Procházím si v poslední době svůj fotografický archiv a snažím se vytipovat některé starší fotky, které v sobě snad nesou nějaký příběh. Nejsou tak dobré, jak si představuji fotky pro oficiální výstavu, ale přesto se mi zdá, že by měly dostat aspoň malou příležitost se ukázat i jiným očím, než jsou ty moje.Na podzim roku 2010 jsem měl v plánu zúčastnit se mezinárodního maratónu v Amsterodamu. Vše jsem připravoval několik měsíců předem a dost jsem se na akci těšil, ostatně slavných maratónů, kde máte kromě moc pěkné trasy i možnost se jako "maratónští polochodci" mého typu proběhnout vlastníma nohama po oválu olympijského stadiónu, aniž by vám hrozilo potupné vyvedení pořadateli nebo zatčení policií, se zase po Evropě tolik nepořádá.
Nakonec jsem sice na pětidenní naplánovaný výlet do nádherného historického města odletěl, ale i když jsem do poslední chvíle doufal v zázrak, nakonec jsem bohužel kvůli problémům s kolenem ke své velké lítosti běžet nemohl. Aspoň jsem tedy den využil k tomu, že jsem na trati trochu fotil a všechny běžce jsem povzbuzoval, co mi hlasivky a dlaně stačily. Řekl jsem si, že při focení vyzkouším svou oblíbenou dlouhou expozici, ale neměl jsem s sebou stativ (nejel jsem přece původně na fotovýlet ale proběhnout se po krásném městě :-)).
Fotka davu běžců dělaná na dlouhou expozici potřebuje v zásadě tři věci: Zafixování objektivu, zajímavou barevnost a hlavně nějaký pevný bod v prostoru, ke kterému bude "tekutý" proud závodníků v kontrastu. Vhodné místo jsem našel pár kilometrů po startu na široké městské třídě s dvojitou alejí stromů. Uprostřed ulice stáli tři lidé, kteří čekali na nějakého svého příbuzného mezi běžci. Nějakou dobu se dohadovali, jestli ustoupí na pravý nebo na levý chodník, a než se stihli rozhodnout, byla masa běžců tady, takže už ustoupit nešlo a nerozhodná trojice zůstala stát uprostřed. V tu chvíli jsem se zaklesnul do dvojitého kmene jednoho ze stromů, aby několikavteřinový expoziční čas nerozmazal moc i to, co mělo zůstat pevné, a udělal jsem pár záběrů. Trojice diváků mě potěšila tím, že se v maratónské řece, která je náhle obklopila, moc nemrskali, takže vytvořili cosi jako pevný říční ostrůvek.
Uprostřed maratónské řeky (Amsterodam, 2010)
No a kdyby vám tahle malá obrazová vzpomínka na tak velké město, jakým je Amsterodam (prý je jazykově správně Amsterodam i Amsterdam, tak už jsem klidný, protože z volby, co použít, jsem býval nervózní) nestačila, můžete si přečíst i vyprávění o tamějších hausbótech, grachtech a rybích lukulských hodech na předměstí ve stařičkém článku S grachtofilem na večeři. Sice mi tenhle výlet z dnešního pohledu připadá, že se odehrál před desítkami let, ale kupodivu, blog už jsem tehdy měl :-).
Pozn.: Právě minulý týden můj blog oslavil kulaté desáté narozeniny a velký průřezový článek Čtrnáct zastavení z deseti let obsahuje malé zamyšlení nad čtrnácti vybranými texty, které ze zpětného pohledu ilustrují vývoj těchto blogových stránek nebo jsou pro mne osobně něčím zvlášť důležité.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.