O pětkách a Búrech

Dneska přidám netradičně i malé motto z legendárního představení divadla Semafor, aby bylo zřejmé, že téma dnešního článku je pozoruhodně živé, proměnné a stále se utvářející, podobně jako se během desetiletí pozoruhodně mění vstupné do divadla či šantánu :-):

..............................................................................................Koukejte, už se blejská na časy,

..............................................................................................rozplyne se i nejčernější chmura,

..............................................................................................jestli se nerozplyne, tak vám u kasy

..............................................................................................mademoiselle vrátí zpátky toho bůra.

..............................................................................................................(Jiří Suchý - Jonáš a tingltangl)

Když jsem chodil do školy, pětek jsem si moc neužil. Učení mi docela šlo a přistihnout mě při nějaké fatální neznalosti nebylo (tehdy!) tak snadné, i když si pamatuji, že jsem obdržel pětku s krásně vykrouženým těhotenským bříškem z mého neoblíbeného plavání a taky jednou z písemky z dějepisu, protože prý ode mne soused opisoval (jedna z mých prvních lekcí praktické spravedlnosti). Kdybych dostal za každou svou školní pětku desetikorunu (tedy hovorově "pětku") - nenašetřil bych si ani na svezení na kolotoči o staňkovské pouti, takže jsem velmi rád, že uvedené dva významy slova pětka spolu přímo nesouvisí. No dobře, ale proč se tedy desetikoruně říká pětka? Ta historie je celkem známá, na webu ji najdete popsanou mnohokrát (většinou navíc skoro stejnými slovy, jak od sebe jednotlivé články opisují), tak abych byl aspoň v něčem originální, pokusím se zde skutečnost nejen slovně popsat, ale taky doprovodit "fotodůkazem".

Koruna jako platidlo v českých zemích nemá paradoxně nijak dlouhou tradici. Až do roku 1892 se totiž v rakousko-uherském mocnářství platilo "zlatými" (zlatý se v rakouské části říše nazýval gulden, v uherské části pak forint), které se dělily nejprve na 60 a posléze na 100 krejcarů. Právě v roce 1892 byla zavedena nová měnová jednotka - koruna, která se dělila na 100 haléřů, což je stav, který u nás přes určité peripetie (koruna měla být po pádu Rakouska definitivně zrušena a nahrazena nějakou novou "typicky českou měnou", protože se příliš zapletla se starým mocnářstvím, od kterého se nová republika chtěla důrazně odstřihnout, ale to je tak veselá a absurdní historie, že by si zasloužila speciální článek) přetrvává dodnes.

Přechod ze zlatých na koruny ale nebyl v poměru 1:1, jak by možná někteří ekonomičtí idealisté předpokládali, ale nová měna byla - když už se k tomu naskytla tak výjimečná příležitost - založena o něco níž, v jednoduchém poměru "za jeden starý zlatý dvě nové koruny", což je mimochodem šikovná manipulativní technika: Vypadá to, že nově dostáváte dvakrát víc, a přitom ve skutečnosti máte o polovinu méně hodnotnou měnu :-). Nových deset korun tedy odpovídalo pěti zlatým a desetikoruna se v lidovém jazyce, kde samozřejmě ještě dlouho přetrvávala vazba na staré pořádky a mnoho lidí si nové ceny v hlavě pořád přepočítávalo na zlatníky, stala pětkou.

Tady máte jednoduché fotoporovnání zlatníku a dvoukoruny. I když by podle teorie měly být obě mince ve všech parametrech srovnatelné, aby poměr 1:2 doopravdy přesně platil, realita je přece jen maličko odlišná: Dvoukoruna (vpravo) je o něco menší, o něco lehčí a z o něco méně kvalitního stříbra. Zlatník na obrázku je poslední rakouský model před korunovou reformou (konkrétně z roku 1887), dvoukoruna je z roku 1913 a je pro změnu ražbou uherskou. Mince nejsou nijak vzácné, byly raženy v mnohamilionových nákladech a naši (pra)dědečkové a (pra)babičky si někdy pár kousků schovali na památku. V Československu tyto mince oficiálně platily až do roku 1928.

Velmi překvapující je pro mne skutečnost, že právě pětka se v jazyce uchovala do dnešních dob a zdá se, že v docela slušné kondici je i dnes. Kolik je "pět pětek" ví dnes i mnoho z těch, kteří nemají nejmenší tušení, že tu kdysi bylo nějaké Rakousko a o krejcarech se domnívají, že se s nimi platí výhradně v televizních pohádkách. Naproti tomu z úplně stejného zdroje a stejnou logikou vzešlý "šesták" jako hovorové pojmenování dvacetníku (šestikrejcar přece původně odpovídal desetině zlatého, tedy po korunové reformě dvaceti haléřům) vydržel jen chvíli a v jazyce nových generací se už vůbec neobjevil.

Mnohem víc nejasností panuje u hovorového názvu pětikoruny. Co znamená: "puč mi bůra" (nebo búra?), myslím, dokáže dešifrovat každý. Kde se ale vzalo to zajímavé pojmenování, nedokáže - na rozdíl od "pětky" - říct nikdo najisto. Někteří jazykozpytci tvrdí, že slovo přešlo do češtiny z německého argotu, kde "bor" prý znamenalo cosi jako "prachy na dřevo". No nevím, mně to připadne jako hodně nekonkrétní souvislost, tím spíš v porovnání s tím, jak konkrétní byly hovorové přezdívky u jiných mincí či bankovek. O to raději jsem přijal teprve od nedávna uváděnou teorii, že pojmenování se možná dostalo do jazyka v souvislosti se sbírkou na búrské sedláky.

Druhá búrská válka probíhala na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy již v Rakousku fungovaly koruny, a děly se tehdy v té válce dost hnusné věci, dokonce hnusnější, než bylo tehdy ve válkách zvykem. Ve sbírce se prý dávala právě pětikoruna "na Búry" a odtud prý to pojmenování vzešlo. Ano, je to úhledně konkrétní teorie, trochu mi na ní ale vadí, že přece v každé slušné sbírce se dává, co kdo může dát, a ne zrovna jedna konkrétní částka, tím spíš, že rakouská stříbrná pětikoruna byl tehdy peníz s dost velkou hodnotou (obsahovala skoro 22 g čistého stříbra, jen si to srovnejte s dnešním bůrem) a běžný lid by si těžko mohl jen tak dát stranou podobnou částku, aťsi by na tom vzdálení Búrové byli právě sebehůř. No a kdyby dával každý přispívající částku podle svých možností, těžko by zase vzniklo ono jednoznačné propojení bůra právě na pětikorunu.

Vůči této líbivé teorii jsem proto hodně obezřetný a jistotu, proč u nás v peněženkách míváme právě bůra, tak stále nemám. Ostatně, tenhle výraz je dost nepokojný i z pohledu gramatického: Není úplně jasné, jestli se píše s čárkou či s kroužkem (podle starších slovníků je možné obojí, mně osobně býval kdysi sympatičtější búr s čárkou, ale pro přehlednější rozlišení významů i kvůli mottu, kde pracuji s citátem, používám v tomto článku raději zakulacený tvar), někteří diskutující si dokonce nejsou zcela jisti ani mužským rodem (onoho bůra, nikoli svým vlastním). V prvním pádě navíc vypadá slovo bůr (jakož i búr) dost nedomrle, vlastně jsem ho takhle na dřeň prvního pádu oholené ještě ani neslyšel, množné číslo se také prakticky nepoužívá (nebo jste snad někdy slyšeli "dej sem těch šest bůrů!") a smysl dává hlavně ve 4. pádě, kdy se navrch ještě chová víc "životně" (říkáme "je to za bůra" a ne "je to za bůr"), než by se na jinak zcela neživotné kovové slovo slušelo. I z toho důvodu by se mi spojení s Búry - bezesporu životnými a zároveň v době otevřené války na životě značně ohroženými - při vzniku tohoto výrazu líbilo a určitou logiku by mělo.

Mohli bychom pokračovat a věnovat se i jiným částkám, jako je pajcka, kilo, litr, meloun či talíř, které jsou jistě neméně zajímavé, ale to by pak musel být tento článek nafukovací. Proto bude lepší utratit poslední peníze - v případě pětky ani bůra nám to ostatně nedá tolik práce - za něco, co nám nebo našim blízkým udělá radost, čímž se většina jazykových potíží a nesrovnalostí sama jednoduše vyřeší. I když… Pak ovšem nebudeme mít ani vindru, ani floka, či snad zlámanou grešli, budeme čistý, budeme švorc či plonkový, na mizině nebo dokonce plajte či cugrund. Taky - dokonce aniž bychom sami měli jakýkoli cit pro rytmus - můžeme snadno přijít na buben.

Tomu se říká dostat se v jazykové rubrice z deště pod okap! :-)