Květen v zahradách u Vassiliki

Zahrady u Vassiliki, které vyplňují úrodnou rovinu mezi mořským zálivem a pohořím Stavrotas, mám prochozenou (a kdysi v tréninku na maratónské běhy i proběhanou) opravdu skrz naskrz. Protože jsem ale nikdy nebyl v těchto místech na jaře, rozhodl jsem se první den jarní výpravy věnovat toulkám po zahradách a okouzlenému pozorování, co všechno tu v tomto ročním období kvete a divukrásně voní. V létě uprostřed turistické sezóny tohle prostě neuvidíte, to je Lefkada po většinu času vyprahlá a uprostřed drsné, suché, škrábající a pichlavé přírody nekvete nic.

Vydal jsem se nejkratší cestou k pramenům, které zásobují vodou velkou část výměry zahrad, a brzy jsem poznal, že jsem dnes byl první, kdo touto cestou vyrazil - v cestě mi totiž stály desítky pavučin i se svými rozšafnými tvůrci a majiteli, pavučin, kterými dokážou šikovní lefkadští pavouci překlenout jako dlouhými mosty i velmi široké cesty. Nepatřím zrovna k arachnofilům, tak jsem docela ocenil, že jsem si s sebou vzal stativ, kterým jsem - pavoučci snad prominou a neomezí mne kvůli tomu na štěstí - potrhal nemálo pavoučích "check pointů". Ale myslím, že ani pavouci by nebyli blahem bez sebe, kdyby jejich sítí prošla víc než metráková masařka :-).

Ostatně, všechny mé pavoučí strázně pominuly hned, když mne na cestě předjeli čtyři sportovně naladění cyklisti na horských kolech; od té doby byla cesta čistě "odpavoukovaná" a já mohl pokračovat bez potíží a bez zdržování.

Na cestě jsem viděl vyhřívat se krásnou, asi půlmetrovou zmiji. Vůbec se jí nechtělo pokračovat do vlhké trávy, tak vydržela bez většího odmlouvání i náročné focení.

Pro herpetology z řad čtenářstva tohoto blogu ukazuji i detail zmijí hlavy. Ze záběru je patrné, že zmije není růžkatá, ale obyčejná, což ovšem nic nezměnilo na mém nadšení, že mi bez reptání zapózovala.

Zahrady v tomto ročním období kvetou mnoha různobarevnými květy podobně jako horské louky. Mezi barvami převládají různé odstíny žluté.

Občas mi na květech či keřích zapózoval i nějaký ten hmyzák. Nejsem rozhodně odborníkem na focení těchto milých - a většinou pohříchu celkem rychlých příšerek, tak mi, prosím, odpusťte technické nedokonalosti.

Barevné spektrum doplňovaly různé druhy zvonků, nebo jak se to řekne řecky...

Pod pramenem prýštícím ze skály neobyčejnou silou (jde o pramen, který vyvěrá i v nejsušším létě, tak je teď na jaře opravdu mocný) je doslova neprostupný přesličkový prales.

Tyhle květy bohužel - jako ostatně žádné jiné - neumím pojmenovat. Ale svou barvou byly docela výjimečné, tak jsem je taky zvěčnil.

Chlupaté fialové tyčinky v ostře žlutém květu. Ani v tomto případě nevím, o jakou květinu se jedná, což mi ale nijak nebrání v tom, aby se mi líbila.

Protože v zahradách byla spousta tekoucí vody, ve vzduchu se míhaly i různé vážky. Tuhle jedinou jsem dokázal zachytit, jsou totiž opravdu proklatě rychlé. Já vím, já vím, má se ostřit na oči, ale já měl fakt radost už z toho, že vážka roztáhla asi na vteřinu křídla, tak si budete muset její kukadla v duchu trochu přiostřit.

Následující květina už odkvetla, ale přesto jsem s touto fotkou ze všech dnešních kytiček asi nejspokojenější. Asi na půl hodiny jsem se u tohoto exepmláře zasekl a na své si konečně přišel i stativ; aspoň jsem ho s sebou nevláčel zbytečně.

Je neuvěřitelné, kolik druhů motýlů je v květnových zahradách na Lefkadě k vidění. Za všechny exempláře ukážu aspoň tohoto "motýlího gotika".

Když už jsem došel docela hluboko do zdejších zahrad, rozhodl jsem se navštívit opět i opuštěnou vesničku Roupakias, o které jsem už kdysi napsal článek, který měl ve své době docela velký ohlas: Roupakias - vesnice duchů. O rok později jsem pak v této vesnici zaznamenal hodně změn k lepšímu, přičemž většinu měl na svědomí pracovitý mladý pár, podle neoficiálních informací prý snad z Polska (některé změny jsem zaznamenal v článku Pár lefkadských rozdílů).

Letos jsem při své návštěvě nejen poznal, že obnovení života vesnice myslí zdejší obyvatelé opravdu vážně, protože i po dvou letech ve své práci pokračují a je jí za nimi vidět už spousta, ale dokonce jsem měl možnost se s nimi seznámit. Mladá Polka Silvie mne provedla po vesnici, ukázala mi, co už se jim vše povedlo vyklidit a zabydlet. Je to opravdu práce jako když se archeologové snaží vyrvat staré památky ze spárů džungle. Například na následující fotce je vidět aktuální stav jednoho stavení s dvorem, které bylo ještě před třemi lety totálně zarostlé keři jako ve spícím šípkovém království. Dnes si výsledky práce svých pánů hrdě prohlíží jejich pes, který na mne před rokem a půl vyběhl, když se mu zdálo, že nějak dlouho zevluji u jemu svěřeného pozemku. Jen varování pro nadšené pejskaře z řad lefkadských turistů: Zdejší psíci nejsou žádní domácí mazlíčci; jejich úkolem je hlídat svěřený prostor a to jsou schopni dát okolojdoucím velmi ostře najevo. Málokterý z nich je přitom na řetězu nebo za neprostupným plotem. Tomuhle psíkovi ale jeho paní vysvětlila, že mám od ní povoleno na pozemek vstoupit, a pes mě tedy nemusí ani roztrhat na kusy ani zahnat hlasitým štěkotem na útěk. Když jsem dostal tento zřetelný "pardon", pes byl okamžitě v pohodě a nechal se ode mne dokonce podrbat. Zatím můžete hádat, jak se sympatický psík jmenuje, na posledním obrázku bude malá nápověda :-).

O tomhle stavení jsem se od místní obyvatelky dozvěděl, že mělo být nejhonosnější a nejdůležitější v obci. Mohl jsem nakouknout dovnitř a je znát, že tenhle dům zatím nové majitele nemá. Před vchodem do domu mimochodem ještě pořád stojí zrezavělá dětská houpačka. Pokud se ale pamatuji, tenhle dům byl ještě před třemi lety absolutně nepřístupný a i zde vládly náletové keře. Dnes už je přístupný ze všech stran.

Tohle je další místo, kam se ještě před nedávnem nebylo možné dostat. Mladý pár ale považoval za velmi důležité zprovoznit cestu, která tudy po staletí procházela: Na konci této cesty mezi vesnickými domy se cesta rozděluje: Doleva pokračuje k prameni, který je jediným zdrojem vody pro vesnici, doprava ke kostelu se zvonicí a hřbitovem (po zemětřesení z listopadu 2015 je zvonice už opět opravená; ani jsem se nestihl zeptat, čí je to práce :-)). Silvie mi se zcela zaslouženou hrdostí v hlase vysvětlila, že stará vesnická tepna už zase funguje a jako potvrzení jsem si nově zprůchodněnou cestou mohl projít.

O tomhle starém vesnickém prameni jsem věděl, je přístupný od silnice, nevěděl jsem ovšem, že k němu vedla přímá cesta i z vesnice, i když je to samozřejmě logické. Tak jsem si nejen těch pár desítek metrů kolem polozbořených stavení prošel, ale výbornou studenou vodu z pramene jsem samozřejmě i ochutnal a chutnala mi tak, že jsem si naplnil celou velkou láhev, a voda mi tak vystačila až do konce celkem asi 20 km dlouhého pěšího výletu.

No a tady je ona malá nápověda ke jménu sympatického psíka. Až půjdete někdy kolem a on po vás vystartuje (a to si pište, že to udělá, protože to má v popisu své práce), můžete ho aspoň oslovit jménem. Díky Silvii jsem si mohl projít celé jejich roupakiáské království, které jsem ovšem fotit nechtěl, protože bych to považoval za přílišný zásah do jejich soukromí. Všiml jsem si např., že noví obyvatelé přestěhovali původní velkou kamennou pec na jiné místo, protože jsem onu pec kdysi fotil. Pár fotek z dob před jejich příchodem jsem místním obyvatelům ukázal apoň na mobilu a je to opravdu zajímavé srovnání, které vypovídá hlavně o jejich velké vytrvalosti a úsilí (prý sem náhodou sjeli z hor na kolech a prostě je ta vesnička na první pohled okouzlila a už tady zůstali). Moc oběma držím palce, ať jejich práce má jen sladké plody a budu se sem i nadále rád vracet. Jedno je jasné: Roupakias už dnes není jen vesnice duchů na strašení turistů, jako tomu bylo ještě před třemi roky, ale normální vesnicí se dvěma velice odhodlanými, pracovitými a navíc sympatickými obyvateli. A jak by nejspíš ještě dodal Jerome Klapka Jerome - o psu nemluvě! :-)

S díky jsem odmítl pozvání na oběd, už tak jsem svou zvědavostí připravil místní o spoustu času, a vyrazil jsem do prudce stoupajících serpentýn směrem na vesnici Agios Petros a pak už podél hlavní silnice až k mořskému zálivu do Vassiliki/Ponti. No vida, myslel jsem si, že se budu první celý den dovolené flákat na pláži, ale počasí vysloveně přálo pěšímu výletu, bylo většinu dne pod mrakem, občas dokonce spadlo pár kapek, a horko "tak akorát".

Vážu tedy nasbírané kytičky (ve skutečnosti jich bylo o dost víc, ale musel jsem udělat nějaký výběr) do podoby jarní lefkadské kytice, který posílám po elektronickém pošťákovi do jedněch mně obzvláště milých rukou jako malý voňavý dárek z výletu, při kterém žádné květince nebylo ani v nejmenším ublíženo. Nezmokl jsem (aspoň tedy ne moc) a už jsem tu, akorát včas, abych vám své zážitky zprostředkoval :-).

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.