Zvracejme s rozmyslem!

Ne, nebojte se, nebudu vás ani poučovat o tom, jak se vyrovnat při jízdě nočním metrem "z tahu" se stavem akutní opilosti, ani od blogera MÉHO typu nemůžete očekávat článek o poruchách příjmu stravy. Půjde o "zvracení" čistě gramatické, takové, které se snad hodí do zdejší celkem populární rubriky Jazykové hrádky. Po návratu z Řecka si totiž nezvykám obtížně jen na děsnou zimu, která tady v porovnání s vlídným pozdním létem na Iónských ostrovech vládne, ale taky na češtinu. V Řecku se snažím používat kromě angličtiny i co nejvíc řeckých slovíček, což má taky SVÉ stinné stránky - například když se v restauraci spletete a dáte o deset euro vyšší dýško jen proto, že si pod vlivem místního výborného vína popletete pracně nabiflovaná slova "triánda a saránda". Ale jakmile jsem včera v noci přešel hranice - podotýkám, zcela legálně, a jako jeden z mála ve směru z Německa - hned jsem nakoukl do SVÝCH po dlouhé době prvních českých novin, co jste tu beze mne za poslední dva týdny upekli.

Mezi popsanými stránkami v novinovém stojanu mne hned uhodil do očí text: "Musíme vracet uprchlíky do země SVÉHO původu." Kruciš, řekl jsem si, zdá se, že česká politika zaznamenala v babím létě výrazný posun, ještě nedávno všichni chtěli vracet uprchlíky do země JEJICH původu. Popravdě, budeme-li zvažovat zemi SVÉHO původu, moc uprchlíků nejspíš nevrátíme, tím by mohli řešit uprchlickou krizi možná v USA, ale rozhodně ne u nás, kde převládají mnohagenerační českokotlinští zápecníci. Otázkou je ale taky, kdo se počítá za rozhodného pro vracení. Kdybychom totiž pro účely oficiálního vracení najali dostatečný počet imigračních komisařů z řad vietnamských spoluobčanů, mohli bychom pak vracet uprchlíky nekompromisně do Vietnamu, což by bylo praktické (pro nás, ovšem, nikoli pro Vietnam), protože bychom nemuseli pracně zjišťovat, odkud k nám vlastně běženci přišli. Bohužel, takový kreativní přístup asi v českých podmínkách nemůžeme očekávat. Pravděpodobnější varianta než "kreativní vracení" ze strany imigračních úředníků bude nejspíš "kreativní zvracení" ze strany autora novinového článku.

Se "zvracením" - tedy v tomto případě se zvratnými přivlastňovacími zájmeny, protože v češtině se dá "zvracet" různým veselým způsobem a určitě se k tomu ještě někdy v této rubrice vrátíme, bývá totiž v našem jazyce potíž; čeština je kobylka neposedná a nepozorného jezdce snadno vyhodí ze sedla. V poslední době se, zdá se mi, zvratných přivlastňovacích zájmen používá stále méně - především vlivem angličtiny, ze které pak pocházejí takové skvosty jako "Moc miluji MOU manželku", což je výraz, který jsem ochotný akceptovat v povídce, v níž se autor z nějakého obskurního důvodu nutí používat výhradně slova začínající "na m", ale ne v oduševnělém překladu anglicky píšícího klasika. Ano, nejspíš to mělo správně znít "Moc miluji SVOU manželku", pominu-li možnost, že reálný stav mimo ideál krásné literatury ještě lépe odpovídá skutečnému "Moc miluji JEHO manželku", což se pohříchu mnohým z nás taky stává. Použití prvně uvedené verze "Moc miluji MOU manželku" možná onu manželku - je-li gramaticky dostatečně rezistentní - potěší, ale pro milovníka češtiny je to něco podobného jako představit si Karla Gotta, jak běhá po jevišti a volá na svět SVÉ oblíbené "Zůůůůstanu MŮŮŮŮŮŮJ!!.." Vypadá to prostě, že dříve oblíbená česká slovíčka "SVŮJ, SVÁ, SVÉHO", atd. prožívají právě SVOU hlubokou krizi a JEJICH (nikoli tedy SVÉ, kruciš!) akcie jsou na dlouholetých minimech.

Naopak, když se někdo snaží je ponechat za každou cenu ve SVÉM slovníku a nedává si na správné "zvracení" pozor, vznikají někdy okouzlující jazykové kreace. Vzpomínám si na jednu zcela vážnou internetovou recenzi jakési žhavé novinky v oboru mobilních telefonů: Autor velmi poctivě na mnoha stránkách zevrubného popisu došel k závěru, že nový mobilní telefon je prostě bomba, a shrnul SVOJE názory ve smělou formulaci: "Mobilní telefon mohu rozhodně doporučit pro SVOU jednoduchost." Vida, jak dokáže první pohled klamat: Z analýzy jsem nabyl dojmu, že autor recenze je cokoli, jen ne člověk jednoduchý, a hleďme - on se přesto ke SVÉ jednoduchosti veřejně přiznává. Zapřemýšlel jsem, zda se mám nechat ve SVÉM rozhodování o koupi komplikovaného telefonu ovlinit tak jednoduchým člověkem, a rozhodl jsem se zůstat u toho, že si kouzelnou větu zapíšu do SVÉHO pohotovostního sešitku a až jednou založím na SVÉM blogu rubriku o češtině, jistě ji v kapitolce o "zvracení" jednou použiju.

Tedy, MOJI (pozor, tady je to dobře :-)) milí milovníci českého jazyka, zvracejte ve SVÝCH článcích (ne tedy v JEJICH a už vůbec ne v MÝCH, tam si vyhrazuji právo zvracet sám) klidně o překot, mne tím jedině potěšíte, podobně jako třeba správným používáním přechodníků. Ale prosím, zvracejte s rozmyslem, dobře se kolem sebe rozhlédněte a představte, co by si o vás - dopustíte-li se teď gramatického faux pas - pomysleli všichni VAŠI spolucestující z nočního metra! :-)