úterý 1. května 2018

Co si doma zapálíme, to si doma uhasíme

Pozn.: Dnešní téma není úplně prvomájové, tak všem milým čtenářům přikládám dva odkazy na články z dřívějších prvních májů. Tím prvním je lehce hororová (ale zcela pravdivá) historka o tom, kterak jsem jednou jakousi čerfí dírou pronikl do minulosti, ve které jsem se už nikdy nechtěl ocitnout. Jestli se chcete dozvědět, jak malý školák Čerf málem hrdinně padl v zatuchle normalizačním prvomájovém průvodu, takže ho jen těsně minula pochybná čest, aby po něm soudruzi pojmenovali nějaký pokrokový prvomájový sportovní žákovský turnaj jako Memoriál Petra Vápeníka, vše potřebné najdete v článku O prvomájovém déjà-vu. No a kdo před prvomájovými průvody centrem měst dává v souvislosti s prvním májem přednost lásce a poezii, měl bych tu jeden prvomájový kousek v řeči mírně vázané; jde ovšem o pojistnou událost, o katastrofy tedy ve verších nebude nouze, takže přečtení je výhradně na vaše vlastní riziko: Májová pojistná událost :-).

Jak asi snadno rozeznáte, název dnešního článku není původní, ale převzal jsem ho z jedné písničky ze staršího filmového muzikálu Trhák. Ten jeden verš, myslím, docela dobře vystihuje typicky český postup obětavě řešit - často nápaditým a originálním způsobem - problémy, které by bez našeho přičinění vůbec nevznikly. Od nikoho si nenecháme kecat do toho, co máme nebo nemáme dělat; prostě to uděláme, a když se jakýmsi nedopatřením náhodou něco nevydaří, však my už to nějak vyřešíme. Nebylo snad ani možné si tuto větu nepřipomenout včera za větrné filipojakubské noci, kdy vyprahlá krajina hrozila na mnoha místech vzplanout od neposedné jiskry. Ano, pravděpodobnost požáru je v některých vytipovaných oblastech velká, ale my přesto tradiční čarodějnou vatru zapálíme, protože se snad nic nestane, a kdyby přece, nebezpečí nehrozí, protože jsme na místo přizvali kompletní místní spolek hasičů, který bude připraven odborně uhasit vše, co případně svépomocí podpálíme, takže škody snad nebudou velké.
 
Nic ve zlém, ohně u kterých se lidé scházejí poslední dubnovou noc jsou opravdu tradiční a umím si představit zářící očka dětí, které se podobného dobrodružství nadšeně účastní, i mnohé natěšené dospělé, kterým se už sbíhají sliny na pivko nebo furan v rumové tresti, a docela chápu, že nechtějí připíjet na duše upálených čarodějnic potmě. Agenturní fotky s hořícími filipojakubskými ohni, vedle kterých je "natěsno" zaparkovaná rozložitá a vodou plně naložená hasičská tatra, mě ale několikrát rozesmály a připomněly mi tak titulní verš.

On mě totiž stejný verš napadl zcela nezávisle na ohni a na hasičích už minulý týden, kdy se v médiích i na sociálních sítích bouřlivě řešila chyba v centrálním zadání přijímaček z češtiny. Kdejaký expert, který jindy usilovně přemýšlí, jaké i se píše ve slově babička, se vyjadřoval k tomu, jak ostudné a nepřípustné je pustit "do živého" takovou chybu, a co vlastně takového je onen podivný "kořen", o který ve zmatečné otázce šlo, a k čemu podobná znalost právě jeho dětem v budoucnu poslouží k vydělávání peněz. Emotivně se rozebíralo, že podobná chyba je chybou systému, a proto by všichni, kdo podobný systém nastavili a proti tak fatálnímu selhání neochránili, měli nejspíš shnít i se svými kořeny v izolované pevnostní kobce jako Edmond Dantes.

Nu, nevím. Samozřejmě chyba je vždycky nepříjemná a čím většího počtu lidí se týká, tím je nepříjemnější. Na druhou stranu nikdo není zcela neomylný - ani člověk sám, natožpak instituce, která je lidí plná. Podle mne by měl být prostě systém připravený na podobnou situaci a na odhalení chyby nebo nejednoznačnosti, která při nejlepší vůli může autorovi testu i očím jeho korektorů uniknout. Když jsem kdysi učil, všichni moji studenti věděli, že když mě veřejně přesvědčí, že moje otázka v testu byla nejednoznačně nebo chybně naformulovaná a tato chyba mohla jejich uvažování svést na scestí, i chybnou odpověď jim budu považovat za správnou (pokud tedy odpověď nebyla "nesmyslně chybná" na tu se můj pardon nevztahoval :-)). Nevím, proč by něco podobného nemohlo platit i v případě přijímačkových testů a popravdě nevím, proč se z toho dělá na všech stranách taková věda.

A sakra, vlastně asi už vím, proč by to nešlo. Kdybychom totiž odpověď na spornou otázku uznali všem, jak bychom pak poznali, kdo z uchazečů je více a kdo méně hoden dostat se na svou vysněnou školu? Náš moudrý stát totiž potřebuje odlišit zrno od plev, i když hranice mezi oběma komoditami bývá často velmi špatně zřetelná, a vyhradil si monopol na práci pohraničníka. Pod záminkou obecné spravedlnosti (to vždycky vypadá v zrcadle dobře a kdopak si troufne proti snaze o spravedlnost a jednoduchou porovnatelnost protestovat, že?) stát odebral školám možnost přijmout ty, kteří nejlépe odpovídají profilu, směřování a "kultuře" každé konkrétní školy, a pasoval se do role vrchního rádce, který ví vše nejlépe: Jak mají vypadat nejlepší otázky, jak mají vypadat nejlepší odpovědi, jaké váhy mají jednotlivé odpovědi na celkovém výsledku mít a kde je správná hranice mezi těmi, kteří se zařadí mezi výživné zrno, a kterým spolu s autorem Malého Bobše nezbyde nic jiného než zůstat nadobro mezi plevami.

Mám-li být upřímný, já bych od státu čekal něco úplně jiného: Vytvoření systému, který je postavený na důvěře a odpovědnosti, nikoli na zákonné státní moudrosti. Přál bych si, aby stát dokázal do vedení škol postavit takové lidi, aby se na ně mohl spolehnout, že budou svou práci dělat na vysoké úrovni a pro dobro školy a jejích studentů a žáků, a aby je pak už nevodil svými stále se měnícími plošnými pravidly jako loutky, a mohl si dovolit jim poskytnout dostatečnou míru důvěry, že budou svou práci dělat dobře. Pak by mohlo být zcela na jednotlivých školách, jak poznají, kdo pro ně bude jako student nejlepší. Ať školy samy rozhodují, do jaké míry je pro ně důležitý přijímací test, ústní pohovor, předchozí prospěch, stát ať jim k tomu dá pravomoc a podmínky a ponechá si moc efektivně zakročit proti případným excesům, pokud někdo poskytnutou důvěru zneužije. Když si škola vybere špatně, pocítí to časem sama na vlastní úrovni a prestiži a začne zaostávat za ostatními. Budeme-li ale všechno stavět na státních "spravedlivých" testech, postupně převedeme školu z instituce poskytující vzdělání na instituci připravující na jeden důležitý test. Budeme mít stále více studentů schopných skvěle se orientovat v kořenech slov a v jiných testových chytácích a budeme se falešně plácat po ramenou, jak obecná vzdělanost roste. Naopak některé originální individuality, ze kterých může v budoucnu vyrůst něco neobyčejného, tím způsobem snadno zašlapeme mezi plevy, které neumějí vyhovět standardizovaným podmínkám důležitého testu, vymyšlenému neviditelnou ústřední a neomylně pomazanou hlavou. A školy budou nad některými svými studenty alibisticky krčit rameny a budou říkat: "No já vím, já bych ho sem nechtěl, ale když on stát mi nařídil, že pro nás bude ten nejlepší!"

Drobný pedagogický požár zapálený jiskrou chybného zadání úlohy z českého jazyka naši spříznění hasiči jistě s dostatkem státní hasební vody brzy uhasí. Jen se bojím, abychom tímhle postupem neuhasili postupně mezi studenty i pedagogy i lidi, kteří by mohli být schopni pro něco užitečného a tvůrčího hořet, protože systémově vždy upřednostníme ty, kteří jsou schopni ve "srovnávacím, spravedlivém a anonymním testu" odpovědět na naše více či méně pošetilé otázky přesně tak, jak si přejeme slyšet, a ty, kteří takový výsledek bez mrknutí slova akceptují.

Pak už ovšem, obávám se, bude na každé "domácí hašení" definitivně pozdě a nový efektivní systém nebude moct vzniknout jinak, než na spáleništi toho starého.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.