Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří mají přehled o současné české beletrii. Do knihkupectví sice chodím rád, ale většinou pro jiné typy knížek nebo úplně nazdařbůh bez konkrétního plánu. Když ve společnosti přijde řeč na současný román a na spisovatelské hvězdy, decentně se upozaďuji, protože k tématu nemám co objevného říct, natož abych o něm - jak je v kraji zvykem - vášnivě polemizoval. Většina jmen je pro mne - připouštím, nejspíš k mé vlastní škodě - jen encyklopedickým heslem, o kterém něco málo a velmi povšechně vím, ale prostě nemám načteno a co je horší - nepřipadá mi, že by mi to chybělo.

Podobně jako ve známém úsloví o Mohamedovi a hoře se ale občas stává, že knížka - když vidí, že pokojně rozvalena na polici obchodu by se jen těžko dočkala mého zájmu - vyrazí naopak za mnou, dožene mě, obklíčí a nějakým zvláštním úskokem mě přiměje, abych si ji koupil a přečetl. Přesně tak to bylo s knížkou Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem. Občas totiž chodím na milá setkání lidí, které spojuje velmi osobní vztah k Japonsku. Někdy si tam vyslechnu zajímavou přednášku, prohlédnu fotografie z cest, ochutnám při čajovém obřadu skvělý japonský čaj, popovídám si s přáteli při skleničce saké, svůj obdiv věnuji krásným kimonům, kaligrafii či čerstvě naaranžovaným květinám. No a jednou dorazila na toto setkání i pro mne dosud neznámá paní, která přinesla ukázat svou knížku, přečetla z ní několik úryvků a já zjistil, že bych si tuhle knížku po improvizované malé autogramiádě rád odnesl domů, abych si ji mohl přečíst v klidu a pořádně.

 

 

Podobné malé autorské čtení mezi příznivci japonské kultury a japonských reálií mělo rozhodně opodstatnění, protože i když jde o českou knihu české autorky, to podstatné v knize se odehrává v Japonsku, které autorka z vlastní zkušenosti dobře zná a které ji - jak z knížky vyplývá - zásadním způsobem ovlivnilo. Japonská mentalita, filosofie a přístup k životu hrají v knize rozhodující roli a je tu výborně vystiženo postupné pronikání cizince do zcela odlišného japonského prostředí - od prvotního naprostého zmatku a zoufalství, přes povrchní turistické okouzlení až po skutečné otevření vlastní duše odlišnému světu a různé stupně a formy jeho přijetí za svůj.

informace o autorce z obálky knihy

Jako obyčejně se ve svém blogovém textu nebudu přehnaně věnovat popisu děje, tím spíš, že speciálně u této knížky pro mne nebyl děj tolik důležitý. Kdyby si tuhle větu přečetla paní spisovatelka, při vědomí toho, kolik jí muselo dát práce a přemýšlení, aby vtiskla románu smysluplný dějový rámec, který bude pro čtenáře atraktivní, by mě jako čtenáře nejspíš proklela. V mých očích ale opravdu nebyly až tak podstatné dějové okolnosti, které hlavní postavu - českou novinářku a specialistku na výtvarní umění Zou - přivedly až do Japonska. V tomto případě jde o pátrání po geniálním japonském falzifikátorovi obrazů Kintarovi, jehož padělky způsobily na světovém trhu s uměním "tiché pozdvižení". Zoa se - ve službách jednoho z podvedených klientů - snaží najít prohnaného podvodníka, ale najde někoho úplně jiného - člověka, který se snaží odčinit své dřívější hříchy a tvořit sám to nejlepší, co umí, aspoň do té doby, než ho jednou jeho minulost neodvratně dostihne. Kdo z nás je ale bez viny?

Přichází ke stříšce, pod kterou leží obrovský kámen, kámen hříchů. Je prý těžký jako hříchy toho, kdo se ho snaží uzvednout. Zoa strčí ruce pod hladký chladivý balvan a zkouší si své hříchy potěžkat, jenom je trochu nadzvednout, nebo s nimi tedy alespoň lehce pohnout. Nic! Snaží se, heká, už úplně soptí. Vše marné, balvan se ani o milimetr nepohne. Pché, ještě že na to nevěří, pouhá turistická atrakce, dobrá leda jako odstavec v průvodcích.

Musím říct, že díky svým vlastním zážitkům z Japonska jsem se snad dokázal v lecčem vcítit do uvažování člověka, který se v tak odlišném prostředí ocitne. Ostatně v popisech jsem často poznával místa, která jsem sám viděl, kudy jsem se procházel, místa, která na mne působila bezprostředně a často nejednoznačně.

Zoa vystoupí z vlaku ve stanici Šibuja a přesouvá se zhruba s milionem Japonců nekončícím bludištěm chodeb, snaží se najít halu nádraží, jakýkoli východ, každou chvíli se ztratí a zabočí s nesprávnou skupinou. Několik kolejišť nad zemí i v několika úrovních pod zemí dělá z téhle stanice dokonalý propletenec, ze kterého se nově příchozí možná už nikdy nevymotá. Zoa se s tím začíná pomalu smiřovat, když vtom zahlédne ceduli k východu k bráně Hačika, nejznámějšího japonského psa, který na svého pána čekal na stejném místě každý den snad ještě deset let po pánově smrti. Oddanost překračující všechny meze, děsivě samozřejmá oddanost. Zoa vyjíždí na povrch, kde není po nádraží ani stopy. Křižovatka Šibuja se rozhlíží doprava a doleva. Zoa se rozhlíží s ní. Město přeplněné tichými spěchajícími lidmi, kolik je hodin? Zoa radši nebude myslet na to, jak dlouho nespala. Se svým kufrem na rozvrklaných kolečkách míří do kavárny pro klíče. Jsou skutečně tam, kde měly být, i s papírkem, na nějž někdo napsal adresu, kterou Zoa luští jako hieroglyfy. Hrnek kafe navrch, arigató gozaimasu, a tak na chvíli usedá k prosklenému oknu v prvním patře a jako ve snu pozoruje hemžení na ulici pod sebou, pět bílých zeber, které září jako zuby hollywoodského herce, pět přechodů rozstřelených do všech stran a křížem krážem, diagonálně a určitě racionálně. Nikdo nejde na červenou, všichni trpělivě stojí a vyčkávají, ani se nehnou, ruce podél těla, za první řadou se staví další a další. Barva panáčka se proměňuje a lidé vyrážejí neohroženě vstříc lidské hmotě, která se ve stejnou vteřinu vydala trochu zlověstně naproti nim. Musí se srazit! Není tam dost místa! Ani skulina! Ale oni jako by zkapalněli. Promíchají se dokonale, sirup s vodou, tonik s ginem, míjejí se ladně a synchronizovaně.

Ano, i železniční stanici Kita Kamakura a její okolí, kam hlavní postava románu jezdí z Tokia za tajemným a uhrančivým malířem Tomohirem (kruciš, tak je to ten slavný padělatel nebo ne?), jsem si před lety sám ohmatal a nadýchal se jejích vůní, když jsem tu procházel během jednoho svého výletu do Kamakury.

Vlak směr Kamakura vjždí do stanice a za minutu se za oknem pomalu rozjíždí město. Ohromné kancelářské budovy se střídají s malými domečky, s miniaturními balkonky a zahrádkami. Jestli je bonsai v překladu strom v misce, tohle mohou být domky v dlani, miniaturní vypěstované domečky. Stanice Jokohama, hřbitov, parkoviště, nejvyšší obytné budovy, jaké tu viděla. Hradby z balkonů.

Tunel. Zoa odlepí zrak od okna, uvnitř vozu to není o nic méně zajímavé, spolucestující hloubají a kontemplují - sluchátka, tablet, nic, spánek, noviny, kniha, kniha, mobil, spánek, nic, mobil. Mobil s knihou vystoupily.

Rouška. Čepice, rouška, klobouček, obojí, brýle (ten s těmi novinami), Zoa - notes a placatá tužka, obojí se vejde do kapsy. Lodičky, tenisky, tenisky, pohorky, boty na podpatku třikrát, lakýrky, crocsky s kožešinkou, polobotky...

Myslí na Prahu, skoro se jí zasteskne po rytmickém rachotu českých vlaků, jak kvílí a pomalu supí tou přátelskou krajinou. Chudáčci zanedbaní, ale jízdné o tolik levnější. A člověk má k lístku zdarma řadu příběhů, nechtěných osobních rozhovorů. V místních vlacích jen ukázněné ticho. Sebevědomě a spolehlivě uhánějí jako vítr, ne, jako tajfun, mezi sopkami, po útesech, nebojácně na dosah vysokých hor, a když se země začne třást, okamžitě zastaví. Často v předstihu. A jediný hluk, který slyší tady, je prudký náraz vzduchu, pchch!, když jejich vagon míjí vlak v opačném směru. Ale protože je tu takové ticho, z toho pchch! Zoa leknutím nadskočí.

Podíváme-li se blíž na samotný název knihy, mluví se v něm o DOMĚ, který má z pohledu děje zásadní význam: Dům v Kamakuře - zpočátku pro Zou jen cíl návštěv, postupně ale stále víc a víc opravdový domov, se stává středem osobního vesmíru, pevným bodem, v jehož existenci asi každý ne zcela zakotvený člověk (a postava Zoy je tedy, zdá se, před příjezdem do Japonska tolik nezakotvená, že o moc víc už to snad ani nejde) ve skrytu duše doufá. Tomu nasvědčují i názvy kapitol knihy, které dobře odrážejí aktuální situaci hlavní hrdinky: První tři části se nazývají podle místa, kde se právě odehrává děj: Praha, Amerika, Tokio. Čtvrtá část (Doma) přináší konečně kýžené soustředění v jinak doposud roztěkaném světě. Pátá část (Cestou) představuje ve zhutněné zkratce pouti tradičními japonskými poutními místy cestu člověka k sobě samému, ať už jde o cestu plánovitě uvědomělou nebo jako v případě Zoy vynucenou okolnostmi. Závěrečná šestá část je pak jmenuje Cizí města. Je možné, aby když jednou člověk najde a zase ztratí svůj opravdový domov, byla ostatní, třebas kdysi nejbližší místa a města jiná, než už provždy cizí?

Co ale znamená onen "vypůjčený výhled" z názvu knihy? Nechme si to vysvětlit přímo malířem Tomohirem, který se logicky stává pro Zou nepostradatelným a trochu pygmalionským průvodcem japonským vnímáním světa i japonskými tradicemi:

Tomohiro odsouvá šódži, posuvné dveře, a místo celé jedné strany domu se objeví výhled do zahrady.

"Ta je krásná," vydechne Zoa.

A Tomohiro vysvětluje, že japonská zahrada je věda. Jakto? A v čem? V kráse zahrady se musí propojit mnoho prvků, aby byla harmonická. Pocit nostalgie z pomíjivosti a estetika toho, co je až příliš hluboké pro lidské chápání. Kanso, to je jednoduchost, fukinsei, to je nepravidelnost, asymetrie, a ma - to je mezera, všechno, ač oddělené, souvisí se vším, vše spolu komunikuje, v zahradě i v životě.

"Ta borovice, jejíž kmen se lety ohýbá jako záda starého člověka," kývne hlavou k jehličnanu vedle domu, "ta je v japonské filozofii symbolem stárnutí a odolnosti vůči nepřízni osudu. Některé zahrady jsou stavěny podle zásad geomantie, to je buddhistická nauka o vlivu sil Země na člověka, a to už je na vysvětlení krapet složitější."

"A co ty skály tamhle vzadu..." ukazuje Zoa.

"Tak ty jsou půjčené."

"Půjčené? Od koho?" směje se Zoa.

"No, my tomu říkáme šakkei, vypůjčená krajina, scenerie. Architekt do návrhu zahrady zakomponuje i něco, co v ní vlastně není, vzdálené body v krajině, třeba vodopády, jezírka, hory na obzoru... stávají se tak součástí zahrady. Trochu si je vypůjčíme, takže pak žijeme v domech s vypůjčeným výhledem."

Vypůjčený výhled? Jak mnohovýznamné může tohle napohled nenápadné sousloví být! Vlastně vše, co získáváme, je jen na chvíli vypůjčené, protože pomíjející. Někdo zažije pár měsíců štěstí v Kamakuře, někdo plný šťastný stoletý život na českém venkově, ale obojí se liší vlastně jen "výpůjční dobou", protože stejně vše nakonec musíme vrátit. Ale jinak si můžeme každý do toho svého vlastního výhledu vždycky vypůjčit to, co je pro nás důležité, co nás dotváří, co nás činí lepšími, ať už je to od nás pozemskými měřítky jakkoli daleko. Je to náš výhled, tak si ho vytvořme ke svému obrazu, jako bychom za našimi okny (či posuvnými dveřmi) komponovali pro naše oči a oči našich blízkých okouzlující japonskou zahradu.

Vše, co žije, s jistotou zemře, všechno, co se potká, se určitě rozejde, radost je začátkem bolesti.

Dům s vypůjčeným výhledem je sice románovou prvotinou Martiny Leierové, což ale ani v nejmenším neznamená, že by knížka nesla jakékoli stopy "začátečnictví". Je zcela jasné, že autorka umí s jazykem skvěle zacházet a píše dlouhodobě a úspěšně, text je v mnoha ohledech suverénní a dynamický, moc dobře se čte, přitom má spoustu zajímavých vrstev a faset a ještě k tomu dává dobrý smysl v řádcích i mezi nimi. Pomiňme teď můj čistě osobní povzdech, protože jsem v jednom svém vlastním připravovaném textu měl postavu se jménem Zoé, které mi přišlo zajímavé a přitom nevyužité, takže jsem ho teď musel změnit, aby to nevypadalo, že se po paní Leierové opičím :-).

Na začátku článku jsem psal, že pro mne není až tak důležitý dějový rámec, který asi mnozí čtenáři potřebují, aby v jejich očích měla kniha ten správný tvar a jednotlivé události byly vázané do logického a pochopitelného sledu. Přiznávám, že bych se nepotřeboval pohybovat zrovna v atraktivním prostředí světového trhu s uměním, abych si vysvětlil setkání dvou lidí, kteří se nejspíš z nějakého důvodu měli potkat, takže okolnosti jejich setkání jsou vlastně nepodstatné; věřím, že to, co zažíváme, má svůj smysl, byť ten často hrdě vzdoruje našemu pochopení. Nepotřeboval bych, aby v ději figurovala japonská yakuza - byť jde o jistě tradiční součást struktur japonské společnosti - jen proto, aby lépe vynikly obecné otázky viny a trestu, náhody a předurčenosti, abychom mohli uvažovat, jak nás formují naše minulé činy a mohli jsme tak lépe pochopit, kdo jsme a jak vypadá budoucnost, do které směřujeme. To, co napohled vypadá jako dobrodružné zatraktivnění příběhu, vnímám víc jako znevěrohodňující vycpávku hladící po srsti obecný vkus, vyžadující svou povinnou dávku napětí. Naopak, člověku se najednou derou na mysl neposedné a v kontextu toho, co se mi na knížce líbí, i zcela nedůležité otázky, např. jak je možné, že Zoa dokáže najít Tomohira úplně bez problémů a hladce, když se to po řadu let nepodařilo ani v daném oboru velmi zkušeným a schopným organizacím s téměř neomezenými možnostmi?

Síla téhle knihy podle mého názoru není v dobrodružném příběhu, spočívá ve vzrušující cestě k pochopení jinakosti, ať už jde o jiného člověka, dosud nepoznaná zákoutí vlastní duše, která nás samotné občas umí pořádně překvapit, nebo o jinou kulturu a mentalitu. A taky v poznání, že klid té vlastní duše je ve skutečnosti významnou hodnotou, která se možná v naší civilizaci stále ještě v mnoha ohledech trestuhodně podceňuje.

Klid v duši hřeje stejně jako horká dýňová polévka. Jenom dýl.

Zajímavé minimalistické výtvarné řešení knížky, které dobře souzní s japonskou inspirací, je vidět i po sejmutí obálky.

Zoa uhne z "hlavního tahu" na cestičku mezi hroby, kterou začínají osvětlovat nepatrná žlutá světla hranatých kamenných luceren, ještě se nezačalo stmívat. Vábí ji dál, dovnitř. Míjí ji skupinka asi dvaceti mnichů, procházejí tiše, šelestí jim suknice a Zoa si připadá jako v příběhu někoho, kdo sem patří. Houf mnichů se zastaví, Zoa také, alespoň si je líp prohlídne. V oranžových sangách na levé rameno, černé pravé rameno. Bílé kalhoty a ponožky, na nohou tradiční nepohodlné dřeváky. Vede je ten nejstarší, stojí teď v tichosti, s hlavou mírně skloněnou, neslyší jediného z nich. Ne, ty poslední dva zaslechne, něčemu se smějí. Přátelsky, jemně a trochu nezbedně. Holohlavá jednotka, jako by ani nebyli stejným živočišným druhem jako holohlaví chlapci plní nenávisti, kterých přibývá v její zemi. Na rozdíl od skinheadů z těchto mužů vyzařuje mír a pokoj, stejně jako hřbitov zahaluje opar úsvitu i je, holohlavé koloušky s plachými pohyby. Oranžovo - černý shluk se sepnutýma rukama se dává šustivě do pohybu, v krátkých intervalech rychlých kroků se tichem rozléhá cvakání jejich dřeváků. Zoa se od nich odpojí až před lampovou síní. Září tu tisíce luceren, dvě z nich svítí snad nepřetržitě už tisíc let.

Ach, tady spí Kúkai, mnich, který kdysi, snad v devátém století, místní seminář založil. Jeho následovatelé nevěří, že zemřel. Přesněji: věří, že nezemřel. Podle nich v tomhle pavilonu spočinul v dlouhé meditaci. V nekonečné meditaci, prozatím, ale každý doufá, že ta jednou skončí a Kúkai se probere. Tak mu dávají před mauzoleum, jak říkají jeho příbytku, každý den trochu jídla a pití, už dvanáct století. Má se probudit, až se objeví nový Buddha, na něho ostatně čekají i ti v hrobech, proto toužili být pochovaní právě tady, třeba daleko od domova, aby byli při tom, až k té velké události dojde. Tři sta tisíc čekajících duší, a někteří tu mají pochovaný třeba jen pramínek vlasů.

P.S.: Kurzívou napsané části článku jsou citace z knihy. Kniha vyšla v nakladatelství HOST v Brně roku 2017, řádně jsem si ji koupil, a přestože mám v knížce od autorky milé věnování, nemám žádnou jinou (natožpak smluvní) motivaci, proč o této knížce zde na blogu psát, než je moje vlastní svobodná vůle :-).