Agios Vasilios - vesnice Voukelatosů s pavoučími strážci

Je zajímavé, že i v oblastech, která člověk navštívil už mockrát, existují místa, která jako kdyby stála nenápadně stranou, možná jako by se vám dokonce vyhýbala. Jedno takové místo pro mne na Lefkadě je stará vesnička Agios Vasilios. Dá se k ní odbočit ze silnice mezi většími (a hlavně viditelně obydlenými) vesnicemi Manási a Níkoli, po které jsem jel už nesčíslněkrát, ale znáte to: Tu máte nějaký plán, který se zajížďkou nepočítá, jindy tudy po dlouhém putování naopak dojíždíte domů a už se těšíte na chvilku večerního spočinutí, někdy odbočku prostě z neznámých důvodů minete a dojedete někam úplně jinam. Vždycky, když jsem si řekl: "Dost! Dneska se konečně jedu podívat do Agios Vasilios a basta!", něco se semlelo. Jednou jsem zabloudil a silnice mne odvedla úplně jinam, několikrát jsem odbočku zapasovanou v prudkých serpentýnách (vesnice jsou tu vystavěné v příkrém svahu) prostě minul, možná proto, že jsem se právě snažil vyhnout na úzké silničce protijedoucímu autu, jednou přišla bouřka, jednou se otřásla země. A vesnička Agios Vasilios pořád odolávala, takže na mé mapě Lefkady byl v téhle jinak hojně zelené oblasti malý bílý flíček.

Tentokrát jsem si udělal speciálně čas a vyrazil jsem opravdu cíleně do této vesnice, i když moje podrobná mapa ukazovala v těchto "bílých místech" jen kostelík, několik stavení a kamenitou prudce stoupající pěšinu propojující vesnici se silnicí. Z pohledu turistického průvodce jednoznačně nic k vidění!

Tentokrát jsem odbočku v serpentýnách neminul, je dobře značená a vypadá to podle ní, že do vesničky vede široká zpevněná cesta, kterou prostě pohodlně pojedete 3 km a budete na místě. V Řecku by to nebyl žádný div, že vesnici, kterou už prakticky nikdo neobývá, spojí kvůli nějaké eurodotaci se světem široká a moderní dvouproudová asfaltka. Jenže realita je taková, že široká asfaltka se začne brzy měnit na úzkou asfaltku, ta na uzoučkou, no a ta postupně přejde v kamenitou cestu, jak nejspíš evropské dotace postupně vysychaly nebo měnily směr.

Horší pro mne jako pro člověka, který zrovna nemiluje pavouky, byla skutečnost, že cesta mezi stále se přibližujícími křovisky na stranách silnice byla doslova přepásaná velkými pavučinami s náležitě velkými pavouky. Přestože se silou mocí snažím představit si v pavoucích krásnou a manuálně neobyčejně zručnou proměněnou dívku Arachné, nějak mi to prostě nejde. Představa, že svým tělem v triku s krátkým rukávem naberu během krátké cesty několik desítek podobných macků, kteří čekali zavěšeni různě vysoko na svou - ovšem poněkud menší - kořist, se mi vůbec nelíbila. Výsledkem bylo, že jsem po stále se horšící silnici jel prakticky krokem, největší pavouky jsem proti světlu vyhlížel a snažil jsem se nějak minout, podjet nebo se snimi aspoň nesrazit zpříma. Nakonec se mi to, myslím, s největším vypětím sil a pozornosti, celkem podařilo a vás prosím, abyste mne v té laskavé iluzi ponechali.

Ať už místní pavouci jako rytíři chrabře brání tuto vesničku před nájezdy turistických dobyvatelů nebo jsou na příjezdové cestě jen náhodou a díky výběrovým pravidlům místní přírody, z jejich přítomnosti nad silnicí je patrné, že na ní nevládne zrovna čilý motoristický ruch. Asfalt se před vesnicí dočista vytratil, ostatně na Lefkadě je celkem běžné, že čím blíž je cesta k vesnici, tím je horší, a nejrozbitější a nejužší je ve vesnici samotné. Kolem jediného celistvého a dvou napůl rozbořených stavení mne cesta dovedla až na jakousi náves, kde bylo možné zaparkovat čtyřkolku a dál se vydat pěšky bez nebezpečí, že by mi nějaký pavoučí fotografický nadšenec odnesl moje objektivy a stativ.

Na následující fotce jsou střechy zmíněných polorozpadlých stavení ve výhledu od "návsi", na pozadí je horský masív nad Agios Petros.

To, čemu říkám neodborně náves, je vlastně centrální místo staré obce: Těsně vedle sebe tu jsou kostel, hřbitov, pramen vody (dokonce i s docela velkou a stále fungující zásobní nádrží, kde je ovšem dnes jen rejdiště žab) a improvizované posezení ve stínu kolem mohutného platanu. Kolik obyvatel tu ale dnes sedává, to si netroufám odhadnout; řekl bych, že kapacita laviček bude využita jen zcela výjimečně.

Nevím, jak je to s místním pramenem v horkém létě, ale teď v květnu je proud vody neobyčejně silný. Jak už jsem uvedl, vesnice je postavena v prudkém svahu a nad ní se tyčí více než 1000 m vsoké vrcholy pohoří Stavrotas. Umím si představit, že vody je tu dostatek.

Myslel jsem si, že celé je to tu opuštěné, ale když se jde hlavní vesnickou pěšinou nahoru, narazíte na dobře opečovávanou vinici. A nedivil bych se, kdyby se místní majitel vinice jmenoval Voukelatos, protože na dochovaných, zemětřeseními nezničených a aspoň trochu opečovávaných starších i novějších náhrobcích kolem kostela jsem žádné jiné jméno nenašel.

Kostel mi tu trochu vrtá hlavou. Přestože se celá vesnice jmenuje Agios Vasilios (tedy svatý Vasil), kostel by měl být podle dostupných zdrojů zasvěcen svatému Nikolaji. Na internetu jsem v jednom řeckém zdroji našel malou poznámku, že areál kolem kostela měl prý být původně mnohem rozsáhlejší (nejspíš šlo tedy o klášter) a jeho historie je doložitelná až do roku 1651. Ale stejně si říkám - vždyť je to podobné, jako kdyby se oblast Letné se stadionem Sparty jmenovala Slavie, nezdá se vám? Zkusím se poptat místních.

V čelní zdi kostela je vsazen tento starý kamenný kříž, který mne hned zaujal, protože obsahuje dodnes dobře viditelný nápis. Prosím tedy místní klasické filology, pomůžete mi nějak rozluštěním tohoto textu s mou předchozí otázkou? Nápis jinak jen potvrzuje, že Voukelatosové jsou ve vesnici opravdu dominantní, protože se v nápisu - jestli dobře čtu - zmiňují hned tři: Georgios, Nikoletos a Inofej. K jaké události byl ale kamenný kříž s odkazem k roku 1833 do zdi vsazen? Čekal bych, že šlo o nějakou rekonstrukci kostela a Voukelatosové ji provedli (ostatně také kdo jiný, že? :-)), za což jim patří nehynoucí sláva vtesaná do kamene; tahle snaha zapsat se trvale do dějin je běžná všude a jestli to tak je, zde se to dokonce na řecké poměry docela dobře vydařilo.

Nad mokrou plochou pod vytékajícími prameny dováděly místní vážky. Nádherně barevné a neuvěřitelně rychlé, štvaly mne hlavně tím, že když už si občas sedly na zem, logicky to skoro nikdy nebylo v mém dosahu a navíc se tak dělo do pokud možno nejnepřehlednější změti šutrů, aby byla co nejméně vidět nádherná struktura jejich křídel :-).

Dnešní závěrečná fotka není přímo z vesnice Agios Vasilios, ale právě ze silnice u obce Manási, kam krkolomná vesnická pěšina od popisovaných míst vede. Jedná se o celkový pohled přes Agios Petros a zahrady u Vassiliki směrem k zálivu Vassiliki, kde bydlím, a který zleva ohraničuje výrazná kulatá hora Sikero, o které jsem kdysi psal v článku Výšlap na horu Sikero.

No vida: Jedna nejspíš skoro opuštěná vesnička a kolik zajímavého se v ní dá najít a jaké otázky dokáže i dnes v nadšených neználcích mého typu vyvolat? Chudáci moji řečtí známí; už vidím, jak je - nešťastníky - večer naháním s mobilem, na kterém je kamenný nápis, a nutím je staré lefkadské hieroglyfy číst a spřádat spolu se mnou nesmyslné teorie.

Apropos, když už jsme u toho spřádání... Ona mne vlastně čeká ještě hororová pavoučí tříkilometrová cesta v opačném směru, že? Nu což, co se dá dělat. Tak mi tedy držte palce!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.