U barrandovského kostela Krista Spasitele

Čím víc se o mně ví, že tak trochu fotím, tím častěji se mi stává, že mi lidé sami nosí témata, která podle jejich názoru "musím" jednou vyfotit: "Musíš na Island, tam je prostě úžasná příroda a foťák se ti nezastaví," říká mi jeden známý. "Musíš přijet k nám do našeho malého městečka, tam ti je to tak krásný!" říká mi jeho starostka, se kterou se známe odedávna. "Měl bys zajít do nějakého hřebčína, ve fotkách koní se budou točit velký peníze," doporučuje bývalý kolega, investiční poradce. "Berounka je pěkná, ale kam se to hrabe na Alpy kolem našeho horského hotýlku, tam by se ti to pane fotilo," lákají mě hrdí majitelé. "Měl by ses konečně vypravit na ten fotoworkshop do továrny z 19. století," láká mě kamarád fotograf, který se nemůže smířit s tím, že skoro nefotím lidi a naivně se domnívá, že je to možné napravit investicí do vzdělání. "Uděláš pár hezkých fotek z fabriky a ještě můžeš ze zážitků ukuchtit na blogu chutný článek Štrajchpudlíci 2." "Dneska už nenafotíš skutečně pravdivé fotky jinde než v Bangladéši," dí další z těch, co to se mnou myslí dobře. "Jedeme v únoru, přidáš se?"

Jen málokdy se na tyhle dobré a upřímně míněné tipy chytnu: Island se mi zdá být příliš chladný, v Bangladéši zase až moc vlhko, Alpy příliš rozeklané, nakašírovaná fabrika zase rozeklaná málo. Ale nedávno mi jedna moje známá, která mi kdysi pořádala jednu z mých výstav, a dobře tedy zná, co a jak fotím, doporučila zajet si na Barrandov, protože tam celkem nedávno (na konci roku 2020) vznikl nový moderní kostel Krista Spasitele, který dostal do vínku jednoduché čisté linie a úžasné proměňující se světlo. No a na Barrandov se na rozdíl od Bangladéše dá dojet od Anděla tramvají a ze zastávky Chaplinovo náměstí je to už jen malý kousek sídlištěm pěšky.

Je to už skoro 12 let, co jsem se pár týdnů docela vážně rozhodoval, jestli s Barrandovem nespojit svou krátící se budoucnost a neučinit ho na zralá kolena svým domovem a měl jsem to tam v okolí docela prochozené; pak se ovšem situace razantně změnila a od té doby jsem se do téhle čtvrti už dostal jen jednou v rámci oficiální poznávací vycházky. I proto jsem si řekl, že na tohle přátelské doporučení dám a zajdu se na tuhle bílou architekturní perličku, která se mimo jiné stala Stavbou roku 2021, podívat blíž. Bohužel, na první pokus jsem se nedostal dovnitř (o letních prázdninách je otevírací doba značně omezena a špatně ji budu synchronizovat se svým nabitým programem), což mě jako fotografa - podle toho, co jsem si zatím o barrandovském kostelu zjistil - láká ze všeho nejvíc. Berte proto prosím těchto pár dnešních fotek jen jako malou předehru dalšího ze seriálů návštěv téhož místa, které jsou pro mě a pro mé focení typické (chodím prostě na to samé místo fotit tak dlouho - často řadu let - až jednou někdy přece jen vznikne jedna nebo dvě fotky podle mých představ, což zatím ještě ani zdaleka nenastalo :-)).

Celkový čelní pohled na kostel. Vchod nad celkem mohutným schodištěm a přiléhající štíhlá hranolovitá věž v sobě kloubí tradice dávné kostelní architektury a prvky čistého funkcionalismu.

  

 

Zvláštní struktura kostelního portálu nabádá k hraní si se světlem a stínem dokonce i v poledním žáru horkého letního dne. Tohle je zrovna záběr, který bych rád zkusil vyfotit ještě jednou v podobných podmínkách s vyšším clonovým číslem, aby nebyly rozmazané nejbližší hranice mezi světlem a stínem (vlevo dole).

 

 

 

Protože jsem se bohužel zatím nedostal s foťákem dovnitř, zkusil jsem aspoň nějaké improvizované průhledy zvenku a spojení odrazů vnitřního (kostelního) i vnějšího (sídlištního) světa. Třeba jako tohle prolnutí "titulní postavy" s šedou sídlištní barrandovskou realitou.

 

 

 

Moderní velkoplošné vitráže taky lákají k využití a já si zatím jen můžu představovat, jaké pohledy se mi asi mohou otevřít z interiéru chrámu. 

 

 

 

Tohle majestátní centrální oko směrem k nebi je úžasný architektonický prvek nabízející spoustu variací záběrů. Řekl bych, že každá drobná změna denní doby zde nejspíš přináší výrazné rozdíly v tom kudy a jak proudí světlo, takže variant fotografických záběrů musí být skoro nevyčerpatelné množství. 

 

 

 

Zatím jsem tedy jen mlsně obcházel okolo a zkoušel zachytit propojení vnějšku s vnitřkem, o které zjevně architektům Jakubu Žiškovi a Pavlu Šmelhausovi z Atelieru Žiška hodně šlo. Ostatně kostel je určen primárně pro zdejší obyvatele, tak dává dobrý smysl dát to ve hře odrazů symbolicky najevo.

 

 

 

Příští návštěvu na tomto velmi zajímavém místě se pokusím naplánovat tak, aby nezůstalo jen u pohledů zvenku, ale abychom mohli do hry zapojit zjevně moc zajímavé prvky interiéru. Už se na to postupné odhalování různorodé krásy moderního Božího stánku moc těším.  

P.S.: Další komentovaná prohlídka mé fotografické výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře se uskuteční v pátek 23. srpna od 11 hodin. Netuším, jestli vůbec někdo dorazí, zatím to moc nevypadá, ale rád po výstavě provedu byť i jen jediného zájemce. Tak kdyby měl někdo ze zdejších čtenářů zájem, moc rád se s vámi v pátek v Chotěšově potkám.