Roupakias - vesnice duchů

Protože bylo včera velmi nejisté počasí a dopoledne přišla i intenzivní přeháňka, vypravil jsem se na svůj další výlet jen do bezprostředního okolí místa svého pobytu ve Vassiliki. Vesnička Roupakias je asi 6 nebo 7 km daleko (moje čtyřkolka sice zatím jezdí, ale neukazuje ani rychlost ani ujeté kilometry, nu - konec sezóny a související únava materiálu, co bych chtěl, že?) a je zajímavá tím, že ji v minulých letech postupně opustili všichni obyvatelé a již tak chátrající stavení ponechali přírodě. Vesnička na úpatí nejvyššího věnce lefkadských hor tak nabízí zajímavé fotografické náměty, ale hlavně má mimořádně zajímavou atmosféru. Čím horší počasí je, tím je atmosféra "hutnější", no a včera mě zastihla další průtrž mračen v sedle pohříchu bezstřeché čtyřkolky právě kousek od Roupakias, takže jsem se vlastně jel do prázdné vesničky schovat. A řeknu vám, je to opravdu zajímavý pocit, když se po takové průtrži teprve chystají rozestoupit černá mračna, nad vámi s vrcholem kdesi vysoko v oblacích obrovitá hora a nad hlubokým údolím kráká přelétající hejno asi padesáti krkavců (nebo co to bylo, ale krákalo to velmi hlasitě). A vy jste v místě kdysi obývaném, do něhož zdejší lidé po generace otiskovali své stopy, a teď je tu jen ticho a silnička, po které projede tak jednou za hodinu někdo z místních, nebo se sem vypraví fotit podobný blázen jako já.

 

K tomuto stavení jsem dojel skrznaskrz promočený, chtěl jsem se v něm schovat, ale déšť v tu chvíli prakticky ustal a stejně by to asi bylo neproveditelné, protože ve stavení nezůstal žádný vhodný suchý úkryt. Ale úplně bez života to tu není: Na bývalé zahradě u této usedlosti si někdo rozložil včelí úly (o to méně je to vhodný úkryt na schovku :-)).

Vesničku jsem před lety objevil náhodou, když jsem jednou špatně zabočil a cesta mě přivedla až sem. To tu prý ještě přežíval jeden starý muž (na místním hřbitůvku je poslední pochovaný z roku 2014), dnes začíná být "vesnice duchů" skoro turistickou atrakcí, zmiňují se o ní průvodci a i delegát naší cestovky nás na ni upozornil. Paradoxně se o ní ví mnohem víc, než když byla ještě obydlená a normálně fungující. Každý dům má ale pořád své číslo, většinou namalované modrou barvou - tenhle dům byl číslo 695. Ne, že by tu těch domů bylo tolik, možná už jde o společné počítání s vedlejší rozsáhlou vesnicí Agios Petros, do které se většina původních obyvatel nakonec i přestěhovala.

Tohle je "usedlost s včelími úly" z dálky. Je dobře vidět, jak se zdejší vesnické domy stavěly; opravdu to nebyl žádný luxus.

K některým domům vede stále ještě viditelná a mnoha lety používání vyšlapaná přístupová cesta.

Tady by se dala točit pohádka ne o šípkovém, ale o ostružinovém království. Taková řecká "ostružinová Růženka". Já jako "princ" jsem ale odolal a nevstoupil jsem do trnitými křovisky prostoupeného domu, nemohl jsem tedy políbit žádnou krásnou dívku, probudit ji z letitého spánku a vzít si ji za ženu i s polovinou olivového sadu. Moji vysněnou Růženku naštěstí budit netřeba a pohádkovou mačetu je tedy možné nechat v pochvě.

V tomhle "domě" jsem se schoval před dalším nájezdem deště. Střecha už samozřejmě dávno neexistuje, ale vmáčknul jsem se aspoň "pod futro", kde bylo relativně sucho. I tady byl celý vnitřek prorostlý neskutečně agresivními trnitými křovinami, které postupně obepínají a likvidují dřevo, cihly i kámen.

Vidíte, opět jsem povolil uzdu náhodě a byl jsem odměněn: Když jsem byl deštěm uvězněný v bývalých dveřích tohoto domu, neměl jsem co dělat, a tak jsem se snažil ve změti křovin a zbytků propadlé střechy očima najít něco, co by vypovídalo o dávném životě v těchto kamenných stěnách. A výsledek byl pro mě neuvěřitelný: Našel jsem totiž starý původní stroj na drcení oliv. Dvojice velkých kulatých kamenů se otáčela ve veliké nádobě na železné ose a drtila svou obrovskou vahou vsypané olivy na pastu, která se pak dál lisuje. Jakpak dlouho byl asi tenhle stroj v provozu a kolik báječného domácího oleje pomohl vyrobit?

Vesničkou vede zvrásněné kamenné koryto potoka, které odvádí vodu z celého hlubokého údolí. Stačí chvíli pršet a potok začne sbírat vodu steklou z hor a za chvíli se promění v dravou říčku. Obrovité kameny v korytě a staletími vymleté "kanály" v kamenném podloží a kamenné kaskády ukazují, jak umí zdejší proud vody být prudký.

Voda tu vytváří (pokud ovšem teče, v létě tu žádné divoké vodní reje nečekejte) až několikametrové vodopády. Jednou se sem přijedu podívat v zimě, to se tu jistě dají nafotit nějaké obrázky i do kolekce o řekách :-).

Tohle obydlí u silnice je pořád ještě celkem zachovalé. Tak co? Nechtěli byste se sem přestěhovat? jen by to chtělo trochu vyspravit koupelnu a nově vydláždit bazén... Inu, je fakt, že představy o kvalitním bydlení se s časem maličko posunuly.

Rozpadlé domy jsou ve většině řeckých vesnic, to ještě neznamená, že vesnice nežije. Její konec ale jasně dokumentuje tahle "kaplička", kde jinde v Řecku většinou svítí zapálený olejový plamínek anebo je aspoň vidět, že o svaté místo někdo pečuje, je tam svatý obrázek, nádoba na olej, atd. Ve vesničce Roupakias už tomu tak není, takže je jasné, že už tu žijí opravdu jen duchové.

Nejluxusnější obydlí, které jsem našel, je taky opuštěné a postupně se rozpadá. Ze židle ve dveřích jako by se teprve před chvílí zvednul hospodář a odskočil si pro nějaké nářadí do kůlny. A na ozdobných sloupech se pne vinná réva, jejíž hrozny ale už nikdo nesbírá, visí jich tu plno.

Protože u tohoto stavení střecha ještě drží (byť při případné návštěvě interiéru nedoporučuji kýchat), nakoukl jsem dovnitř. Jen nakoukl, nevstoupil, protože nechci rušit ani zdejší duchy ani provokovat případné živé - v zahradě tohoto domu stojí citroník doslova obsypaný žlutozelenými šťavnatými plody. Plody sice nikdo nesbírá, ale někdo před nedávnem stromu prořezal větve. A muselo to být snad jen před pár hodinami, protože citrony na odřezaných větvích na zemi ještě nestihly seschnout. Občas sem tedy někdo - nejspíš z rodin, kterým to tu patřilo a dosud patří - stále dochází.

Z okolních staveb už zbyly jen obvodové zdi a i ty časem podlehnou nerovnému boji s křovisky.

Jediným opraveným místem v obci je místní kostelík s malým hřbitůvkem. Pár hrobů s kříži a někdy i s fotografiemi těch, co tu žili svůj nelehký (a většinou velmi dlouhý, devadesátníci zde opravdu nejsou žádnou výjimkou) život. Na fotce je vidět i úbočí hory překryté asi v polovině hustými dešťovými mraky.

Komupak a jak často se tu asi na opravené zvoničce vyzvání?

U kostelíka jsem potkal mladý místní pár s velikým psem (byli slušní a vzali psa na vodítko, když viděli podivnou náplavu s foťákem). Taky si to tu šli projít a podívat, co je ve vesničce duchů nového. Oprášili jeden z hrobů a pokračovali po cestě dolů vesnicí. Když jsem se ale silnicí za pár minut vracel, nikde jsem je nepotkal, takže museli zahnout na některý ze zdejších pozemků nebo zajít do některého stavení. Vesnička tedy není úplně mrtvá, ale minimálně v duších potomků místních rodin nebo sousedů stále trošičku žije. Pokud to ovšem nebyli - i se svým psem - taky duchové!

A na závěr posílám malou místní opršenou kytičku všem duchům, živým a koneckonců i všem "ostružinovým Růženkám" našich srdcí :-).

Pozn.: Na speciální přání Bev přidávám ještě ne tak povedenou fotku zmiňovaného citroníku na zahradě "luxusního domu s židlí".

Dodatek č.1: Jak se situace ve "vesnici duchů" změnila během jednoho roku k lepšímu, se můžete dočíst v článku Pár lefkadských rozdílů. Vypadá to, že vesnička Roupakias chytila přece jenom aspoň slabý druhý dech a já jsem za to rád.

Dodatek č.2: S odstupem dvou a půl roku můžu potvrdit, že se do vesnice díky jejím dvěma novým nadšeným obyvatelům vrací postupně život - viz článek z května 2018 Květen v zahradách u Vassiliki

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.