Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem

Chotěšovský klášter, kde právě probíhá (až do 29. září) jubilejní desátá samostatná výstava mých fotek s názvem POVZNÁŠENÍ, má jedno organizační specifikum: Mají tady o sobotách zavřeno. Ano, znám řadu památek, kde je to podobné, ale u nich za tuto pozoruhodnou skutečnost může většinou šábes, což s katolickým klášterem úplně neladí. Jednu sobotu v roce tu ale přesto bývá plno návštěvníků - to když se koná tradiční Večer pro klášter s bohatým kulturním programem. Během takového kulturně zaměřeného večera by občas někdo z hostů na výstavu zavítat mohl, tak bude dobré v tu dobu ve "svém" výstavním sále být. I když normálně se snažím být spíš v ústraní a ne úplně snadno se mi navazují kontakty s neznámými lidmi, během svých fotovýstav se naopak proměňuji v pozoruhodně "kontaktního" člověka, který si o fotkách rád povídá, sám kolemjdoucí jako první oslovuje, ponouká je k aktivitě a neustále sleduje, kdo by právě TEĎ mohl být náchylný k rozhovoru o fotkách, koho by možná něco zajímalo, ale třeba se stydí zeptat, a kdo by snad případně mohl mít zájem o nějaké podrobnější informace.

Když jsem klášterním šéfům řekl, že během této speciální soboty budu rád na své výstavě osobně přítomen, překvapeně to uvítali (asi to u vystavujících není úplně běžné, ale co - aspoň nebudou muset do výstavního sálu shánět službu, o lidi poctivě služebné bývá vždycky nouze). Do kláštera jsem dorazil lehce před jednou hodinou a všechny vchody už byly opatřeny skautskými strážemi, které byly odpovědné za to, že každý příchozí bude zařazen do správné kategorie. Já dostal oranžový náramek, což značilo, že jsem byl označen jako účinkující. Ano, určitě z toho plynuly nějaké nadstandardní možnosti občerstvení, dokonce se je mně někdo snažil vysvětlit, ale já se svým tradičně vyhraněně negativním postojem k toxickému pojmu "nárok" jsem se nesháněl po podrobnostech, protože tu přece nejsem kvůli debužírování ale kvůli svým fotkám a kvůli těm, kteří je chtějí vidět. "Von nic nechce," nešťastně rozhodila rukama jedna z organizátorek směrem ke své kolegyni, která jen bezmocně pokrčila rameny. Divnej pavouk!

Ještě v době, kdy brány kláštera nebyly otevřené naplno, jsem udělal komentovanou prohlídku pro pár svých známých, kteří na místo dorazili (že, milá Vendy W.?). No a prakticky okamžitě po otevření bran se začaly valit do kláštera davy lidí. Původně jsem se domníval, že mi v povětšinou prázdném sále budou moji známí dělat chvíli společnost a pak - abychom neusnuli nudou - půjdeme ke stánku na pivo, dvojku bílého nebo na kafe. Ale situace se rozvinula úplně jinak: Za skoro 5 hodin, co byla otevřena budova konventu, prošlo mou výstavou několik stovek lidí, tedy několikrát víc než jsem kdy dříve na své výstavě zažil, přičemž řada z nich se o fotky živě zajímala a měla zajímavé otázky. Snažil jsem se mít pořád přehled o tom, kdo se na fotky jak tváří, o co se zajímá, kdo na co ukazuje prstem, kdo si co fotí (a bylo takových požehnaně), a tipoval jsem, kdo je připraven na nějakou podrobnější debatu, koho oslovením spíš vylekám, kdo bude z fotek nadšený, kdo k nim naopak bude mít výhrady. A po celou dobu jsem se snažil vystupovat coby hrdý autor, který připravil výstavu nejlépe, jak uměl, a za svými fotkami si pevně stojí a zaručuje se za ně svým jménem i vlastní hlavou. Jaký rozdíl od dřívějších výstav, kdy mě znervóznilo každé zamyšlení návštěvníka před fotkou, každý mimoděčný povzdech, nedejbože zamračení. 

Jedna z místních organizátorek mi v dobré víře, že to budu brát jako vyznamenání, přinesla a pověsila na krk dobře viditelný nápis Klášter Chotěšov - Průvodce, ale přiznám, že mi to moc neladilo. Jsem tu přece jako autor fotek a ne jako průvodce. Každému návštěvníkovi by mělo být jasné, že fotky jsou moje, hlásím se k nim, a jsem tu od toho, abych každému, koho na nich bude něco zajímat, dokázal odpovědět na vše, co se jich týká, ať budou jeho pohnutky jakékoli. K průkazu klášterního průvodce jsem se tedy zachoval jako mužstvo, které právě prohrálo ve finále mistrovství světa a na svém krku zatím ještě nesnese pouhou stříbrnou medaili. Odznak průvodcovské cti jsem nechal místo na svém krku viset na opěradle židle. Snad jsem tím nikoho z těch, kteří ho celý den s hrdostí nosili, neurazil.

A tak jsem měl - mimo mnohé jiné - možnost potkat asi devadesátiletou paní, kterou moje fotky dojaly k slzám, sedla si pak vedle mne a vyprávěla mi, kterak jako malé děvčátko jezdila do Chotěšova za tetou, chodila do kláštera ke ctihodným sestrám v černých hábitech i jak se bála chovanců, které ještě tehdy sestry směly ošetřovat.

Povídal jsem si i s dámou, která mi s velmi vážným výrazem ve tváři doporučila některé zcela nesmyslné úpravy na vybraných fotkách se slovy: "Víte, my jsme s manželem tak trochu experti!"

Potkal jsem se i s partou postarších žen, které tak dlouho nevěřily, že některé vystavené fotky jdou udělat jen tak "z ruky" bez podstatných úprav v počítači, až jsem jim na ukázku udělal stejnou technikou jejich fotku ve výstavním sále.

Mluvil jsem s pánem, který chtěl původně do sálu jen letmo nakouknout a jít zas dál, ale upoutal ho obraz v čele sálu, načež pak strávil na výstavě skoro hodinu a podrobně zkoumal všechny vystavené fotografie a dělal si podrobné poznámky do sešitku. 

Mluvil jsem s mladou punkerkou se zvláštní vlasovou kreací a piercingem snad na všech jen trochu dostupných místech, která se asi deset minut rozplývala nad romantickou fotkou zdánlivě noční Berounky.

Podobných i úplně jiných setkání jsem během těch nepřetržitých pěti sobotních hodin absolvoval nepočítaných a byl to takový šrumec, že jsem si ani nestihl odskočit nebo udělat nějakou ilustrační fotku pro tenhle článek. 

Když jsem kolem desáté večer dorazil domů, byl jsem po dlouhém dni fyzicky úplně odrovnaný a ani napínavé olympijské zápolení z televizního záznamu nedokázalo přimět mé oči, aby se samy od sebe co chvíli nezavíraly. A padající hlavou mi v těch chvílích letělo, že právě takhle nějak si představuji ty správné zážitky z veřejné prezentace, protože právě tak mi to jako autorovi (a průvodci, samozřejmě :-)) dává ten nejlepší smysl.