pondělí 21. července 2014

Japonsko - Den 4.: Od zenových chrámů k tsunami (Kamakura)

Včera jsem vám upřel jeden zajímavý zážitek ze čtvrti poblíž vyhlídkové věže. Zastavil mne totiž starší pán a anglicky se mě ptal, odkud jsem. Občas se tak lidé ptávají, buď jsou zvědaví anebo si chtějí procvičit angličtinu. Jakmile jsem řekl, že jsem z České republiky, pán zajásal a hned že musím jít s ním, že ostatní budou mít velkou radost, když přijde někdo z takové dálky a jestli prý mám rád budhistické chrámy. Když prý půjdu s ním, hned za rohem totiž jeden takový je, je krásný - jen není zvenku vidět. Nu což - kdyby se mi to stalo v Bronxu a nabídku by mi dal potetovaný frajer s býčí šíjí nahoře se zužující v hlavu, asi bych s ním - pokud by to ještě záleželo na mně - za roh nešel. Ale v Japonsku? Tak jsem si řekl, že když se zážitkům budu bránit, nic nezažiju, a šel jsem. Za rohem už čekalo asi dvacet lidí, kterým můj průvodce řekl, odkud jsem a všichni z toho byli radostí bez sebe a vypadali, jako když už na mne dlouho čekali, a teď, když jsem přišel, mohou konečně začít. Co? To jsem ovšem nevěděl.

Oficiálně mě přivítala jakási hodnostářka či představitelka a dostal jsem obratem ruky tlumočnici do angličtiny. Opravdu mne zavedli do jakéhosi nevýrazného domu, ve kterém byla obrovská místnost zařízená jako centrum chrámu. Chtěl jsem jen zůstat u zdi, nakukovat a do ničeho se nemíchat, ale to už nešlo. Byl jsem posazen doprostřed první řady a tlumočnice mi vysvětlila, že se tady scházejí jako veliká odnož budhistického náboženství a mají z mé návštěvy opravdovou radost. To je nebezpečná věc, u budhistů především, protože nikdy nemůžete vědět, za převtělení koho vás mohou považovat.

Trochu jsem se bál, aby to nebyla rozmluva jako s jehovisty, ale po krátkém vysvětlení (dozvěděl jsem se, např., že řada s prominutím sekt se snaží vypadat jako oni a vydávat se za tzv. pravé, ale praví jsou celkem pochopitelně právě jenom oni). Ukázali mi, jak se správně modlit a vyzkoušel jsem si to i prakticky, ale to už mi začínalo být malinko nepříjemné. A protože mám zkušenost, že pro opravdu věřícího člověka je důležité, že ten druhý v rozhovoru neleží v duchovní oblasti ladem, prohlásil jsem se před nimi za římského katolíka (vatikánská seizmografická stanice zaznamenala v tu chvíli silný otřes, z kterého se bude jen obtížně vzpamatovávat) a my se s nadšenými budhisty dohodli, že je mimořádná škoda, že mají jedinou jejich evropskou buňku v Paříži, kam je to z Dobřichovic na pravidelné každodenní bohoslužby daleko.

Byli to velmi milí lidé, všechno pochopili a popřáli mi moc štěstí na cestě po Japonsku a věnovali mi mnoho úsměvů a stisků rukou; a do kapsy - pro případ, kdyby se můj Bůh dostal do nějaké skutkové nebo ideové nouze - papírek s mantrou, kterou každý spořádaný člen skupiny zopakuje alespoň 3x denně - to vše napsané ve znacích kandži a s přepisem do hiragany a fonetické latinky. Člověk nikdy neví. Ale přes všechnu srdečnost jsem jim žádný kontakt na sebe nedal, i když vizitku mám na cestách pro všechny případy pořád v kapse.

Proč tou příhodou ale dnes začínám? Protože dnešek jsem věnoval místu, kam jsem se z Tokia při první návštěvě nedostal a kde jsou nádherné a starobylé chrámy, převážně budhistické, Kamakuře, místu na břehu Tichého oceánu, které bylo ve 12. až 14. století skoro 150 let hlavním městem země, to vše hodinku vlakem od Tokia. O svém zamýšleném výletu jsem se ale přátelské budhistické skupině zbaběle nezmínil, protože by mi byli schopni ze samého nadšení s sebou dát osobního průvodce.

Dnes se nebudu moc rozpovídávat, protože bych měl cca za tři hodiny zase vstávat vstříc novým cestovatelským zážitkům, takže tentokrát spíš jen okomentuji pár přiložených fotek.

Největším zenových chrámem poblíž Kamakury je Engakudži, který byl založen na konci 13. století. Právě při jeho návštěvě se počasí rozhodovalo, jestli bude krásně anebo zase bouřka s přívalovým deštěm. Dostal jsem tentokrát jen podmínku a spolu se mnou i docela dost starších Japonců a Japonek, kteří na různých místech malují krásná zákoutí klášterního komplexu.


Asi největší pamětihodností chrámu Engakudži je nádherný zvon z roku 1301, který se rozeznívá jen jednou za rok a musí se k němu vystoupat do celkem dlouhých prudkých schodů, takže i kdyby ho někdo rozeznít zkusil, prvních pár minut by přes moje oddechování stejně nebyl slyšet.


Socha Buddhy v nejstarším zenovém chrámu v Japonsku - chrámu Kenčódži. Většinou se v interiérech chrámů nesmí fotit a tato pravidla dodržuji, ale tady žádný zákaz vyhlášený nebyl, čestně!


Cestování samozřejmě nejsou jenom památky. Tenhle kousek "silničního polotunelu" na cestě z Kita Kamakury do Kamakury mi byl prostě jen "vizuálně sympatický".



V Kamakuře je chrámů spousta - několik desítek. Některé jsou jen malé, ale pečlivě opečovávané. Třeba jako tenhle stojící vedle nejfrekventovanější výpadovky z Kamakury k tichomořskému pobřeží. Je vidět, že Japonci opravdu mají velkou úctu ke krásným kamenům.


Na cestách k chrámům je možné využít i místní malý elektrický vláček. Je vzhledem k malým vzdálenostem mezi zastávkami docela drahý, jak sardinky namačkaní turisté v něm však mají velmi blízko k srdcím jiných lidí, což je pěkně v souladu s učením zenu. Zpátky jsem šel každopádně raději pěšky.


Elektrickému vláčku ale nemůžu upřít, že jeho zásluhou jsem viděl pozoruhodný strom v zahradě menšího chrámu Gokurakudži, kam bych jinak netrefil.


Když jsem z vláčku vystoupil, domníval jsem se, že jsme vystoupali do hor. Proto mě docela vyděsila informace na chodníku, která říká, že jsme pouze ve výšce 16 metrů nad mořem, takže když přijde větší vlna tsunami v souvislosti se silnějším zemětřesením, kopeček, na kterém se nacházíme by nám k záchraně nemusel stačit. Takové značky jsou na chodnících celé Kamakury a jejího okolí a jejich znalost může místním obyvatelům i turistům zachránit život.


V jednom malém "vedlejším" chrámu (jmenuje se Górjó Gindža) se právě schylovalo k jakési slavnosti. Všichni vypadali nesmírně vážně a jejich konání nechyběl dramatický tón, ale když jsem je chvilku pozoroval, zjistil jsem, že mají v zákulisí připravené různé dobrůtky a lahvinky saké, takže se schylovalo - byť možná s určitým duchovním přesahem - k celkem normální zahradní slavnosti, jen ta zahrada je shodou okolností chrámová.


Jednoznačně nejslavnější a nejznámější památkou Kamakury je socha Velkého Buddhy, japonská národní památka. Socha je z poloviny 13. století a za svůj život přežila několik velkých přílivových vln i zemětřesení. Celkem je vysoká přes 13 metrů a považte - dá se dokonce vstoupit dovnitř.


Jestli chcete vidět, jak to uvnitř vypadá, musíte mi odpustit mizernou kvalitu fotky. V Buddhovi je totiž docela šero, takže jsem fotil na pětivteřinovou expozici z ruky a fotka podle toho vypadá. I tak bylo ale překvapující, kde se v soše vzalo světlo...


Aha, už je to jasné a záhada se vyřešila: To ty Buddhovy "krovky" na zádech :-).


Z Kamakury jsem se vrátil docela pozdě večer. Ještě jsem sice došel na vyhlídku k císařskému paláci, který se mi ovšem už ztrácel v šeru. Chtěl jsem se zeptat pana císaře, jestli by se mnou třeba jako vyslancem Dobřichovic chvíli neposeděl a nepopovídal o životě. Ale obávám se, že jeho úředníci by mi napsali něco v tom smyslu, že krávy z Kóbe jsme spolu nepásli. Až jejich rébus vyluštím, ozvu se třeba zase příště.

No a na úplný závěr dne jsem si prošel už za tmy místní "Central Park" poblíž nejrušnější čtvrti Ginza. Kupodivu mi žádní zlosyni nezkřížili cestu (čímž bych si třeba v centru Prahy nebyl tak jistý). Ale pro jistotu jsem měl v japonštině připravenou větu: "Babičko, proč máš tak velké oči?", která by třeba zasloužilého člena jakuzy jistě rozesmála a on by si mne oblíbil jako veselou kopu. Pokud bychom tedy (ach jo...) měli aspoň trochu podobné kulturní kořeny.

Máte pravdu, radši to se svou mizernou výslovností nebudu zkoušet :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.