středa 27. února 2019

O turistické vzpouře

Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.

Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.
 
To místo mě doslova uhranulo a ani jsem se ho tehdy nesnažil fotit, protože by to bylo zbytečné, ostatně ani mezi stovkami různých profesionálních fotek jsem nenašel nikde ani jedinou, která by zhmotňovala prostorové a světelné kouzlo, jímž na mě tohle místo zapůsobilo. Věděl jsem jediné: Určitě se sem musím vrátit a budu-li mít někoho, na kom mi v budoucnu bude záležet, rád bych ho na to fascinující místo vzal a podělil se s ním o svou radost, kterou ve mně vzbuzovalo, protože nic nedokáže ubíjet spolehlivěji, než když se nemůžete podělit o své radosti s tím, koho máte rádi.

Rok po své velké francouzské cestě jsem se oženil, prvních pár let jsme na nějaké větší cestování nemohli ani pomyslet, ale po pár letech jsme se s mou tehdejší manželkou dohodli, že vyrazíme aspoň na nějaký poznávací zájezd autobusem po Francii, a mně se po dlouhém hledání povedlo najít takový, který měl v programu i můj vytoužený Cirque do Gavarnie. Nic velkého, zastávka na pár hodin, pěší výlet do skalního amfiteátru a večer pak pokračování do blízkých Lurd. Tenhle bod programu malé cestovky rozhodl, že jsme si vybrali právě tento konkrétní zájezd. Úžasné, vrátit se po letech do míst, která vás okouzlila! Bude to tam stejně krásné? Dokonce lepší? Nebo už to vůbec nebude ono?

Když jsme asi v polovině zájezdu dorazili do vesničky Gavarnie, stalo se to, co se v horách stává: Otevřelo se nebe a začalo lít jako z konve. Natěšeně jsem se oblékl do deště, nasadil batoh a chtěl jsem vyrazit co nejdřív, protože času na cestu nebylo moc. Ale autobus stál a neotvíral. Pak si naše paní průvodkyně vzala mikrofon a oznámila nám pohřebním hlasem, že bohužel prší, ale - přepla do radostného tónu - to vůbec nevadí, protože když prší, aspoň si místo nesmyslného výletu do hor stihneme zajet nakoupit do supermarketu v Lurdech! K mému zděšení většina osazenstva autobusu přijala zprávu s nadšením. Vox populi se projevil a chystal se podle svého zvyku zvítězit. A tehdy nastal jeden z okamžiků, kdy moje hranice ochoty k ústupkům byla překročena a já se razantně vzepřel. Zvedl jsem se a oznámil udivenému autobusu, že tedy budou pokračovat na nákupy bez nás dvou, protože my se chystáme přesně podle programu zájezdu vyrazit do pyrenejského skalního amfiteátru, protože právě kvůli tomu jsme přijeli. Že prší? No a? Však jsme ve velehorách a ne v tunelu metra, kde by déšť mohl ublížit choulostivé elektroinstalaci. A když mi průvodkyně neumožní dodržet slíbený program, jsem připravený dělat cestovce určité potíže, protože o náhradním programu nákupů v lurdském "Supermarché" nebyla v propozicích žádná zmínka, byť připouštím, že tam mají asi nejširší sortiment svaté vody v celé Evropě.

V autobusu nastalo velké pozdvižení, protože na cestu do obchodu už se všichni náramně těšili, a já se rázem z původního docela fajn nemluvného a usměvavého chlapíka stal veřejným nepřítelem č.1. Dozvěděl jsem se z mnoha úst, co všechno nepěkného jsem a co by se mnou moji spolucestující nejradši udělali, kdyby nebyli tak slušní, jak jsou. Ale představa, že jsem nalákal svého blízkého na magii horského zázraku a místo toho strávím odpoledne přehlídkou akčních slev, pro mne byla tak děsivá, že jsem jednal zcela proti přirozenosti své povahy. Když průvodkyně viděla, že jsem opravdu odhodlaný dělat problémy, neodvážila se mi v odchodu z autobusu zabránit. Jen se výsměšně zeptala, jestli s námi chce jít na ten bláznivý výlet v dešti ještě někdo, načež se k nám proradně přidal nenápadný manželský pár cestující na sedadlech před námi. "Když to nepůjde dál, vrátíme se, ale přece nebudeme sedět tady!" ohodnotil vyhlídky manžel a pár se opravdu zvedl ze sedadel a nasadil pláštěnky. Ve čtyřech jsme tedy opustili autobus nacpaný k prasknutí výbušnou nenávistnou atmosférou a vyrazili na původně naplánovaný a cestovní kanceláří slíbený horský výlet. Autobus zůstal na místě.

Necelou hodinu opravdu lilo, ale právě v době, kdy naše čtveřice došla do skalního amfiteátru, šedivá opona oblaků se roztáhla a kouzlo místa zafungovalo snad ještě báječněji než před lety poprvé, zážitek to byl doslova neuvěřitelný. S odvážnými manželi, kteří nás na náš vyvzdorovaný výlet doprovázeli, jsme se během cesty spřátelili a i oni, myslím, byli z neobyčejného zážitku nadšeni. Když jsme se po dohodnutých třech hodinách vrátili zpět, celý zbytek zájezdu stále stejně zarputile seděl uvnitř autobusu, který si paní průvodkyně netroufla odvelet do asi 60 km vzdáleného obchoďáku. V mezidobí si zjevně povídali hlavně o nás, takže na nás - jak se v deštivém počasí slušelo - nezůstala nit suchá. Vydatné "samonasírací" hovory v čekajícím autobusu také způsobily, že atmosféra byla ještě nenávistnější než před naším odchodem - nenávistnější nejen o ty tři hodiny prolelkovaného času, ale taky o vědomí, že akční slevy na plastové lahvičky ve tvaru Panny Marie už nestihneme, protože zavírají v sedm, a především nenávistnější o radost, které jsme po návratu od skalního kotle s vodopádem byli doslova plní. Kdybyste to viděli: Taková paráda!!

Ne, ani dnes nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, a když se vždycky a za všech okolností snaží bezohledně prosadit svou. Ve vzpomínkách svých tehdejších naštvaných spolucestujících mám, myslím, stejnou nálepku, a věřím, že léty odstupu notně okořeněnou historku o sobeckém magorovi, který nechal plný autobus nebohých českých slušňáků čekat celé deštivé odpoledne na pyrenejském parkovišti, dávají možná před svými známými při grilování k lepšímu dodnes, jako ji dnes dávám zde k lepšímu já. "To je děsný, ale co naděláš, lidi jsou hovada," řeknou jim známí soucitně a s chutí se zakousnou do klobásky.

Když jsem měl loni vernisáž svých fotek na dobřichovickém zámku, mezi návštěvníky se objevily i přívětivé tváře dvou dávných přátel. Kdy jsme se to vlastně poznali? přemítali jsme nad skleničkou vernisážového vína. Ano, tehdy v Gavarnie, jak jsme nechali ostatní trucovat na parkovišti a vyrazili jsme v dešti na malý pyrenejský výlet. To byla tehdy nádhera! I když jsme se s manželkou po létech rozvedli, tihle dobří přátelé do deště a časů nepohody zůstali naštěstí stejně jí jako i mně.

Až jednou přijedu do Gavarnie potřetí, bude to už raději bez autobusu se zájezdovým kolektivem. Kdoví, jakou dosud utajenou strašlivou stránku mé osobnosti by ještě mohlo tohle magické místo vyvolat? :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.