čtvrtek 7. března 2019

Srážka s bílou horou

Když ho Ada chtěla nakrknout, dělala si občas z Billa legraci, že takový námořní důstojník má mnohem nudnější zaměstnání než obyčejná učitelka. Vždyť co může být vzrušujícího na tom, když člověk hodiny zírá na prázdnou mořskou hladinu rozprostírající se do nekonečna všech světových stran? Ano, možná úplný začátek cesty, než člověk s tou obludou vykličkuje z přístavu, a pak zase bezproblémové přistání, to vyžaduje určitou zkušenost a koncentraci, ale mezi tím je vše vyplněno jen nekonečnou nudou a modravou mořskou šedí a kormidlo by mohla držet i necvičená chobotnice, protože na nějaké té míli sem či tam moc nezáleží. Den, noc, den, noc a další den, pořád stejná nuda. Pro tohle tak dlouho studoval a cvičil? Zato ve škole je každý den práce s dětmi doslova přívalem emocí; zážitky sice nejsou jen příjemné, ale skoro vždycky silné.

"Kdyby tu teď Ada byla se mnou, asi by si ze mě tolik neutahovala," blesklo Billovi hlavou těsně poté, co vydal svůj nejdůležitější rozkaz v životě. Pak že prý nuda!…
 
Je to sotva pár vteřin, co se na jinak nudné prázdné mořské hladině konečně něco objevilo. Kdyby Bill nebýval byl Skotem, ale Čechem znalým aspoň trochu historie, věděl by, že od Bílé hory se nedá čekat nic dobrého. A tohle hora bezesporu byla, hora z ledu, který za bezměsíčné noci nebylo vůbec vidět, až teď, na poslední chvíli. Do těch intenzivních pár vteřin poté, co se od hlídky z předního stožáru ozvala výstraha, musel Bill soustředit veškeré své zkušenosti a znalosti námořního důstojníka. Není čas čekat na kapitána.

"Úplně vpravo!!" zařval bez většího přemýšlení; každá vteřina zpoždění v tu chvíli může mít osudový dopad, tak si nemohl dovolit odebrat se v myšlenkách ani na moment k Adě, ale musel se plně soustředit na své rozkazy.
"Plnou parou zpět!" Teď, až teď mu směl bliknout v hlavě obrázek pošťuchující Ady. Já ti dám nudu a šeď!
"A teď úplně vlevo!!" dokončil pokus o vyhnutí po pár dalších vteřinách. Teď už bílou horu vpravo před sebou viděli všichni. Víc se dělat nedá, zbývá jen čekat a modlit se, aby se úhybný manévr povedl.

Chvíle, kdy to už vypadalo, že srážka je neodvratná, se zdánlivě vlekly dlouhé minuty, ale ve skutečnosti šlo jen o pár vteřin. Pak začala příď zpočátku skoro neznatelně, pak pořád víc a víc uhýbat doleva. Srdce se Billovi právě snažilo vyskočit z hrudi, ale Adě by něco takového nikdy nepřiznal, naopak snažil by se vypadat před ní klidně a důstojně:
"Nic zvláštního se přece neděje, tohle je u nás, námořních důstojníků, úplná normálka. Kdy naposled se něco podobně vzrušujícího přihodilo tobě nebo některé z tvých známých obyčejných učitelek? Snad jedině když zlobivý Tomáš na vlastivědné vycházce vyleze na strom a pak se bojí slézt dolů." Podobné špičkování měli oba rádi a navzájem o sobě věděli, že to ten druhý nemyslí nijak zle. Každopádně to za pár chvilek bude o fous, jen ještě není jasné, jestli o fous dobré nebo o fous špatné. Taková dálka k nejbližšímu pobřeží a o životě a zkáze může rozhodnout jen pár centimetrů. Od bílé hory zavanul až na palubu arktický chlad zabalený vysoko na severu jako aprílový dárek pro odvážné mořské poutníky. Všichni na můstku se pevněji zapřeli v očekávání nárazu, který nepřišel.

Bílá hora proplula majestátně kolem pravoboku uhýbajícího parníku; teprve teď bylo dobře vidět, jak je obrovská a rozeklaná, takovou by ani tak mohutná loď neměla šanci přetlačit. Ledovec si úkosem prohlédl okolo proplouvající nafintěnou kocábku, která v porovnání s jeho mohutností ničím nepřipomínala novinami vyzdvihovaného majestátního pána moří, a postupně zmizel daleko za její zádí s výrazem zklamané tygřice, které se její kořist vysmekla na poslední chvíli z drápů.
"Tahle "myška" s naší kovovou velrybou se ti tedy povedla, to se musí uznat," poplácají Billa po ramenou kolegové, a když přisupí samotný kapitán, nervózní z toho, jaké prostocviky Bill s jeho lodí v mrazivé noci vyvádí, i on se zdá být nakonec potěšený, že se může v klidu vrátit do své kabiny, ještě než hodiny stihnou odbít půlnoc. Pro jistotu přece jen trochu snížili rychlost, protože nebezpečných ledových trosečníků může být v okolním oceánu víc; čert vem honičku za rychlostními rekordy, však podobných příležitostí ještě bude! Tahle loď se stejně jednou proslaví, i když dnes se jí to nejspíš bohužel ještě nepovede. A aspoň malý odlesk její slávy jistě dopadne i na Billa. Pak ať si Ada o nudném zírání říká, co chce.

Teď je důležité, že až přistanou asi za den a půl v cílovém přístavu, nebude nikdo z okouzlených cestujících vůbec tušit, že se cestou něco mimořádného přihodilo, a bude o svých zážitcích z cesty na této neobyčejné lodi nadšeně vyprávět čekajícím novinářům a ještě možná po mnoha letech na sklonku svého života i svým vnoučatům. Ale třeba by mohl Bill za svou duchapřítomnost dostat po návratu z Nového Yorku nějaké malé vyznamenání nebo aspoň veřejnou pochvalu od lodní společnosti. Pozval by i Adu a ona by si vzala slavnostní šaty, které jí tolik sluší, a mohla by na něj být ten den hrdá, protože kdoví, jak by to s lodí bez jeho včasného zásahu dopadlo. Nejspíš by se tedy nestalo nic až tak hrozného, vždyť tahle loď je podle všech odborníků úžasným a věčným plodem lidského důmyslu, takže kam se na ni hrabe kus zmrzlé vody splácaný zmatečnými přírodními silami úplně nahodile, bez projektu, bez plánu, bez odvážné vize, která je vlastní jen lidskému cílevědomému duchu. Tenhle parník je vymyšlený i postavený skvěle a podobná bílá hora, která mu v noci jen souhrou náhod zkřížila cestu, je v očích jeho pýchy jen kostkou ledu ve sklence dobré skotské nebo irské whisky.

Nějakou menší škodu by taková srážka asi nadělala, to zase ano. Pár pomačkaných ocelových plátů by bylo třeba narovnat, možná by se do lodi dostala i trocha vody, takže by natěšená výkonná čerpadla mohla ukázat, co umějí, stejně jako chytrý systém vodotěsných přepážek. Určitě by se na palubě rozbilo nějaké vzácné sklo a lodní doktor by musel zamáčknout pár boulí. Ale Bill už stihl pustit svou představivost ze řetězu, tak proč ji znovu přivazovat racionální úvahou?
"Svým profesionálním zásahem jste zachránil před zkázou chloubu naší civilizace," pronese v Billově fantazii šéf společnosti pateticky, potřese vyznamenanému důstojníkovi pravicí, čouhající z fešácké uniformy, a Adě se mezi přihlížejícími zalesknou oči dojetím, i když ani ona to na sobě nebude chtít nechat znát.

"Dobře, ale tohle byla jen výjimka," připustí pak večer doma naoko neochotně při vzrušujícím svlékání svátečních šatů. "Jinak musíš uznat, že za jen trochu normálních okolností je práce obyčejné dobré učitelky mnohem zábavnější a napínavější než to vaše věčné čučení na moře."

Obávaná bílá hora se do týdne od setkání v severním Atlantiku tiše a do posledního krystalku rozpustí v dorážející chladné vodě. A majestátní parník, onen tolik vychvalovaný "věčný plod lidského důmyslu", se po pár letech úplně stejně rozpustí v moři stále větších, rychlejších a luxusnějších lodí, které si žádá nenasytná doba. Byla to neobyčejná a moc úspěšná loď, bude se utěšovat Bill. Ale kdo by si na ni ještě po tolika letech vzpomněl? Paměť lidí je krátká, i když jde o dávnou "chloubu civilizace".

"Však jsi udělal, co šlo, aby se na ten tvůj milovaný Titanic ještě dlouho vzpomínalo," pohladí jednou po létech Ada něžně Billovy šedivějící vlasy. "Ale pokrok zastavit nemůžeš." Stejně jako zapomínání.

Usměje se na něj jako zamlada a smířlivě dodá: "Ostatně - vždyť ani ve školách už to dnes není jako dřív."


Poznámka pro čtenáře blogu, která už není součástí povídky: William McMaster Murdoch byl skutečně prvním důstojníkem na zmíněném parníku a velel lodi v okamžiku srážky s ledovcem. Ve skutečnosti zemřel spolu s dalšími 1513 lidmi necelé tři hodiny po srážce s "bílou horou", když se nejluxusnější loď své doby potopila. Bylo mu tehdy 39 let. Jeho manželka, bývalá učitelka Ada Florence Murdochová se po smrti manžela vrátila na Nový Zéland, kde žila ještě dalších 29 let. Potopená loď se stala legendou a i víc než 100 let po katastrofě její jméno znají lidé z celého světa.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.