Na dnešek jsem měl dojednaný první ze dvou výletů po Hokkaidó. To je jedna z mála příležitostí, kdy někam nejedu sám, ale jako součást organizované tlupy, která bývá docela různorodá, v našem případě čtyři Indové, šest Japonců, já, průvodkyně a řidič. Docela by mě zajímalo, od kolika lidí se takový výlet pořadatelům vyplatí, protože si dobře pamatuji na dávný výlet do Nikkó, kde se o nás dva účastníky staraly dvě průvodkyně.
Ale tentokrát nebylo ani moc jasné, jestli vůbec cestou něco uvidíme. Sobotní oblačnost totiž ani trochu neustoupila, naopak, zmohutněla a zakryla vše jednotnou šedou clonou, takže - kdybych to kdysi neviděl na vlastní dětské oči - nikdy bych nevěřil, že kolem Sappora jsou nějaké kopce, kde by se mohly konat závody v lyžování. Ono to pořádání zimních akcí v Japonsku (často právě na Hokkaidó, kromě Sappora např. ve Furanu) bývá vůbec trochu adrenalinová záležitost. Většinou se zpočátku nemůže soutěžit, protože je moc teplo a pořadatelé přemýšlejí, jestli si místo pořádání světového poháru v lyžování nezačít vydělávat pěstováním pomerančů. Pak začne hustě sněžit a to se - to dá rozum - taky nedá soutěžit, když sněží opravdu hustě. Sněžení trvá několik dní a pak se konečně udělá nádherně, jenomže se zjistí, že za těch pár dní nasněžily čtyři metry sněhu a rozhodně se nedá soutěžit. No a zdá se, že podobné s počasím je to na Hokkaidó i v létě.
Včera lilo, ale bylo docela příjemně, kolem 23 stupňů. Dnes ráno jen kapalo a bylo překvapivě 27, ale jen jsme nastoupili do autobusu, začalo hustě pršet, teplota šla prudce dolů a celý věnec hor kolem Sappora, zmizel v šedi dešivého dne, i když je právě neděle. Kupodivu, roztáhl se (jen na chviličku) právě v okamžiku, kdy jsme přijížděli na první oficiální zastávku, k jezeru Shikotsu.
Při celkovém pohledu je dobře vidět, že jezero je sopečného původu, protože břehy jezera tvoří sopečná hradba, kaldera, jako pozůstatek dávné erupce. Sopečná hradba na několika místech vybíhá v sopečné kužele, jejichž špičky byly ale skoro pořád v mracích.
Na okružní vyhlídkové trase kolem jezera se v jenom místě vlévá do jezera řeka. Pro přemostění řeky se využil stařičký vysloužilý železniční most z konce 19. století. Vzadu je dobře vidět sopka Mt.Eniwa (1320 m). Mimochodem, vlevo od vyhlídkové cesty je vstup do lesa, kam se chodí speciálně pozorovat ptáci "v divoké přírodě". Když jsem zjišťoval, o jaké exotické ptáky jde, překvapilo mě, že jsou skoro stejní jako u nás - stejní datlové, strakapoudi, žluvy, ledňáčci, sýkorky...
Lodě po jezeře kvůli špatnému počasí nejezdily, nebylo možné si pronajmout ani třeskutou disneyovskou šlapací kachničku, takže nejlépe bylo možné strávit čas ve zdejším napůl muzeu a napůl výchovné expozici, kde je možné si koupit i zvoneček proti medvědům. Prý jich ve vnitrozemí Hokkaidó žije spousta a já se tomu ani trochu nedivím, protože jsou to prostory divoké, kde má příroda pořád nad člověkem vrch. Já jsem mimochodem zvoneček nekoupil, protože mám jeden vlastní, na který nedám dopustit, sice při zvonění není skoro slyšet, ale ono je to spíš dobře: Medvěd se lekne, začne škytat a nevím nevím, jestli něco takového utáhne moje pojištění škod, které způsobím na cizím majetku.
Cestou k druhému jezeru jsme se zastavili na nenápadném ale hojně navštěvovaném místě - na houbovém trhu. Milovníci hub si tu přijdou na své (i když pořádného dubáka jsem tu neviděl ani jednoho). Jen mě trochu děsí ta neprodyšná fólie - nás aspoň kdysi učili, že se houby do něčeho takového nemají dávat, protože se snadno zapaří.
Pokud houby rádi zavařujete, opět je tu nekonečné množství variant. Každou samozřejmě můžete z ukázkové skleničky ochutnat.
Součástí výletu byl i oběd v krásném prostředí jedné restaurace s panoramatickým výhledem na další sopečné jezero Toya. Jenomže kde nic není... Prostě jezero odešlo do zákulisí, venku se zatáhlo a začalo pršet. Vše se odělo do šedé barvy a vplulo do mlhy. Ale nevadí, v interiéru restaurace žádná mlha nebyla a na dobroty bylo dobře vidět :-).
Protože zastávám názor, že každé počasí je dobré, zkusil jsem fotit i u jezera Toya. V hustém dešti, s deštníkem nad hlavou jsem jednou rukou zkoušel mačkat spoušť. Celkem zbytečná snaha, protože všechno bylo v šedavé mlze.
Jedním z důvodů, proč je jezero Toya tak krásné, je skutečnost, že je skoro kruhového tvaru a uprostřed sebe má několik ostrůvků. Když nám to průvodkyně řekla, musel jsem si promnout oči, protože já na jezeře nic neviděl. Snad jen nějaké duchy dávných obyvatel Hokkaidó.
Před špatným počasím jsme se rozhodli ujet. Vyjeli jsme totiž přesně podle plánu nad jezero Toya, kde se tyčí přírodní artefakt, který jsem chtěl vidět na vlastní oči - Šowa Šinzan. Ostatní přijeli hlavně kvůli tomu, aby si vyjeli lanovkou na sopku Usu, což se některým podařilo, ale museli být dostatečně rychlí. K dešti se totiž přidal silný vichr a lanovka přerušila provoz.
Kdybyste se přijeli na toto místo podívat ještě před 2.světovou válkou, viděli byste totiž jen obilné pole jednoho místního farmáře. V roce 1943 však začala na jeho políčku růst úplně nová hory. Kaskádou otřesů země, menších erupcí a výronů lávy postupně vyrostla fungl nová hora v docela fešandu, která se tyčí do výšky cca 400 metrů, je pořád aktivní, jak je vidět z výronů plynů a taky pořád pomalu roste. Horotvorné procesy ve zkratce!
Za války se japonská armáda snažila vznik hory utajit, protože se bála, aby s ní nikdo nespojoval nějaké zlé znamení v souvislosti s válečnými (ne)úspěchy. No a protože nikdo z vulkanologů pochopitelně nepřijel, v období informačního embarga podrobně popsal vše, co se s novým vrcholkem dělo, místní poštmistr, který tím svému jménu zajistil nesmrtelnost v úplně jiném oboru než bylo poštyznalství. Počasí se ještě zhoršilo a já vyndal část oblečení, s kterým jsem kromě Fudži vůbec nepočítal: Teplou pršiplášťovou bundu. Kterou mi ostatní nepokrytě záviděli.
Na to, abych se vydal ke káteru Mt. Usu pěšky, bylo málo času a taky nebylo jasné, s čím ještě může dnes počasí vyrukovat, když už si tedy dalo za cíl zdařile konkurovat živlům ukrytým v zemi. Lanovka nadále nejezdila, tak jsem si aspoň sopku prohlédl v klidu zdola. Z druhé strany - od jezera Toya - je hora mnohem majestátnější, ale směrem od lanovky to není s prominutím nic mimořádného. Stát to ale za to začne hned, když Usu vybuchne, což se stalo naposled v roce 2000, kdy se vytvořil další pobočný kráter, a především při silné erupci z roku 1977, kdy Usu shodila část své nahromaděné hmoty i docela moderně tvarovanou špičku :-).
Zrovna nedávno při návštěvě Matsushimy jsme mluvili o evakuacích z důvodů nebezpečí tsunami. Ale jak je vidět, vnitrozemí má taky svoje nevýhody, třeba sopky, kterým občas rupnou nervy.
I když jsem nedoufal, že jezero Toya ještě někdy uvidím bez šedé opony, podařilo se: Od sopek jsme se toiž znovu vraceli kolem jezera a jen jsme zírali, kde se najednou vzaly ty ostrovy uprostřed, které tam ještě před pár hodinami nebyly. Stejně tak z původně klidné hladiny vznikla hladina divoce se vzdouvající, vlny byly na tak malé jezero až překvapivě veliké. Ale my jsme ještě vyjeli autobusem vysoko nad jezero, odkud je pěkná vyhlídka. Tentokrát docela byla, jen jsme na ni měli jen pár minut, protože dešťová jízda se už šikovala na obzoru a hnala nás pak pěkně až zpátky k Sapporu, kde ještě lilo několik dalších hodin. Na fotce je dobře vidět, že Usu dominuje okolí jezera, zatím co z tohoto pohledu je Šowa Šinzan jen malou špičičkou nalevo od svého tatíčka.
Opět jsem se - po prozkoumávání oblasti sopky Aso na Kjúšú před třemi lety - dostal do míst, kde je nádherně vidět nezkrotná energie přírodních sil, byť se snažíme je mít co nejvíc pod kontolou. Upřímně řečeno, zdá se mi, že tato naše snaha přichází vniveč nejen v souvislosti se sopkami a zemětřeseními, ale i s obyčejným deštěm. Mám sice všechna počasí rád, ale kdyby se nám zítra na druhý ostrovní výlet vyčasilo, snad by to příroda taky pro jednou přežila, ne?
A co dodat na závěr článku jiného než tématické a dnes vzhledem k náročnějším podmínkám i odlehčenější haiku?
Vítej nám, horo,
která objevila ses
u Mohameda. :-)
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.