úterý 19. února 2019

O rekordní prohře

Pozn.: Dnes přidávám další z paměti čerstvě vylovený kousek do připravované "knížky vzpomínkových fejetonů", která byla naposledy obohacena o sice nekrvavý, ale přesto, myslím, dostatečně brutální (činy i okolními společenskými kulisami) příběh O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, který se jen o fous nestal jednatřicátým případem televizního majora Zemana. Ale za nezapomenutelnými zážitky není třeba chodit nikam daleko. Dnes se například ze třídy v prvním patře vypravíme s dobře nafouknutým basketbalovým míčem jen po schodech dolů do přízemí, do obyčejné školní tělocvičny, kde se vše schyluje k nezapomenutelnému napínavému mači dvou zcela vyrovnaných družstev...

Když jsem v osmé třídě udělal přijímačky na gymnázium, byl jsem pochopitelně velmi napnutý z toho, co mě na střední škole čeká. Netajil jsem se tím, že mě to na základce nebavilo, a doufal jsem, že by život v novém prostředí a s novými spolužáky a spolužačkami mohl být o dost zábavnější. A taky že ano: Hned během prvních několika dnů jsem přišel na to, že nutně propadnu nejméně z chemie, v níž se hovořilo tajuplným a pro mě úplně nesrozumitelným jazykem, z biologie, protože tolik latinských názvů si nikdy nebudu schopný zapamatovat, z češtiny, protože pohledem větných rozborů vypadá můj milovaný rodný jazyk složitější než sanskrt, z fyziky, ve které se nemluvilo jinak než ve vzorcích s podivně zakroucenými hádky řeckých písmen, i z francouzštiny, protože jsem tehdy ze zabejčilé povýšenosti odmítal zříci se českého drrrrrnčivého errrrrrrrrr, ze kterého naší nebohé frrrrrrancouzštinářce vstávaly pracně upravené vlasy nekontrolovaně hrůzou. Pět nevyhnutelných nedostatečných mě trochu vyděsilo (nikoli však natolik, abych ztratil svou hrdost a začal se učit), a to nám ještě hned první týden odpadla matematika a ruština, o kterých se dalo očekávat, že se v konkurenci ostatních předmětů jistě nenechají zahanbit.
 
Když jsem přemýšlel o tom, který předmět bych mohl absolvovat bez problémů, přes veškerou vynaloženou námahu mne napadla jen hudební výchova, protože z té se snad ani propadnout nedalo, a tělocvik, pokud se mi podaří ututlat, že můj deklarovaný kladný vztah ke sportu končí někde u okouzleného pozorování gymnastek. Zrovna v tělocviku jsem měl ale nebývalé štěstí, protože prvním sportem, kterému jsme se začali v hodinách poctivěji věnovat, byl basketbal, který jsem na základní škole hrával a připadal jsem si v něm skvělý. Ulevilo se mi: Až tělocvikář spatří můj driblink na úrovni míčových kouzelníků z Harlemu, technicky dokonale zvládnutý dvojtakt a neomylnou ruku při střelbě z výskoku, vyplní mi jedničky z tělocviku dopředu až do maturity. Sláva, o jednu potenciální nedostatečnou méně!

Brzy se ukázalo, že tvrdý basketbalový trénink v hodinách tělocviku není samoúčelný, protože budeme mít příležitost předvést naše dovednosti v praxi tradičního školního basketbalového turnaje mezi třídami. Konečně šance pro nás nováčky ukázat osazenstvu gymnázia něco, v čem jsme opravdu dobří! I když jsme se ještě navzájem moc neznali, vybrali jsme podle toho, jak jsme se v tělocviku k basketbalovému míči stavěli, náš nováčkovský "dream team" a tvrdě jsme trénovali souhru v běžných herních situacích. Hned bylo zřejmé, že nám to spolu půjde báječně! Pravda, příliš nám nepřál turnajový los, který nám do prvního kola přihrál nějaké neznámé kluky ze IV.C. No dobře, možná jsou o něco starší a zkušenější, ale tuhle drobnou nevýhodu jistě bohatě vyrovnáme zápalem, bojovností, nadšením a nezlomným týmovým duchem. I legendární mušketýři by zaslzeli dojetím, jak se v našem týmu zhmotnilo jejich heslo: "Jeden za všechny, všichni za jednoho!"

Co nás jediné trochu znervózňovalo, byl fakt, že třída IV.C nasadila do basketbalového klání hned tři mužstva, přičemž my prvňáci jsme vyfasovali za soupeře právě nejlepší "áčko". Žádná jiná třída neměla v turnaji víc než jeden tým, tak jsme se začali víc pídit po tom, kdo jsou ve skutečnosti naši nastávající soupeři. Výsledky pátrání nás zaskočily: Ukázalo se totiž, že osazenstvo nenápadné třídy IV.C tvoří prakticky kompletní basketbalový tým Lokomotivy Plzeň, která tehdy úspěšně hrála celostátní juniorskou ligu, a ti nejlepší byli už nyní hvězdami mužského plzeňského ligového týmu. No, vypadá to, že takového soupeře asi nepřeválcujeme tak snadno, jak jsme si představovali, ale co - aspoň z toho zápasu budou diváci mít správný požitek, který by se jistě nedostavil, kdyby byl mezi týmy velký kvalitativní rozdíl a my dominovali příliš jasně. Zápas musí přinést nějaké napětí, zápletku, drama!

Když jsme se s naším soupeřem potkali naživo při předzápasovém rozcvičení, teprve nám došlo, co všechny ty informace, které se nám podařilo získat, znamenají převedené do reality: Proti nám nastoupil tým hromotluků, z nichž nejmenší měl těsně pod dva metry. My jsme přece jen byli o něco menší: Když jsme se postavili na špičky, někteří z nás soupeřům dosahovali šešulkou až pod ramena. Nikdy nás nenapadlo, že jsme ve skutečnosti tak maličcí a vyzáblí, vždy jsme se pohybovali mezi svými vrstevníky a ještě nedávno jsme patřili na svých školách k nejvyšším a nejmohutnějším, tak nás teď ten na první pohled viditelný rozdíl zaskočil. Brzy se ale ukázalo, že výška není zdaleka naším jediným handicapem. Naši soupeři si totiž uměli na rozdíl od nás přihrávat. Ono to - upřímně řečeno - nebylo těžké, protože jsme jim v jejich rozehrávce vůbec neuměli bránit, nedokázali jsme jim sebrat míč, naše rachitická tělíčka od těch mastodontů při každém kontaktu odskakovala jako blešky od grizzlyho, a ať jsme skákali sebevýš, oni přes nás, snaživce, bez nejmenších problémů stříleli jeden koš za druhým. Naopak, my jsme se k pracně nacvičeným herním situacím vůbec nedostali, protože jsme často nedokázali ani rozehrát po obdrženém koši, a že jsme po obdrženém koši rozehrávali mockrát! Na soupeřovu polovinu hřiště jsme se dostávali jen málokdy, střely na soupeřův koš byly jen zcela výjimečné. Pořadatelé brzy zjistili, že musí k improvizovanému ukazateli skóre přidělat třetí číslici, protože těsně před poločasem jsme se dostali na trojciferný průběžný výsledek, což se nikdy před tím na tomto turnaji nestalo.

Těsně po poločase, když ještě nebyl náš soupeř dostatečně koncentrován, přišel můj hvězdný okamžik: Nějakým omylem a nepozorností soupeře jsme se dostali na dostřel jejich koše, já to zkusil a z velké dálky jsem vstřelil svůj první a poslední koš zápasu. Dnes by to byl koš zcela jistě za tři body (nejmíň!), ale tehdy se ještě bohužel na tříbodové koše nehrálo. Pak dal ještě podobný náhodný koš jeden spolužák, což soupeři nelibě nesli, opět se na svou hru lépe soustředili a od té doby už to byl zápas prakticky jen na jeden koš. Jediný náznak slibovaného napětí, zápletky a dramatu, spočíval v tom, jestli habáni ze čtvrťáku překonají dvousetbodovou hranici nebo ne a i v tom bylo bohužel jasno dávno před koncem, který jsme my, poražení, dlouho, předlouho toužebně vyhlíželi.

Jestli se tenhle středoškolský turnaj stále ještě hraje, myslím, že náš rekord z roku 1984 nejspíš pořád platí a patří spolu se střeleckými rekordy hokejisty Wayna Gretzkého z NHL k rekordům považovaným za definitivní a nepřekonatelné. Však sami uznejte, že skóre 252:4 se v basketbale nevidí každý den! Ale abyste věděli, že si umím i na svých debaklech najít vždycky něco pozitivního, rád bych připomněl, že jsem v tomto zápase nastřílel celou polovinu všech bodů svého týmu, což už se mi nikdy v žádném z mých dalších nepočetných basketbalových zápasů nepodařilo. Dodnes si v duchu představuji obdivné mručení sportovních expertů nechápavě kroutících hlavami nad nedostižností našich rekordů: "To byli, pane, hráči, Vápeník, Gretzky,… To už se dnes nevidí!"

Kluci z tehdejší IV.C pochopitelně celý turnaj vyhráli, i když v dalších zápasech maličko ubrali ze svého střeleckého apetitu. A je paradoxem napohled nepříliš rychlého, ale ve skutečnosti doslova překotného dospívání, že náš vyplašený "dream team" čtrnáctiletých holobrádků za tři a půl roku dospěl ve stejném turnaji až do finále, když cestou rozdrtil několik týmů podobných zoufalců, kterými jsme jako gymnaziální nováčci byli my. Ano, drtivých vítězství bylo dost, ale žádné z nich se - pokud vím - ani zdaleka nepřiblížilo naší slavné cifře 252:4.

Ještě mnoho let jsem mohl jako sportovní fanoušek sledovat, jak největší hvězda našeho tehdejšího soupeře (nikdo to tehdy oficiálně nepočítal, ale jsem si úplně jistý, že nám v památném zápase nastřílel o dost víc než stovku bodů) pokračuje ve své zářivé basketbalové kariéře, a vzpomínat na náš společný neobyčejný zápas, který mě s mými spolužáky hned na počátku našeho gymnaziálního života dostal do povědomí mnoha kantorů i studentů. "Jo I.B, nejsou to ti, co dostali ten strašný výprask v basketu?" Bohužel, turnaj byl dlouhodobý, trval několik měsíců, takže se turnajový pavouk s postupně doplňovanými výsledky včetně toho našeho - rekordního a v jásavé barvě vyvedeného - skvěl na hlavní nástěnce školy o dost déle, než se nám, poraženým, zdálo nutné.

Z chemie ani z biologie, z češtiny ani z ruštiny, z fyziky, matematiky ani francouzštiny jsem nikdy nepropadl. Nejhorší známku - dvojku - jsem míval pravidelně i z tělocviku. No řekněte sami: Nebyla to u takového sportsmana, jakým jsem kdysi byl, ze strany závistivého tělocvikáře jen sprostá šikana? :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.