Za fotkami a za sluncem do Tater

Od té doby, co jsem si sám vyzkoušel, co obnáší uspořádat si fotografickou výstavu, se netajím tím, že když někdo z mých blogových či jiných známých někde bude vystavovat své fotografie na místě z Prahy aspoň trochu dostupném, s velkou chutí se přijedu podívat. Jednak mě moc zajímá, jak se s takovou výzvou vypořádal, jednak rád vidím originály fotek, protože s těmi se malé reprodukce na počítačové obrazovce opravdu nemohou srovnávat. Proto když se v létě ozvala Ľudka Gregušová, na jejíž pozoruhodné fotky se na blogu chodím rád dívat už pěkných pár let, měl jsem první možnost své slovo naplnit v praxi. Co na tom, že fotovýstava se konala v Podtatranskej knižnici v Popradu. Vždyť Poprad je z Prahy skoro za rohem a existuje docela časté přímé spojení.

 

 

Jediná potíž byla v tom, že v pracovní den jsem přijet nemohl a protože výstava měla logicky stejné otvírací hodiny jako knihovna, jedinou šancí bylo prohlédnout si fotky v sobotu dopoledne. Proto jsem minulý pátek večer vyrazil na noční autobus Praha-Humenné a po více než osmi hodinách docela napínavé cesty překvapivě zaplněným autobusem jsem ráno v sedm hodin vystoupil do mrazivého popradského rána, které slibovalo nádherný slunečný den. Měl jsem hodinu na to, abych našel knihovnu, což se nakonec ukázalo jednodušší, než jsem čekal. Místní totiž knihovnu dobře znali a dokázali mi cestu správně popsat. Napadlo mě, jestli bych uměl poslat kolemjdoucí do knihovny v Dobřichovicích, kde jsem nikdy nebyl. Ostuda!

Před knihovnou mě mile překvapil zdejší "Bibliobox", kam mohou zákazníci vrátit knížky i mimo otevírací dobu. Jako zájemce o fotky jsem ale musel poctivě vyčkat, až knihovnu odemknou.

Skvělé bylo, že pro prohlídku jsem měl fundovaný doprovod, protože dorazila osobně i Ľudka, která mi představila kromě svých krásných fotek i fotky svých přátel z jejich fotografického sdružení. V příjemném prostředí samostatného sálu knihovny bylo k vidění víc než 60 tématicky i stylově velmi rozličných fotografií. Na následujícím ilustrativním obrázku jsou např. vidět fotky tří autorů - místní hory, makrofotky a fotografie architektury...

... a hned vedle velmi emotivní fotografie přírody (ty mne zaujaly velice) a moje oblíbená tekoucí voda od dalších dvou autorů.

U jejích výtvarně velmi zajímavých a inspirativních fotografií jsem měl možnost zachytit i Ľudku samotnou. Takhle nějak si představuji sebevědomou autorku, co říkáte? :-)

Některé z vystavených fotografií už možná znáte z blogu a myslím, že kdo průběžně delší dobu sledoval, jak se vyvíjel autorčin fotografický styl a kvalita obrazů, dá mi za pravdu, že zejména v poslední době byl pokrok obrovský. Více fotografií je možné si prohlédnout na speciálních webových stránkách www.ludmilagregusova.com.

Pro mě jako pro návštěvníka byly samozřejmě moc zajímavé informace ze zákulisí focení. S každou vystavenou fotkou má fotograf spojené nějaké zážitky, emoce, může zavzpomínat na to, co všechno musel podniknout a podstoupit, aby dosáhl svého záměru, co bylo zamýšlené, co souhra náhod, jak se pracovalo s osobami na fotkách, atd. A taky čím se fotilo. Hmmmm, Nikon... Tak v tom se jako tradiční "canoňák" nevyznám ani trochu :-).

Poctivá komentovaná prohlídka výstavy mi zabrala půldruhé hodiny a musím říct, že jsem byl nadšený, protože mnohé jednotlivé fotky i jejich malé kolekce (vždy v rámci jednoho autora) mě opravdu okouzlily. Výstava byla stylově hodně různorodá, možná na mne až moc. Je to logické - když vystavuje víc lidí - a tady jich bylo, myslím, kolem deseti - každý chce ukázat to nejlepší ze sebe. Náročné je potom dodat takovému různorodému souboru nějaký řád a jednotící prvky. Ty tady byly logicky spíš ve formě prezentace (jednotný formát obrazů, technika zvětšenin, popisky, profily autorů). Stejně tak je vždy obtížné najít rovnováhu mezi tím, co všechno by bylo dobré ukázat a na co je dostatečný prostor. Dobře si pamatuji, jak jsem se na své vlastní výstavě snažil v sále ukázat víc obrazů, než bylo asi optimální (kdy ale zase bude příležitost něco vystavit, že?). Až druhá výstava mi ukázala, že důležité nejsou jen obrazy samotné, ale obrovský vliv má i volný prostor mezi nimi. Inu, to je jako s městskou zástavbou: Pozemky jsou příliš cenné na to, aby na nich nic nestálo, stejně jako plocha zdí výstavního sálu. Aby mohly fotky v prostoru lépe dýchat, musí se některé vyřadit a to je vždycky zatraceně těžké...

Každopádně jsem moc rád, že jsem výstavu viděl, za tu noční cestu to rozhodně stálo a Ľudce ještě jednou děkuji za všechny informace a úžasný doprovod.

Poměrně rychle jsem si stihnul projít i centrum Popradu, ale protože v Tatrách mám zkušenosti především s mizerným počasím, není možné se divit, že jsem pořád pokukoval po krásně nasvícených vrcholcích v dálce za městem.

Protože jsem měl koupené lístky na odpolední rychlík zpátky do Prahy, rozhodl jsem se zaimprovizovat a využít čas a krásné počasí ještě k výletu do hor. Sednul jsem do električky a přibližně za hodinu jsem už byl přímo uprostřed majestátních tatranských vrcholků na Štrbském Plese. Vlastně vůbec poprvé jsem nakoukl do Tater na podzim, vždycky jsem tu byl jen v létě, kdy se dalo procházet křížem krážem po horských cestách. Ale podzim přináší úplně jinou barevnost než poněkud "tvrdé" léto.

Na Štrbském Plese jsem měl k dispozici jen velmi omezený čas, přibližně dvě hodiny, které jsem využil k toulání kolem jezera a taky k návštěvě zdejších "jezírek lásky" (to víte, láhve a lahvičky se vzkazy na mou dlouhodobě nejoblíbenější adresu neházím zdaleka jen u moře, ale jakmile před sebou vidím sebemenší vodní plochu, nejsem k udržení, zvlášť když se jedná o "vodní plochu lásky" :-)). No a když už jsem nestíhal na žádný kopec vylézt, aspoň jsem si je chtěl pěkně zblízka prohlédnout.

Po tomhle výletu hodlám obvinit u mezinárodních institucí Přírodu z kýčovitosti. Je mi jasné, že neuspěju, protože Příroda má nejspíš dobré právníky (není náhodou součástí přírody Sokol?), ale posuďte sami, že něco takového, jako je na dalších třech obrázcích, by si nějakou penalizaci - minimálně v očích zastánců střízlivého modernismu - zasloužilo. Říkám si - smí se něco takového vůbec ještě fotit? Není to proti nějaké jednotné evropské směrnici? :-)

Přímo na Štrbském plese nejsou následky větrné kalamity zpřed několika let tak strašné. Ale je fakt, že na návětrných stranách okolních kopců ze vzrostlých hustých lesů zbyly jen solitérní stromy. Těží se tu stále a ještě není zdaleka hotovo. Ale mezi jezerem a nádražím to vypadá jako idylka, dokonce i s koňským "taxíkem".

Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už byl zase na popradském nádraží, naskočil jsem do pendolina a těsně před půlnocí jsem zakončil svůj výlet zase doma v Dobřichovicích. Jak v mnoha ohledech byli husité (aspoň pro mne) nenásledováníhodní, jejich spanilé jízdy - pokud možno bez nezbytné loupeživé náplně - mi vysloveně vyhovují. Jak je vidět, i z Dobřichovic do Tater se dá jet "na otočku", zvlášť když to kvůli nějakému kulturnímu nebo přírodnímu zážitku stojí za to.

No a to tentokrát opravdu stálo!

Pozn.: 30. října nekončí jen výstava v Podtatranskej knižnici v Popradě, ale i hlasování semifinálového kola soutěže Bloger roku 2015, kde jsem s tímto svým blogem taky mezi nominovanými. Komu se na mých blogových stránkách líbí, může mne ještě na poslední chvíli podpořit a dát mi svůj hlas na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Děkuji všem.