Když jsem si prostudoval plán trati a zavzpomínal na své vlastní zážitky z pražského maratónu, který jsem doběhl sedmkrát v letech 2002 až 2011, rozhodl jsem se vyrazit trochu mimo hlavní centrum. Z metra Vltavská jsem šel proti proudu Vltavy i budoucího toku maratónských běžců a hledal, kde bude možné nainstalovat foťák skoro přímo do proudu běžců, aby zároveň zůstal možný i výhled na Hrad. Mimochodem, uvědomil jsem si, že kdybych byl odpovědný za bezpečnost závodu, člověk jako já by pro mne znamenal potenciální nebezpečí: Měl jsem malé úzké zavazadlo (stativ) a zároveň nabitý batoh (s fotografickými proprietami a notebookem) a volně jsem se procházel pár metrů vedle trati, kde za chvíli poběží tisíce maratónců. Vždy když jsem míjel se svým vybavením policejní auto, cítil jsem se podezřele, ale kupodivu mě nikdo nelegitimoval. Nakonec jsem došel na místo, které jsem si představoval, někde kolem pátého kilometru trati. Tady budou běžci ještě čerství, výhled na Hrad tu je, na silnici je malá zátočina, takže můžu dělat záběry přímo "zevnitř" běžeckého pelotonu, aniž bych běžcům moc překážel.
První test (trať ještě nebyla uzavřena a kolem jezdily poslední tramvaje) z místa, které sice bylo moc pěkné, ale na běžce by zůstal jen malý prostor. No a běžci by dnes měli být jednoznačně nejdůležitější, je to přece jejich den; na turistické výhledy bude prostor zbylých 364 dní v roce.
Klid před maratónskou bouří. Za pět minut se odstartuje a běžci poběží po mostě na snímku, zatočí na Malou Stranu, proběhnou centrem včetně slavného Karlova mostu a po pěti kilometrech se vrátí sem ke mně.
Necelou čtvrhodinu po startu jsou tu první borci. Jako tradičně hlavně Keňani a Etiopani. To ještě netušili, že jejich jediný "bílý" protivník ve vedoucí skupině, americký bronzový olympijský medailista z Ria Galen Rupp jim vypálí maratónský rybník a nakonec skvělým časem 2:06:09 hod. vyhraje
První fotka, kterou jsem si přál na pražském maratónu udělat: Dlouhá expozice, rozmazaný dav běžců v pestře promíchaných ale přece ne úplně slitých barvách, Hrad v pozadí. Použitý teleobjektiv mě jako fotografa dostává "hlouběji" mezi běžce, skoro to vypadá, jako bych stál uprostřed jejich cesty, ale díky malé zatáčce mě lokty i pěsti běžců těsně minuly :-). Ráno byly velmi ostré a dlouhé stíny (zábradlí, sloupy, dopravní značky), které nešly nijak eliminovat, na téhle fotce snad tolik nepřekážejí, protože jsou zakomponovány do všeobecného barevného víření.
Běžci mě zjevně považovali za jednoho z mnoha oficiálních fotografů, kteří lemují trať a snaží se během závodu udělat co nejvíc fotek, na kterých budou běžci rozeznatelní, aby si pak mohli koupit fotky na památku, je to, myslím, velmi dobrý business. Spousta běžců, když mě viděla s teleobjektivem, mi mávala, dělala na mě optimistická gesta, nebo se aspoň začala usmívat, narovnala se a vtáhla svá bříška, aby jim to na fotkách slušelo. Milí startující, mrzí mě, že moje fotky na oficiálních stránkách závodů nenajdete, přesto doufám, že aspoň několik vašich přátelských gest z těch mnoha na mých fotkách nepřišlo úplně vniveč. Mimochodem, tyhle dvě veselé Jihoafričanky nakonec obě doběhly v čase těsně nad 4:30 hod.
Tenhle pár starších Francouzů mě už po startu zaujal svým optimismem a tím, jak sice pomaličku, ale poctivě běželi celý závod prakticky ruku v ruce, pán v kategorii nad 65 let, paní v kategorii 60+. Viděl jsem je na trati několikrát, naposledy těsně před cílem, kam se dostali - jak jinak - v na vteřinu stejném čase těsně pod hranicí 6:15 hod. Máte mou poklonu a úctu, merci bien!
Nápis na tričku tohoto pořadatele brabencovského typu je trochu matoucí: Samozřejmě, cyklista není sám oním inzerovaným posledním běžcem, ale na svém příkladu ukazuje, kde by měl běžet poslední běžec, který se ještě dostane do cíle v časovém limitu (ten je u pražského maratónu 7 hodin).
Tahle fotka by se mohla jmenovat "Předposlední", protože za pánem ve žlutém už běžela jen jedna Izraelka (je také v záběru a i ona - když mě míjela - se do mého objektivu pěkně usmívala). Samozřejmě mě zajímalo, jak oba nakonec dopadli. Pán ve žlutém se svým sice pomalým ale vytrvalým během slavil úspěch, na trati nakonec předběhl nejméně devadesát soupeřů (řada dalších v abnormálně teplém počasí na trati vzdala) a nakonec doběhl v čase 6:30. Paní z Izraele se do cíle nedostala, ale dělala na mne dojem, že to ani nebyl její cíl.
Pak jsem se asi na dvě hodinky vzdálil do klidnějších prostor kavárny, protože jsem potřeboval napsat Nedělní miniglosy a připravit ještě pár jiných věcí. Musím říct, že finiš nejlepších maratónců mě zas až tolik nebere, abych u něj musel být osobně přítomen, i když výkon je to ohromný; radši jsem se podíval v kavárně na televizní přenos. Osobně jsem chtěl být u trati až na ty maratónce, kteří patří mezi pomalejší a o to víc potřebují v poslední fázi závodu povzbudit. Ostatně dobře se pamatuji, jak každé zatleskání dokáže zmobilizovat poslední zbytky sil a přimět běžce, který už - minimálně ve své mysli - leze skoro po čtyřech, aby se zase rozběhl nebo přidal na rychlosti. Proto jsem poslední tři hodiny závodu strávil asi 900 metrů před cílem a poctivě jsem tleskal každému závodníkovi, který kolem směřoval k poslední zatáčce do cílové rovinky.
Druhá fotka, kterou jsem si "naplánoval". Chtěl jsem na ní mít zaostřeného člověka, který povzbuzuje, a rozmazané okoloběžící závodníky. Jednoho takového energického a poctivého povzbuzovače jsem nakonec našel, postavil jsem se za něj a snažil jsem se do záběru dostat jeho tleskající ruce spolu s několika běžci. Těch pokusů mám dohromady asi padesát, dva vyšly aspoň trochu podle mých představ (nevěřili byste, jak je těžké trefit tleskající ruce u sebe, aby bylo poznat, že opravdu tleskají a nedirigují neviditelný orchestr :-)).
Ono je někdy vysloveně těžké nemačkat spoušť, když kolem probíhá tolik individuálních příběhů, i když člověk předem ví, že většinu fotek stejně nebude mít jak použít. Nakonec jsem stativ sbalil jako nadbytečný a s volným foťákem s nasazeným teleobjektivem a levou rukou neustále na ostřícím kroužku (autofocus bývá občas z tolika potenciálních cílů trochu nervózní, tak dávám přednost manuálu a konkrétní cíle si hledám a přibližuji přímo přes hledáček), jsem se pokoušel do těch příběhů vloupat a nenadělat u toho velkou škodu. Tak přikládám aspoň pár ukázek v následující koláži:
Následuje druhá zmíněná fotka s energicky povzbuzujícím pánem. Tentokrát se totiž do hledáčku dostal maratónský pár, který se drží za ruce a pomalým tempem dochází poslední stovky metrů do kýženého cíle, který už teď nemůže nic ohrozit. Čas není až tak důležitý, ale tu společnou emoci je dobré si užít, jak to jen jde. Mimochodem, čím déle jsem sledoval povzbuzujícího pána, tím jsem byl přesvědčenější, že i on musí mít osobní zkušenost; ono se podle té zarputilosti a ochoty povzbuzovat ty, co to potřebují, až do zemdlení, nějak pozná. Nakonec jsme se dali trochu do řeči a ukázalo se, že pán absolvoval pražský maratón už jedenáctkrát, s nejlepšími časy kolem tří hodin (!). Pěkně jsme si popovídali a já mu slíbil, že moje reportáž se někdy v týdnu objeví u mne na blogu, tak jestli si ji třeba někdy přečte, najde v ní kromě fotek i mé poděkování mezi řádky za všechny povzbuzené :-).
Ano, ve tvářích před cílem je vidět únava podobně jako u španělského účastníka na následujícím snímku. Ale je to jenom únava nebo i pohled někam vzhůru s poděkováním za úspěšné dokončení pražského maratónského dobrodružství? Je těžké odpovědět jednoznačně, proč lidé podstupují něco takového, on ten mix důvodů bude u každého trochu jiný. Ale když už se do něčeho takového pustíte, je dobré mít jistotu, že vaši strážní andělé kdesi nahoře nesvětí ortodoxně neděli :-).
Z "povzbuzovačů" těsně před cílem byl nejaktivnější jeden španělsky mluvící divák. Každému běžci individuálně nejen tleskal, ale doprovázel to i hlasitým povzbuzujícím komentářem, zčásti španělsky a zčásti lehce - ale velmi sympaticky - polámanou češtinou. Jeho hlasový fond byl neuvěřitelný a více než hodinu se z míst, kde postával, ozývalo neutuchající: "Vámos amigos, puerta, ánimo!!" ale taky české "dótochó!", "skórotam!" a "pótom na pívo!" Obdivuhodný chlapík spoustu umdlévajících běžců rozesmál a rozproudil jim krev v unaveném těle.
Některé účastníky maratónu si na posledních kilometrech odchytávali i běžci, kteří už se vraceli z cíle, účastníci jiných běhů (jako v případě poslední dnešní fotky) nebo prostě jen jejich přátelé a příbuzní "v civilu", aby s nimi absolvovali poslední metry trati. A já tohle zamávání beru i jako povzbuzení pro všechny, kteří si svůj sen absolvovat tenhle proklínaný i úžasný a nezapomenutelný závod teprve v dalších ročnících splní. Paní na fotce dokončila pražský maratón přibližně v čase, jak jsem ho v Praze "běhával" já. Musím říct, že když si umíte představit, co právě běžci kolem vás prožívají, je to zapeklitě silná emoce, tak silná, že je ochotná dostat se do střetu s vlastním zdravým rozumem. Kdoví, po jakých cestách se budou ubírat další dny a roky. Ale můžu slíbit, že i když se třeba nepotkáme na stejné pražské maratónské trati, nejspíš budu stát s foťákem někde poblíž a čekat na okoloběžící příběhy, kterých jsou ten den pražské ulice plné.
Pořadatelé ohlásili, že do závodu se přihlásilo 10 600 účastníků, podle oficiální výsledkové listiny do cíle doběhlo 6 949 z nich. I to potvrzuje, že pražský maratón se tentokrát běžel ve velmi těžkých podmínkách, horko a prudké slunce není na trase dlouhé přes 42 km zrovna dobrý společník. O to větší úctu mám ke všem, kteří mohli prožít euforické poslední stovky metrů závodu v Pařížské ulici. Ta cílová rovinka je odměnou za všechny útrapy na trati, na to se ještě pamatuji velmi velmi dobře :-).
Smekám přede všemi účastníky svůj pomyslný klobouk a držím pěsti propříště, ať je váš cíl vždy dostatečně blízko na to, aby nebylo nemožné jím proběhnout, a zároveň dostatečně daleko, aby to proběhnutí za to opravdu stálo a mělo svou váhu!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.