Japonsko - Den 2.: Pachatelé se vracejí

Protože jsem neměl dostatek času na prohlídku města, z Dubaje mi utkvěly především tři věci: První je klimatizační vodopád, o kterém už jsem psal. Druhým je úděsné noční vedro, před kterým nás dlouho chránily klimatizované prostory letiště, ale nakonec jsme museli při nástupu do letadla opustit klimatizované interiéry a pouze vystoupat po dlouhých schodech do obřího - už opět klimatizací vychlazeného - dopravního prostředku. V tom okamžiku jsem poprvé pochopil, že ani sebevětší množství prostředků nevypne působení rozžhavené pouště úplně. Na půl třetí v noci je 36 stupňů opravdu hodně. No a třetí utkvělou věcí jsou tamější mléčné čokolády prodávané v nesčíslných duty-free shopech, protože se do některých speciálních typů přidává mléko velbloudí. Předpokládám proto, že v arabském reklamním světě bude fialová kráva Milka nahrazena fialovým velbloudem Milákem. Ale na dubajské speciality, doufám, ještě dojde na zpáteční cestě.

I druhá část cesty vedla adrenalinovými oblastmi. Jestliže vrcholem včerejška byl přelet Baghdádu a Basry, tedy míst, bez kterých se dlouhou dobu neobešlo žádné televizní zpravodajství a váleční žurnalisté si zde vybojovávali své ostruhy, dnes jsme mohli popustit uzdu své představivosti, když jsme nějakou dobu kopírovali hornatou a z mnoha důvodů nepřehlednou hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem, a koneckonců - oázou bůhvíjakého klidu nebývá ani severní Indie nebo hranice Číny s Mongolskem. Ale organismus v konfrontaci s nehezkými představami rychle otupí, čehož jsem hned využil a otupěle jsem si v sedadle dvě hodinky pospal.

 

Devět dalších hodin letu tak uteklo docela dobře. Nedráždil jsem už tentokrát svůj oslabený organismus dalšími filmovými experimenty, ale místo toho jsem musel vyplnit několik formuláříků, že do Japonska nepašuji žádné miliardy v hotovosti ani v briliantech, nikdy jsem nebyl z Japonska deportován a i doma žiji mravně. Ale ne, nebojte se, takový požadavek Japonci oficiálně na turisty nemají, to by k nim moc lidí nedojelo, ani já ne; nakonec jim stačilo místopřísežné prohlášení, že jsem nebyl v kriminále a že neberu ty drogy, ze kterých stát nic nekasíruje, a nemá je tudíž rád.

Poté, co naše letadýlko (dá-li se tak tomu obrovitému stroji vůbec říkat) probouralo několika vrstvami nacucaných bouřkových mraků a pilotům se podařilo trefit do poslední chvilky v mlze schovanou přistávací dráhu, uvědomil jsem si, že se jako správný pachatel vracím na místo svého tři roky starého činu a že se vracím na místa, která už znám a na které mám velmi konkrétní vzpomínky. To však ale zdaleka neznamená, že z těchto míst musím mít i stejné zážitky.

K prvnímu drobnému zpestření došlo u výdeje zavazadel. Vyšel na mne totiž úplně stejný typ kufru, ale s jiným jménem. Jakýsi pan Mohamed z Dubaje pojal úmysl vzít si domů můj kufr a nechat mi oplátkou ten svůj. Možná by se divil, o co všechno přišel. Průvodce Japonskem v češtině by, pravda, možná tolik neužil, ale třeba nové trekové hůlky z českého výprodeje by mohl využít při výletech do pouště nebo se jimi odpichovat na umělém sněhovém svahu ve své domovině. Ani jsem se nestihl podívat, o co jsem v této hře hrál já. Ale pan Mohamed naše kufry na pásu k mé velké radosti opět vyměnil, takže první tři dny dovolené nestrávím nákupem vybavení.

Druhé zpestření mě čekalo u celníků. Mladý úředník se s otazníkem v oku podíval na můj kufr, a když z dotazníku zjistil můj věk a skutečnost, že Japonskem hodlám cestovat sám, nabyl podezření, že v tak velkém zavazadle musí být i něco jiného než osobní věci. "Podíváme se dovnitř", povídá, a ve mně hrklo, jestli pan Mohamed nebyl jen drogový dealer, který mi v kufru ukryl kokainový kontraband. Ale v mém kufru přičinlivý celník nenašel ani paš ani nevítané látky, tak se jen pohrabal a pak s omluvným úsměvem pokynul, že tedy můžu jít.

No a já, abych získal oproti své dřívější autobusové zkušenosti nový zážitek, sednul na vlak jménem Narita Express, Narita je jméno letiště, Express znamenalo, že jel skoro celou hodinu nonstop do stanice Tokio (letiště Narita je pěkně daleko od města, jestli můžu radit, na taxík fakt zapomeňte), odkud jezdí na své legendární pouti šinkanseny. No a kousek od stanice šinkansenů je stanice jménem Kanda, kde sice šinkanseny nejezdí, ale mají tady na oplátku - jako určité odškodnění - mne.

Na tři dny jsem se tedy stal Kanďanem, který se právě ze šestého patra svého dočasného útočiště dívá na mokře se lesknoucí silnice, ve kterých se odrážejí barevné reklamy na zábavu i neřesti tokijské sobotní noci.

Jednou z nejoblíbenějších zábav Japonců je karaoke. Tenhle podnik je kousek od mého tokijského hotelu a slovo karaoke na jeho vchodu září velkými písmeny, ovšem v jedné ze dvou japonských slabičných abeced - katakaně. Aspoň máte studijní materiál: Z fotky už tedy znáte první čtyři slabiky, třeba budeme pokračovat :-).

No a protože jsme v Japonsku, asi se nebudete divit, když se tu bude "na okraj" objevovat i pár známých slabik, které sice japonsky na první pohled nevypadají, ale i když jsou z ryze praktických důvodů vyvedené v latince, odkud odjinud než právě z Japonska by už měly přijít?

Haiku příčin a následků

Ve vlastních stopách

nacházím neodbytně

otisky tvých bot.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.