O lehké řecké večeři

Ten večer v lefkadském přístavu Vassiliki jsem si předsevzal, že si dám lehkou, zdůrazňuji LEHKOU středomořskou večeři, lahodnou, ale přitom velmi zdravou krmi, která je tak zdravá, že zdejší domorodce udržuje v kondici do velmi pokročilého věku, přestože skoro všichni hulí jako fabriky a dělají mnoho dalších nezdravých věcí.

Má-li být večeře lehká, vybírám samozřejmě především z bohaté nabídky ryb a mořských plodů, protože dávat si v Řecku u moře vepřový steak nebo hamburger mi připadne nesmyslné. Výborně: Dám si chobotnici v octě jako předkrm, to je úžasná dobrota, jen s trochou řeckého chleba a s notnou dávkou zeleniny. A jako hlavní jídlo to pak budou krevety saganaki, ty jsou sice - v porovnání se zmraženým planktonem občas v Čechách vydávaným za krevety - obrovské, ale půlku tvoří nepoživatelné hlavičky, takže ty čtyři kousky, které jsou v jedné porci, snad po chobotnici ještě zvládnu. K tomu půllitrovou karafu místního bílého vína a pak šupem domů, abych to s vínem nepřehnal. Ano, mám pod vlivem vína, v němž se podle lidové moudrosti skrývá pravda, tendenci být ve svých činech a myšlenkách možná pravdivý až příliš, a snadno pak překročím hranice, které ve snu, kde se to smí, překračuji každý den, ale ve skutečném světě to může nadělat pěknou paseku. Tady jsem ale v Řecku, jsem tu sám, a mohu tak dělat ostudu jedině sám sobě, takže mě snad půllitřík za večer nezabije. Sečteno a podtrženo: Lehká večeře přesně podle plánu. Jedinou komplikací takové lehké a zdravé večeře je skutečnost, že večeřím v taverně, s jejímž majitelem se znám už mnoho let, což v Řecku může vždycky přinést neočekávanou zápletku.

 

Všechno probíhá přesně tak, jak má, celou první minutu. Přichází obsluha a staví přede mne košíček s pěti plátky řeckého chleba. Budu střídmý, snažím se učinit ještě konkrétnější předsevzetí; dám si maximálně dva. Vida, není třeba moc, aby člověk dokázal být se svými záměry spokojen! Na stůl přibývá karafa s vínem, která obsahuje notně víc opojného moku než půllitr, ale však ho nemusím vypít všechen, že? Pořád vše běží podle plánu, ale první vykolejení je už na dohled. Číšník přináší talíř s dvěma docela velkými světlými a intenzivně vonícími kopečky: Tzaziki a pikantní ovčí sýr s chili. Snažím se vysvětlit obsluze, že jsem si nic takového neobjednal, ale jsem umlčen s tím, že to je dárek od majitele taverny. Ten ze svého místa vše na dálku kontroluje, kývám na něj tedy rukou rozpačité poděkování, které on temperamentně opětuje. Pouštím se do neplánovaného předkrmu, který se ukáže být vynikající chuti a padnou na něj přesně ty dva plátky chleba z nedávného předsevzetí. No, vlastně ještě třetí. Zvláštní, ještě jsem ani nenakousnul objednaný předkrm a začínám být pomalu sytý.

Následuje objednaná chobotnice na kyselo, výborná, jen netuším, proč moji němečtí sousedi, kteří ji také mají na svém stole, mají ve srovnání se mnou jen asi poloviční porci. Rozhlížím se i po dalších stolech a "dětské porce" mají všichni, co si kysele se tvářícího inteligentního hlavonožce objednali. Kromě mne! Původní chleba právě došel, ale to vůbec nevadí, protože společně s chobotnicí přinesl číšník druhý košík s dalšími pěti kusy pečiva, tentokrát krásně křupavě opečeného, s česnekem a olivovým olejem. Říkám si, že by se kuchař mohl s krevetami klidně zdržet, abych stihl aspoň částečně vytrávit. Hned nato se přichází číšník omluvit, že kuchař se s krevetami opravdu trochu zdržel, a jako kompenzaci za politováníhodné nedopatření mi dává dvě velké špejle plné lahodných grilovaných kostiček vepřového a kuřecího masa. Aby se mi na jídlo lépe čekalo! Majitel taverny se na dálku usmívá a mává a jeho souvlaki je proklatě dobré.

Když dostávám konečně hlavní jídlo, mám ze všech těch lehkých jídel už pěkně těžké břicho. A to ani nemluvím o tom, že krevety nejsou čtyři, ale je jich rovnou šest a jsou to pěkní mackové. Omáčka je vynikající a je jí spousta, takže na ni padnou všechny opečené chleby a číšník přináší třetí košík s pečivem. Při každé cestě kolem mi navíc dolévá víno, takže je poměrně brzy čas na další karafu. Obávám se, že pravda a láska budou díky vínu i dnes triumfovat nad lží a nenávistí.

S břichem srovnatelným snad jen s panem Majerem z Arabely se snažím zarazit tyhle lukulské hody požadavkem na zaplacení útraty. Ano, i to nastane, ale všechno má svůj čas, v Řecku nebývá spěch příliš často na programu, dává mi na srozuměnou obsluha. Zatím si majitel dovoluje dát vám na chuť tuhle báječně sladkou baklavu. Co na tom, že na tomto typickém místním dortu není lehkého vůbec nic a člověk tloustne již při pouhém pohledu na něj. Ne nebojte se, samozřejmě - i to je dárek naší taverny. Na shledání po třech letech rajzování po všech - např. japonských - čertech. Je to dost, že jste zase zpátky! A přece při takovém výjimečném večeru nezůstanete bez dezertu!

"Lehká" večeře, zdá se, konečně končí. Majitel již zaregistroval, že chci platit, a posílá ke mně znovu obsluhu. Hmmmm, že by tentokrát kasíroval mladý pomocník? Mladík ale nenese žádný účet z pokladny, kráčí ke mně obřadným krokem a tváří se nesmírně vážně: "Šéf si vás dovoluje pozvat ke svému stolu!" oznamuje mi polohlasem nelítostný verdikt. To je samozřejmě pocta, kterou v Řecku nelze odmítnout, byť se od stolu už zvedám jen těžce a cestou vrazím do několika kolemjdoucích, protože vína bylo pro dnešní večer až dost.

Majitel u svého stolu mezi kuchyní a přístavní promenádou doslova září. Jeho taverna je plná spokojených hostů a se mnou si může povídat o tom, jak jsme se kdysi poznali a jak o sebe naše povahy hned první večer křísly jak dva křemeny a já se zařekl, že do jeho taverny už nikdy ani za nic nevkročím. Bylo to před deseti, jedenácti nebo snad dvanácti lety? Z toho nespokojeného večera nezbylo už mezi námi nic, a to je samozřejmě třeba zapít. Je libo ještě trochu místního sýra? To abychom tu další karafu nebo dvě měli čím prokládat a naše sny nebyly dnes v noci napjaté, ale měkce sametové a oblé, a rty jejich hlavních hrdinek voněly a chutnaly skoro tak báječně jak to dokáží jen ve skutečnosti. Další plná sklenka. A ouzo, pochopitelně, bez toho to mezi přáteli v Řecku nejde, ať si o jeho pendrekové chuti moje neuctivé chuťové buňky myslí, co chtějí.

Když se mi konečně těsně před půlnocí podařilo od šéfovského stolu zvednout a odejít ne zcela přímou chůzí do svého přechodného domova, byl kromě břicha široký i můj krok, široký tak, že by mu možná nestačila ani hlavní ulice, ale byla to kupodivu cesta s otevřenou myslí, ze které v osvěžujícím a přitom teplém mořem provoněném vzduchu padala na noční oblázkovou pláž příslovečná pravda za pravdou a proměňovala se tím zvláštním deštěm střelhbitě v květy veršů. Druhý den jsem měl co dělat, abych původní necenzurovaný záznam svých půlnočních myšlenek překoval do zveřejnitelné verze (viz nedávno publikované Vyznání od moře), která by se dala zde na blogu číst i před dvaadvacátou hodinou.

Ne, opravdu nemůžu doporučit jít v Řecku ke známému do taverny, lpíte-li na tom, že vaše večeře bude lehká. Ale když si nebudete dávat takové zoufale nesplnitelné cíle, může být váš večer plný neobyčejných vůní, chutí a dalších zážitků.

A hubnout budu muset až doma, což půjde jistě skvěle, když budu takhle masochisticky psát o všech těch řeckých dobrotách! :-)

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Pozn.: Jako v posledních dnech ke každému článku i dnes přidávám upozornění, že tento blog je mezi nominovanými v soutěži Bloger roku 2015. Jestli se vám tu jako čtenářům líbí a chcete mne a můj blog v semifinálovém kole podpořit svým hlasem, můžete tak učinit na adrese http://www.blogerroku.cz/nominovane-blogy/http-pvapenik-blog-cz. Semifinálové hlasování pokračuje až do 30. října.