středa 6. května 2020

Na Kamennej most - a dost

Když ještě po Karlově mostě jezdívala auta, říkával prý Jan Werich, bydlící dole na Kampě, taxikářům, kteří ho večer vozili domů, že mají jet "na Kamennej most a dost!" Odtud pak stačilo sejít po schodech na ostrov ohraničený z jedné strany Vltavou a z druhé Čertovkou, přejít malebné náměstíčko až k okraji velkého parku, a pan Werich byl doma. No a já si na tuhle větu minulý týden vzpomněl, protože přesně takhle jsem se po stále ještě dost opuštěném centru Prahy prošel při své první jarní ryze fotografické procházce. Z hlavního nádraží jsem to vzal k Obecnímu domu, na Staré Město jsem vešel symbolicky Prašnou bránou a pak už jsem pokračoval klasickou Královskou cestou přes Celetnou, Staroměstské náměstí, Karlovu ulici, Křižovnické náměstí a na Karlův (druhdy Kamenný) most. Dál na Hrad jsem už nepokračoval, abych zase pražské viry nedráždil příliš, už takhle z toho byla víc než dvouhodinová procházka. Prostě na Kamennej most a dost! Pokračovat můžeme zase někdy příště.

"Že se ti tam chce," podivovali se někteří. Praha pořád vévodí (logicky) různým koronavirovým tabulkám a já do ní jezdím výhradně vlakem, který se po dlouhých týdnech minimální vytíženosti začíná přece jen lehce zaplňovat cestujícími rouškohuby. "A to má ještě pršet!" No právě, že má pršet, kéž by to dnes klaplo! V dešti fotím moc rád, pražská dlažba se pak na fotkách moc pěkně leskne a občas se někde mohou vytvořit louže, které umějí moc pěkně odrážet okolí a převracet realitu, což se mi líbívá. Že přitom občas fotograf navlhne a oprší mu technika, to je prostě jen nezbytná daň; přece bychom nechtěli NĚCO za NIC! Navíc déšť už je v našich krajích poslední dobou tak vzácnou komoditou, že zatímco prázdnou Prahu má díky letošnímu karanténnímu režimu na fotkách kdekdo, prázdná Praha PO DEŠTI, to je dnes opravdu něco mimořádného :-). Tak jestli se chcete na tuhle malou procházku vypravit se mnou, budu rád. Nebojte: Jen na Kamennej most a DOST!

Tentokrát to s deštěm klaplo opravdu mimořádně. Ledva jsem dorazil na Staroměstské náměstí, tmavá obloha se rozevřela a přišla asi čtvrthodinová intenzivní přeháňka, při níž se už tak dost prázdné náměstí vylidnilo dočista. Chvíli jsem se musel schovávat (deštníku samozřejmě nemaje) pod malými stříškami opuštěných buřtstánků a trdlochatek, ale čas od času jsem do deště vystrčil nos, roušku i objektiv (ostatně na místy "šmouhaté" obloze je déšť vidět, fotka zas není tak dobrá, aby stálo za to plýtvat energií a časem na retuše). Nějakou dobu jsem čekal, jestli v popředí neprojde dáma se světlým deštníkem, která by podle mého autorského gusta oživila a výtvarně dotvořila vyprázdněný rynek, ale jak to vypadá, na zdarma volně dostupné zdroje se spoléhat nedá a když chcete na fotce dosáhnout podobného efektu, je třeba si smluvně dohodnout jak dámu, tak raději i požadovanou barvu deštníku. Doba, zdá se, přeje připraveným.


Ještě trochu pršelo, když jsem fotil u orloje, kde jsem byl snad poprvé v životě opravdu široko daleko jediným okounějícím. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tu ukázat černobílou nebo barevnou variantu a nakonec se mi zdála být černobílá lepší. Barevná dokáže zvýraznit samotný orloj, v černobílé zase lépe vychází dlažba před památkou. Nakonec jsem se rozhodl že tam, kde budu na vahách, co je lepší, použiju černobílé podání, protože okolní podmínky žádné magické barvy neslibovaly. Prostě - černobílé počasí :-).


Naopak, kvůli četným barevným reklamám v turistickém pekle Karlovy ulice je tentokrát, myslím, barevná verze lepší, protože líp vynikne kontrast s úplně prázdnou turistickou tepnou. Některé krámky byly již dokonce otevřené, ale na první pohled bylo patrné, že světy turistických obchůdků a pražských kolemjdoucích se v ničem nepřekrývají, lidé z nich spolu navzájem neumějí komunikovat a hledí na sebe prozatím jen s trochu pohrdavým ostychem. Jsem zvědav, jestli se někdo ty zřetelné bariéry aspoň pokusí překonat nebo se bude jen trpně čekat na Godota v podobě postupného návratu cizinců.


U fotky z rozkvetlého Křižovnického náměstí by tentokrát černobílá verze asi vůbec nedávala smysl, co říkáte? :-)


Na samotném Karlově mostě si dovolím přejít opět do černobílé. Provoz na mostě byl po dešti minimální; opravdu nebylo těžké držet doporučené rozestupy, které prý mikroskopickým virovým blechám nedávají moc šancí přeskočit na perspektivnějšího hostitele. Ale jistota je jistota a drobná dobře míněná přímluva k vyšší instanci v mostním výklenku, myslím, nemůže škodit.


No vidíte: Teď, když jsem se o to vůbec neprosil, mi sem neviditelný režisér dámu s deštníkem přihraje. Teď! A tohle že je světlý deštník? Že nemám být vybíravý? Že to bylo to jediné, co ještě zbylo v rozchváceném fundusu? Dobrá tedy. Ale nedivím se, že pohled okolních sošných postav je též zasmušilý. Ještě že aspoň ty dobové kulisy, my Češi (no dobře, možná i sem tam nějaký ten Němec), udělat prostě umíme. Považte, prý je to dokonce většinou ruční práce, věřili byste tomu?!


Moji známí z domu U obrázku Panny Marie měli otevřené okno a hned, když si všimli téhle fotky na facebooku, mi vyhubovali, že jsem měl dát vědět a býval bych si mohl vyfotit prázdný most z balkónku. Kdepak, balkónek je sice krásný, ale příliš malý k dodržování kýžených rozestupů. Sice se zatím necítím být šiřitelem nevděčně zlobivých mikroskopických blešek, ale člověk nikdy neví, byť se často sebevědomě domnívá.


Tenhle kamennou mosteckou branou orámovaný záběr jsem měl vyhlédnutý už dlouhá léta a zatím nikdy se mi ho nepovedlo vyfotit podle svých představ. Buď byla brána plná turistů nebo hned na kraji ulice stály nějaké obskurní pouťové atrakce, někdo se povaloval na chodníku, oblast ovládaly příliš viditelné trhovecké atributy, všude se válely kelímky od piva nebo z nedalekého mekáče, nebo se v obraze nečekaně objevila jiná neodstranitelná záludnost. Anebo mi tlačenice na mostě vůbec nedovolovala nastavit si kompozici obrázku přesně tak, jak jsem si zamanul; stačí se totiž pohnout pár centimetrů stranou a všechno je jinak. Dávno jsem na tu vysněnou fotku svatého Mikuláše v přesném výřezu gotické brány rezignoval a teď to najednou šlo! Netvrdím, že jsem si tu fotku vysnil úplně přesně takhle, ale pokud to není přesně ono, poprvé za to nemůžu dávat poprvé vinu nikomu jinému než sobě, což je samo o sobě moc dobrý výsledek :-).

Sice jsem sliboval, že na Karlově mostě naše dnešní procházka skončí, ale nedalo mi to, abych nezakončil převážně černobílý výlet kousek stranou, malou přehlídkou barev na Lennonově zdi, u které teď taky není zrovna nabito. Sice se nám ta legendární zeď postupně nepříjemně zkomercionalizovala, ale tenhle barevný výsek dělaný teleobjektivem se mi zdál přijatelný a celkem dobře vypovídající o současné roztodivné a v mnoha ohledech protikladné skutečnosti.

Auta (včetně taxíků) už na Karlově mostě nejezdí od roku 1965, takže k Werichům se od té doby muselo jezdit oklikou. A pan Werich už je taky skoro 40 let v Pánu, takže jeho rozkaz "na Kamennej most a dost" už nemůžeme slýchat, ale maximálně si o něm tak ještě přečteme v některé z jeho vzpomínkových knížek. Až jednou konečně nevyhnutelně zbohatnu (čekám to už 40 let každým okamžikem), budu žít na střídačku na Kampě a v Řecku.

A taxíkem jezdit nebudu, protože to by - uznejte - byla škoda projíždět kolem takové krásy zavřený v nějaké plechovce. Vždyť v té se nedá ani pořádně zmoknout, když už má člověk takovou nevýslovnou kliku, že právě prší! :-).

2 komentáře:

  1. Tentokrát jsem dost zmaten. Ty fotky vypadají nějak nepřirozeně, pixelovatě. Porouchal se objektiv nebo co?

    Zlatá zrcadlovka ze sedmdesátých let, samozřejmě žertuji. :)

    OdpovědětSmazat
  2. To by se musely porouchat hned tři :-).

    OdpovědětSmazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.