Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

 

Před našima očima při čtení defilují lidé, kteří se různým způsobem dostali do soukolí systému založeném na nenávisti, závisti a lži: Manželé, kteří spolu zdárně překonali nejtěžší válečné strázně, jsou ničeni brutálně nelidským systémem v době míru a dokonce v rámci rozvoje "nejspravedlivějšího řádu lidské historie". Nevinní lidé nařčení z nejodpornějších zločinů, ke kterým se při veřejném slyšení sami ochotně doznávají. Milenci, kteří - ač oba "na svobodě" - se nemohou spatřit dlouhých třináct let, protože jejich setkání není ve státním zájmu. Inženýr, který se stal oficiálně zločincem jen kvůli svému jménu. Muž, který dostal 15 let za to, že jeho známý emigroval. Lidé usvědčení falešnými a státní mašinérií zpracovanými svědky z činů tak obskurních, že se lidský rozum vzpírá uvěřit, že něco takového je vůbec možné.

Nu, byla to prostě taková doba, říkává se, místo toho, aby se řeklo, že takoví byli konkrétní lidé. Lidé jsou nositeli dobra i zla, nikoli doba. Lidem je možné připíchnout vyznamenání na pyšně vypnutou hruď i přehodit přes hlavu popravčí smyčku, nikoli době. Lživá a ubližující slova pronášejí vždy lidská ústa a píšou lidské ruce, nikoli ústa a ruce imaginární doby.

I když knížka vyšla kdysi v nákladu přes 30 000 výtisků a byla v mnoha domácích (a do určité doby i veřejných) knihovnách, sám jsem se s ní kdysi seznámil ve formě nelegálního strojového opisu (spolu s knihou Jak chutná moc od stejného autora). A i když i mezi svými blízkými mám bezprostřední podobně děsivý příklad, jako jsou ty, o kterých se píše v Opožděných reportážích, až tahle knížka ve mně kdysi probudila výraznější zájem o informace o této dlouho zamlčované etapě historie naší země. Chtěl jsem původně napsat "výraznější zájem o pochopení této etapy", ale pochopení je asi příliš silné slovo. Tyhle šílené příběhy a pohnutky jejich strůjců nechci chápat, podobně jako nechci chápat analogické prvky z období nacismu, chci se o nich pouze dozvědět co nejvíc. Kolikrát i v dnešní době slýchám: Zbytečně moc se o tom mluví a přehání se to; kdovíjak to tehdy vůbec bylo, však dobře víme, že dějiny vždycky píší vítězové. Prosím, pánové a dámy, přečtěte si Mňačkovy opožděné reportáže, svědectví z období pouhých pár let poté, přijmeme-li optimistickou premisu, že je vůbec možné mluvit o "období poté". Kdy nastává takové období? V okamžiku, kdy se vrátila domů poslední z obětí, které měly aspoň to štěstí, že přežily?

Po dlouhých měsících konečně dostala povolení k návštěvě... Napsat mu nemohla, to zakázali, nemá tušení, že přijde, neví nic o ní a o dětech ani o tom, že už nemají byt, a asi mu to nebude moci ani říci, u každé návštěvy je vždycky přísný dozorce, a nač by mu taky všechno vyprávěla, má dost svých starostí...

Upozornili ji, že jí povolují deset minut, že nesmí nic šeptat, že smí mluvit jen o rodinných záležitostech, žádné dvojsmysly, nesmí mu podat ruku, líbat se je zakázáno.

Musela si vzrušením sednout, když se otvíraly dveře do návštěvní cely. Viděla ho, jak vstupuje, chudáček, udiveně se rozhlíží, na jaké neznámé místo ho vedou, vyskočila, rozběhla se k mříži, chtěla něco říci, ale slova jí uvízla v hrdle...

Spatřil ji. Zůstal stát uprostřed místnosti. Jak se to dívá? Tak nepřátelsky, tak zuřivě? Je to on, její muž? Je to opravdu on? Nikdy takový nebýval. A proč stojí, proč mlčí, proč neřekne slůvko?

"Odveďte mě! Odveďte mě zpátky!" rozkřičel se. Otočil se k ní zády. Dozorce rozpačitě krčil rameny. Blázen. Ale takových scén už viděl. Ženský! To známe...

Nepochopila. Stála tam sama u tlusté mříže, držela se železa a nepochopila, co se stalo, co se děje, proč jí nic neřekl, proč odešel, proč se na ni tak dívá... Chtělo se jí vylámat ty mříže a vybourat ty dveře, za nimiž zmizel, chtělo se jí křičet, že je to nějaké strašné nedorozumění... Bože můj, co mu to o ní namluvili? Co to dělají s lidmi? A proč?

...

A lidé ji vídali kulhat po bratislavských ulicích, ráno i pozdě v noci, a slyšeli ji, jak žalostně klade sama sobě jedinou otázku: Co mu to namluvili? Těch pár známých, které měla, se o ni začalo bát, je na ni třeba dávat pozor, jsou tu děti...

Jenže takového člověka nikdo neuhlídá. Děti si hrály na ulici, sestra byla v práci, švagr na služební cestě, ucpala v kuchyni všechny škvíry, zamkla se...

...

Šedivý přírodní kámen, možná vápenec, možná živec, na něm jméno a datum, nic než jméno a narodila se, zemřela roku 1953, neznámé jméno, neznámá žena...

Ještě jeden specifický rozměr má tato kniha: Ladislav Mňačko byl sám v padesátých letech nadšeným komunistou, navíc byl v té době prominentním novinářem, o mnohých případech sám psal a stal se tak vítaným kolečkem v orloji šílené doby. Opožděné reportáže pro něj musely být i děsivou osobní noční můrou, protože z odstupu mohl pozorovat i svou často naivní roli, ve které kdysi vystupoval na straně pachatelů, ve společném šiku proti lidskosti, jíž se pochopitelně sám tento šik vždy zaštiťoval. Právě přes osobu autora, přes jeho osobní zprostředkování a místy i jeho osobní zpověď a aspoň v náznacích i prosbu o odpuštění může vést cesta k porozumění tomu období (já si ho pro sebe pracovně vymezuji hlavně roky 1948 - 1960, i když v mnoha projevech pokračovalo dál), které se, myslím, nějak dotklo prakticky každé zdejší rodiny.

Ano, staly se chyby, přiznávají dokonce i ti, kterým dodnes v žilách koluje krev stejné skupiny, jakou kdysi hořely tváře fanatických prokurátorů, vyšetřovatelů či soudců. To už je výsadou chyb, že SE dějí jaksi samy, bez našeho přičinění nebo aspoň zlého úmyslu, že?

Kam se vlastně podělo zlo té děsivé doby? Podobně jako ve fyzice platí zákon zachování hmotnosti a zákon zachování energie, jsem přesvědčen, že existuje i zákon zachování zla. Snad aspoň jeho část, můžeme se utěšovat, umírá spolu s jeho nositeli, ale jsem přesvědčený, že vždycky se nemalý kus zla jen přetransformuje, změní podobu, zahrabe se jako africká žába v období sucha, čekající pod povrchem trpělivě na další příhodné období dešťů, ve kterém květy zla opět rozkvetou, sice nejspíš - vybaveny obdivuhodnou přizpůsobivostí - v jiné podobě a s jiným cíli, ale vždy se stejným genetickým základem. Nemylme se, jako už mnohokrát v minulosti (a nejspíš aby v řadě ohledů depresivní čtení mělo aspoň nějaké "světlo na konci tunelu", podobný závěr nabízí i sám autor na samém konci knihy), že dnes jsou lidé už dost moudří a dost poučení, aby k takovým často lákavě barevným květům opět nepřivoněli.

Ale že jsme v jádru jako celek nepoučitelní, snad - pořád tomu věřím - ještě automaticky neznamená, že i na parciální osobní poučení rezignujeme. I proto Opožděné reportáže do nádražní knihovničky po přečtení nevrátím, dám tam za ni jinou knížku. Třeba ta na oplátku potěší někoho dalšího, pro koho by už 55 let stará pozapomenutá, ale ve své době nesmírně významná knížka Ladislava Mňačka, byla jen něčím na úrovni nudných Zápisků z války galské.

"Řekněte, jaký trest můžu očekávat?"

"To závisí jenom na vás... Upřímné přiznání a upřímná lítost jsou před každým soudem polehčující okolnosti."

"Kolik? Kolik let?"

"V prvním případě - tři až pět. V tom druhém... Víte, že se zarytými nepřáteli našeho režimu si nehrajeme. Takoví se musí vyhladit do kořene..."

Porozuměl jsem. Za lživé přiznání menší trest, za pravdu... Také spoluvězni v cele měl varovali. Nemá význam tvrdit u soudu něco jiného, než je v protokole. Je pravda, že takovýto soudní systém nemá naprosto nic společného s právem, ale jednou už je takový a nedá se nic dělat, než se mu přizpůsobit.

Byl to strašný den. Zuřivý prokurátor mě častoval přívlastky, jaké bych se nikdy neodvážil o někom říct. Soudce si ze mě tropil posměch. Přiznal jsem se ke všemu, co vyčetli z protokolu. Ale při rozsudku se mi zatmělo před očima. Patnáct let. Ztráta občanských práv na dalších pět let. Za co? Za co?

....

Víte, celou tu dlouhou dobu jsem se v tom babral, ptal jsem se, jestli jsem se opravdu provinil. Před zákonem to vypadalo, že ano... před svědomím, že ne... No ale stalo se, byl to opravdu nepřítel státu, utekl ilegálně za hranice a dva dny před útěkem jsem mu poskytl přístřeší já... dobrá, je to pro mne tvrdé ponaučení.

Ale v třiapadesátém byla vyhlášená velkorysá amnestie pro politické emigranty. Ten člověk se vrátil... jako kajícný, marnotratný syn... asi půl roku strávil v karanténě, v izolaci, a potom byl volný. A já, já za jeho útěk seděl ještě dalších pět let.

Pozn.: Kurzívou napsané části jsou citace z knihy v překladu Gustava Hajčíka ze slovenského originálu.