Bouřka z archivu

Výpravy do fotoarchivu - jsou-li podnikány systematicky a ne jen živelně, mohou podle mých zkušeností přinést řadu překvapení. Jestli o sobě něco opravdu nemohu s klidným svědomím říct, tak to, že jsem dobrovolně pořádný. Nejsem-li právě nikomu zavázán pořádkem, dokážu kolem sebe během chvilky vytvořit mikrosvět, ve kterém se mi dobře pobývá i orientuje, ale na to, aby to někdo dokázal nazvat pořádkem, by musel mít opravdu notnou dávku fantazie a tolerance. Když míra neuspořádanosti stoupne nad únosnou mez, začnu "uklízet", ale vždy jen tak, aby nepořádek už citelně nerostl. Protože ale žiju sám, nikoho svým standardním nepořádkem neštvu ani neomezuji.

Z pohledu pořádku je můj fotoarchiv jen odrazem situace kolem mne. Staré se v něm prolíná s tím nejnovějším, fotky se z neznámých důvodů vynořují zároveň v různých částech archivu, jsou v různých formátech i rozměrech a každou chvíli něco marně hledám. Jen u těch nejlepších snímků pak připravuji opravdu definitivní verze pro uskladnění. Nejméně probádaný je rozhodně depozitář snímků z mých dvou japonských cest, což je logické: když se z takové cesty vracíte, máte sice tisíce fotek, ale jen málo času na jejich pořádné zpracování. Musíte se proto dost rychle rozhodnout, které fotky jsou tzv. dobré, a je tedy je možné vybrat k nějakému dalšímu použití, což může snadno přinést nějaké opomenutí, jehož následkem zůstane v archivu uvězněna i celkem slušná fotka, jejíž kvalitu jsme jen neměli v tom frmolu dost času ocenit.

I proto jsem se v roce 2021 rozhodl, že budu každý den přesně po deseti letech od své první japonské cesty probírat to, co jsem daný den nafotil a budu z těchto zásob vybírat a do černobílé podoby proměňovat obrázky, které si zasluhují - jako mušketýři, po deseti letech - svou druhou šanci. Nakonec z toho tehdy vznikla docela zajímavá kolekce (Černobílý Japan, část 2011) a myslím, že se povedlo objevit několik fotek, které během té dlouhé doby odloučení "uzrály do kvality". No a totéž dělám teď, přesně po deseti letech od své druhé cesty, která obsahovala kromě ostrovů Honšú a Kjúšú i Hokkaidó daleko na severu a naopak ostrov Jakušima úplně na jihu.

A tak jsem ke svému velkému překvapení objevil i fotografii počínající bouřky v kopcích u jezera Kawagučiko, snímanou z protějšího vrchu, kam jsem si tehdy vyjel pohodlně lanovkou a musel po vyfocení rychle sjet do údolí, abych stihl dorazit do svého hotelu dřív, než bouřka překryje jezerní hladinu. V nevýrazných večerních barvách nevypadala fotka nijak zvlášť, ale po převedení do černobílé verze doslova rozkvetla před očima dramatickou oblohou a prosvítajícím světlem, přičemž do odstínů různě tmavé šedi se rozestoupily nejen kopce nad jezerem, ale i různé čtvrti stejnojmenného města na jeho březích. A já věděl, že jsem zase jednou našel to, co jsem ve svém nepořádně vedeném archivu hledal: Dosud nevyužitou fotku z japonského putování, která má potenciál na předvedení i někomu jinému než emocemi nepřekypujícím křemíkovým trpaslíkům uvnitř mého notebooku. 

 

 

Našel jsem si i původní blogový článek, který toho dne v mém hotelu pod horou Fudžisan na břehu jezera Kawagučiko vznikl: Jmenoval se Den 15.: Nad Fudži se blýská... V článku je použita jiná fotka stejných kopců (z většího odstupu), která ale - i když vznikla skoro ve stejný čas - zdaleka nemá takové napětí jako ta nově objevená a do černobílé podoby zpracovaná. A na konci stejného článku - ohromen skutečností, že právě po deseti letech jsem dal té staré fotografii "druhou šanci" - čtu své již dávno zapomenuté haiku napsané právě v ten den v těch čarokrásných místech:

 

Haiku druhé šance

Blesky nad horou

otevírají nebe

pro hříšné duše.

 

 

No není to s odstupem dlouhých deseti let zajímavé propojení s tím, co dělám právě teď a o čem jsem tehdy ještě logicky nemohl mít ani potuchy? :-)

 

Pozn.: Nově vzniklou fotku symbolicky věnuji člověku, který mě kdysi k Japonsku dovedl a bez jehož přičinění by nevznikla ani tato fotka (a vlastně ani většina jiných mých fotek) ani toto haiku (a vlastně ani žádné jiné haiku). Musím konstatovat, že právě v těchto dnech a týdnech na něj myslím skoro neustále a není to ani zdaleka jen proto, že se právě probírám obrázky ze země, kterou s ním už mám jednou provždy spojenou.