O šproších a šprošáčatech

Čas od času jsem konfrontován s různými drby ze strany svých známých, drby takového druhu, že pouze nad nimi gentlemansky pozdvihnout obočí se zdá být přece jen příliš tlumená reakce. Řeknu-li to natvrdo, od pohledu jde o tak neskonalý kec, až naslouchající jen nevěřícně hekne, že někdo něčemu takovému může uvěřit. Samozřejmě, různé ty standardní a oblíbené spiklenecké teorie dominují; ano, z letadel nás po celé dny vytrvale práškují, abychom byli jen spokojené ovce, sami jsme si zbourali věže World Trade Center, evropská sebedestrukce islamistickou vlnou je řízena vychytralým tajným plánem na záhubu Evropy, Elvis Presley byl znovu po letech spatřen živý a mladý jen kousek od Říčan a další podobné hovadiny, které jsou vytrvale recyklovány různými bulvárními tiskovinami a slaboduchými spikleneckými weby, skoro tak často jako neodbytně děsiví "Mistři televizní zábavy" ve víkendové veřejnoprávní televizi. Když takovému hlasateli tajných světových pravd namítnu, že jde podle mého názoru o blbosti, které slouží jen k tomu, aby měl mozek falešný pocit, že nad nimi přemýšlí, a je víceméně škoda námahy si je byť jen pamatovat, v takovou chvíli často tajnosnubný mluvčí pokrčí rameny a řekne: "Znáš to - na každém šprochu pravdy trochu!"

Hmmmm, není mnoho českých úsloví, která by mě tolik nadzvedávala a vytáčela do vrtule, jako právě toto! Kdyby tento výrok platil, bylo by totiž z definice "něco pravdy" i na té nejčistší lži, protože právě z prstu vycucané načančané lži se často těmi na pohled pěkně učesanými a slušně oháknutými šprochy stávají. "Já vím, že ten herec asi ještě neumřel, když hrál včera představení, ale na té jeho smrti nejspíš něco bude, když už se to o něm nějaký ten pátek povídá! Třeba včera v divadle hrál jeho dvojník, ne? Přece, na každém šprochu…"

Asi by bylo poctivé - když už píšu o šproších - říct, jak si takového šprocha představuji: Je to zvířátko podobné ropákovi? Je to měňavka viditelná pouze pod mikroskopem? To snad ne, na tu by se asi moc pravdy nevešlo! Jsou šproši individualističtí nebo mají tendenci se družit a shlukovat. Představuji si třeba takový speciální hudební klub pro šprochy, kde není přes tvrdou rockovou muziku slyšet vlastního slova, proto se po šproších můžete do sytosti koukat a obdivovat, jak je na každém z nich trochu té pravdy.

Osobně si myslím, že jde o amorfní a ve své hloupé beztvarosti celkem dobromyslnou hmotu vyvrásněnou na mnohačetných a často nepřehledných zlomech mezi lží a pravdou. Čím více se vytrácejí rozdíly mezi oběma těmito světy (často ne objektivně, ale pouze ve zmateném mozku přičinlivého pozorovatele), tím větší pré šproši mají. Buďme upřímní - šproši nemají ve skutečnosti pravdu moc rádi, zajídá se jim a posléze i špatně tráví, ale protože přece právě jen díky ní přešli do povědomí lidí (slyšeli jste snad někdy o šproších bez pravdy?), trpí na sobě její průhledné krystalky, aby dostály očekávání (všimněte si, že šprocha považuji za gramaticky neživotného, přestože se mu jinak značná míra životaschopnosti rozhodně nedá upřít). Ano, moderního šprocha může pravda štvát, ale protože je v očích lidí pravda jakýmsi šproším trademarkem, je připraven ji na sobě alespoň kousíčkem nechat ulpět. Nesmí jí být ovšem příliš, to by rázem šproch přestal být šprochem. Pravdy musí být přesně podle očekávání - právě jenom trochu!

Základní šproší podobu a charakteristiku bychom tedy měli, teď už jen pořídit šprochu nějaký důstojný protějšek. Aby byla zachována přirozená rovnováha, bylo by dobré, aby šproch umazaný od pravdy měl za partnerku někoho, kdo má krátké nohy, tím spíš, že beztvaří šproši také nejsou žádní udatní chasníci. Je vůbec otázkou, jestli taková šproší společnice má mít nohy dvě a jestli by na dosažení rovnováhy v tomto případě nestačila jedna krátká noha. Třeba taková, jakou má obyčejná šprušle, která - když už nijak jinak - ke šprochu ladí celkem dobře jazykově.

Však si vezměte, jaká musí být krása - pokud tedy nejste právě oddávající, který to má všechno několikrát za sebou bez chyby vyslovit - když si šproch bere šprušli, bláhově se těší, že až jejich soužití vydá láskyplné plody, stane se jejich rodina nejen základem šprošího státu, ale jako "šproch s šprošicí a s šprošáčaty" i krásným jazykolamem. A to ani nemluvím o tom, když feministicky zaměřená šprušle začne oficiálně používat obě jména a kromě společných potomků vlídný šproch adoptuje několik šprušlat z prvního manželství.

Že je dnes celý text jen podivný blábol? Zadržte, vždyť vše, co jsem napsal, je čistá pravda! Ale znáte to: Na každé pravdě - trochu šprochu! :-)

Pozn.: Představte si, že jsem od Standy Rulce, správce Autorského klubu, konečně dostal odpovědi na své tři jednoduché otázky zveřejněné minulý týden! Nevěříte mi? No jo, máte pravdu a nevěříte mi to zcela oprávněně, protože je samozřejmě i nadále naprosté ticho po kamenité pěšině. No a protože v tomto podivně surreálném mlčenlivém vesmíru nejspíš neplatí ani pořekadlo o šproších ani pravidlo, že i ten nejvytrvalejší pštros bude chtít jednou svou hlavu použít i na něco jiného než na hru na schovku, přikládám pro připomenutí znovu i odkaz na svoji nedávnou veřejnou výzvu: Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Kdybych byl Cato starší, nejspíš bych umíněně opakoval své "Kartágo musí být zničeno!" Protože jsem ale jen Čerf starší a ještě k tomu docela mírumilovný, nechřestím ve své veřejné výzvě zbraněmi, ale maximálně naléhavými smajlíky! Tak co, budeme dál bavit blogové publikum neoslyšenými veřejnými provoláními nebo se budeme umět dohodnout, jak by se to od dvou dospělých a neskromně se domnívám, že i celkem inteligentních mužů čekalo? Jestli ne, nevadí, když nás to oba dál baví, můžeme tedy pokračovat! :-)