Nechodím v posledních letech rád na
Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že
jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v
90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně
otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších
hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby
ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě
pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně
nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula
a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk
musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na
Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad
pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout
nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.
Poté,
co virová pandemie zbavila i Prahu turistů, postupně si tohle
neobyčejné město procházím, abych zjistil, jaká krása se v běžném
provozu ztrácí v tisícihlavých davech. Hrad je sice ještě zavřený, ale
májové sluníčko postupně vytahuje z domácí karantény další a další
zvědavce. Jak nezvyklé: Skoro všichni, koho jsem u Hradu potkal, mluvili
česky, tomu už jsem za ty roky turistického babylónského zmatení jazyků
dočista odvykl. Protože se Hrad nedá projít skrz, obešel jsem ho aspoň
podél jeho jižní strany, nastavené v tu chvíli ostrému polednímu slunci.
Stará strmá úvozová cesta, která tudy dříve vedla (je doložena už ve
13. století), byla postupně proměněna v tzv. "stupně" a posléze na
schody. Dnešní podoba schodů je přibližně z půlky 17. století a říká se
jim Zámecké schody, někdy taky Nové zámecké schody, aby se odlišily od těch druhých, co vedou k opačné straně Hradu a co o nich tak sladkobolně zpíval písničkář Karel Hašler.
Zámecké schody jsou formovány vysokou zdí části jižních zahrad Pražského hradu, konkrétně Rajské zahrady, která byla přibližně před 100 lety výrazně upravena a dotvořena slovinským architektem Jože Plečnikem
pro potřeby nově vzniklého Československa a především jeho prezidenta
Tomáše Masaryka. No a v horní části masivní zdi - nedaleko od vstupní
brány do zahrady - jsou dvě zamřížovaná okna s typickými
československými lvy, kteří se v té době v barevném provedení tak dobře
vyjímali na malém státním znaku. Popravdě, nemohl jsem si ověřit, kam
obě okna přesně vedou, a nepovedlo se mi to potvrdit ani ze zdrojů
dostupných na internetu, ale jsou, myslím, jen dvě možnosti: Buď jen do
prostoru samotné zahrady, někam ke kraji širokého vstupního Plečnikova
schodiště, anebo - což by mi z fotografií a z některých dalších indicií
(porovnání výšky zdi nad terénem uvnitř a vně zahrady) připadlo
pravděpodobnější, smysluplnější a taky romantičtější - do menšího
klenutého sálu vybudovaného Plečnikem pod zmíněným schodištěm původně
pro novou hradní kapli, ale tento plán se nikdy nepodařilo naplnit.
Pokud má někdo ze zdejších vážených čtenářů v tomto směru přesnější
informace, budu rád, když je připojíte do komentáře.
Mříže
jsou velmi masivní - pochopitelně, vždyť také šlo v té době ještě o
velmi energického lva - a i když se mi za normálních okolností dost
hnusí móda "zamilovaných zámečků", které turisté připevňují na
nejrůznější místa staré Prahy, tentokrát jsem vzal Plečnikem
neplánovanou módní ozdobu na milost. Ten zlatý lesklý zámek na ocase
téměř stoletého kovového lva s historickou patinou mi přišel jako docela
milý doplněk, který vtipným způsobem narušuje strnulou vážnost hrdého
pozůstatku státu, ve kterém jsem se narodil, 26 let jsem v něm žil a
velmi těžce jsem se vyrovnával s jeho zánikem. Sice to v tu dobu výrazně
zjednodušilo zdejší spletitou politickou situaci, ale dodnes to
považuji za nesmírnou strategickou chybu zapříčiněnou především zdejší
omezenou zaprděností, dodnes vesele kvetoucím politickým buranstvím,
tradiční nesnášenlivostí a netolerancí tolik vítanou početnými
voličskými skupinami, nízkými pohnutkami (tím hloupějšími, o co více
byly vydávány za vznešené a vlastenecké) a v neposlední řadě nedostatkem
vize a neschopností upřednostnit zájem celku nad zájmy partikulární a
nezřídka čistě osobní. Myslím, že právě prezident Masaryk, vizionář a
zároveň zdatný politický praktik, objednavatel nových "republikánských"
úprav Hradu, jejichž dokladem je i po stovce let mimo jiné i tento
nenápadný lvíček, se tou dobou musel ve svém lánském hrobě něco
naobracet.
Mimochodem, ono to asi v tomto formátu není k přečtení, ale na zlatém "ocasním" srdéčku se vyjímají jména Románek a Verunka,
což je taky pěkný mimoděčný důkaz, že národnostní poměry v okolí Hradu
se pozměnily. I když tedy nejspíš bude symbolický zámek jejich lásky
poprávu odštípnut hned poté, co se stabilizuje karanténou narušený
provoz Hradu, osobně Románkovi a Verunce přeju, aby se jim dařilo,
protože mě jejich výtvor podezřelým zablýsknutím upozornil na
drobnůstku, kolem které jsem už sice prošel mockrát, ale nikdy jsem si
jí nevšiml natolik, abych se hlouběji zamyslel nad jejím vznikem,
významem a souvislostmi. Bijte se za svou lásku jako lvi a nejen vy! :-)
Bijte jako lvi hlavou o mříže!
OdpovědětVymazatKovovou hlavou o mříže, to bude randál!
Vymazat