Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu

"Nového tu není moc, ale Vy se to dozvíte dřív než my, anyhow. V Sovětském svazu vyšla o Janovi monografie, napsal ji jakýsi Igor Ivanov, ale my těm sesličkám nerozumíme. Musíme počkat, až to někdo přeloží." (z dopisu Zdenky Werichové Jiřímu Voskovcovi, 28.4.1971).

Tuhle nenápadnou větičku jsem při posledním čtení objevil v rozsáhlé třísvazkové korespondenci mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, do které je vloženo i několik málo dopisů dalších členů rodiny, jako byl právě tento od Werichovy manželky Zdenky. Moc by mě bývalo zajímalo, co to asi bylo za monografii, koho v Sovětském svazu v té době zajímal Jan Werich a jeho život a jaké asi bylo vyznění knihy, když v době po srpnu 1968 a okupaci Československa zeměmi Varšavské smlouvy v čele právě se Sovětským svazem se dostal Jan Werich do další etapy zpočátku skutečné a posléze alespoň jakési "vnitřní emigrace".

Jak ale tuhle knížku vypátrat? Kniha vyšla začátkem roku 1971 v Petrohradě (tedy, tehdy ještě v Leningradě), za současných podmínek asi nebude tak snadné se k ní dostat a nechat si ji zaslat. A i kdyby se mi to podařilo, byl bych ještě vůbec schopný si ony zmíněné "sesličky" (jak Werich říkal azbuce a jeho rodina to po něm převzala) přečíst a porozumět jim? Jiří Voskovec říkal někdy z legrace Werichovi Bepux (vyslov, jak vidíš v latince), protože tak se v azbuce píše jeho jméno, tak minimálně to bych byl schopen rozeznat. Ale obávám se, že bych si s tím při čtení často ne zcela jednoduchého textu nevystačil. 

Nu, taky nemusím mít všechno, co si zamanu, řekl jsem si a původní myšlenku jsem zaplašil. No a pak jsem si jednou večer při návratu z práce prohlédl nové přírůstky do nádražní dobřichovické knihobudky a TA KNIHA TAM BYLA!! Autor Igor Ivanov, ruský básník, překladatel a bohemista s obrovským celoživotním zájmem o českou a československou kulturu, který jako autor používal upravené jméno Igor Inov (Ivanovů bylo v oboru asi příliš) a kniha byla dokonce zcela bez sesliček, protože ji do češtiny celou přeložila Libuše Kozáková.

 

 

Myslel jsem si, že knížku rychle prolétnu při nějaké cestě do Prahy, zjistím, že většinu informací v ní uvedených znám z jiných zdrojů (o dvojici V+W a Osvobozeném divadle jsem toho přečetl opravdu hodně), udělám si obrázek, jak dobová sovětská společnost o Janu Werichovi smýšlela a knížku zase do knihobudky uctivě vrátím - s tím, že šlo opět o jednu z báječných drobných náhod, kterých je naštěstí - umíme-li se rozhlížet kolem sebe - život plný. 

Jenže jsem se začetl a na obsah knížky jen udiveně poulil oči. Autor totiž sběr materiálu opravdu neuspěchal: Jezdil do Prahy řadu let, kromě toho, že byl častým hostem u Werichů na Kampě (poprvé to bylo v říjnu 1965), obešel i spoustu dalších tehdy ještě žijících pamětníků Osvobozeného divadla i rodiny a přátele těch, se kterými již mluvit nemohl, a shromáždil doslova neuvěřitelný materiál přímo "z první ruky". Žádné devótní a ponížené vzpomínání na velkého, moudrého a milovaného Mistra, se kterým jsme jednou chytali ryby (trochu přeháním, ale některé publikace o Janu Werichovi nejsou daleko od takového modelu). Inov dal dohromady snad kompletní dobové novinové kritiky, získal dokonce staré Honzlovy režijní knihy s poznámkami o realizovaných i nakonec nerealizovaných formálních i obsahových záměrech, dostal se i ke starým soukromým nahrávkám, křížově ověřoval osobní vzpomínky jednotlivých aktérů a snažil se oddělit skutečnost od mýtů, kterých se na Osvobozené divadlo v průběhu času nabalilo plno. Prostě - kdo se chce opravdu něco dozvědět o jednotlivých inscenacích a jejich souvislostech s tím, co se v končících dvacátých a celých třicátých letech 20. století v Československu i kolem něho dělo (a že toho bylo!), myslím, že nenajde lepší informační zdroj.

 

Co se kupříkladu zvědavý čtenář může dozvědět o premiéře hry Caesar z 8. března 1932:

Voskovec s Werichem museli při předscénách nejednou přidávat a premiéra se protáhla do půlnoci. Antický námět nikoho neoklamal. Bylo to plátno, na něž se promítala současnost. Římanky - šest girls pod vedením choreografa Joe Jenčíka - tančily v protiplynových maskách, antičtí hodnostáři se vyjadřovali žargonem pražské zlaté mládeže, které se Voskovec s Werichem vysmívali už ve Vestpoketce. Aby údajně historická komedie, velmi přibližně reprodukující události posledních dvou dnů, jež předcházely Caesarovu zavraždění, byla ještě aktuálnější, oblékli autoři ve finále římského vojevůdce do moderní generálské uniformy, Ciceronovi nasadili čepici průvodce turistické kanceláře Čedok, Kleopatře moderní klobouček a sami vyběhli na předscénu s balíkem pravicových Národních listů a jali se jako kameloti vykřikovat, ironicky míchajíce pravdu s výmyslem: "Nezaměstnanost stoupá! Blahobyt na Podkarpatské Rusi!" (...) Kleopatra se podle Honzlových poznámek skrývá za obrovským vějířem. Cicero, poněkud nahluchlý, ale sžíraný zvědavostí, ustavičně leze za Brutem, běhá od Kleopatry k Brutovi, sedá si na bobek a naslouchá, vylézá na židli a kopíruje Brutova gesta... 

 

Prvorepublikovému Osvobozenému divadlu je věnováno prvních cca 170 stran knihy (a tedy jednoznačně hlavní pozornost, však jsem taky při rešerši narazil na názor, že kniha ve skutečností není monografií Jana Wericha, ale mnohem více Osvobozeného divadla, s čímž se jako čtenář můžu ztotožnit). Necelých 30 stran pojednává o pobytu V+W v Americe v období 2. světové války (pro toto období, myslím, existují rozhodně lepší informační zdroje). Poválečné období je v knížce zmíněno už jen letem světem, zvlášť pak období po emigraci Jiřího Voskovce.  Jako kdyby už v té době nemělo smysl zaznamenávat detaily, ale jen "velké plochy".

Když knížka v Sovětském svazu začátkem roku 1971 vyšla, nějakou dobu se zdálo být vše v pořádku. V obchodech se normálně prodávala, vzbudila zájem sovětské kritiky a ještě v březnu o ní psalo i tehdejší Rudé právo jako "o první monografii o našem národním umělci". Pan Werich dostal od autora několik výtisků poštou, přes bezpečnější Jugoslávii odešlo pár knížek i za oceán k rukám Jiřího Voskovce. Časopis Ahoj na sobotu otiskl ukázky z knihy. Jan Werich se těšil, že si bude přes své známé v pražské prodejně Sovětská kniha postupně nakupovat výtisky pro své přátele. Leč, brzy bylo vše úplně jinak.

30. března 1971 zavolali do leningradské pobočky nakladatelství Iskusstvo nadřízení z Moskvy a dali na vědomí, že se na pokyn shora "Jan Werich" stahuje z prodeje. Jak jsem se dozvěděl později, přímým viníkem represe byl skalní bojovník za socialistické ideály J. Taufer, tehdejší kulturní atašé čs. velvyslanectví v Moskvě. Na výstavě sovětských knih majících vztah k Československu se Taufer, doprovázející delegaci KSČ, která přijela do Moskvy, rozčilil při pohledu na tvář Jana Wericha, usmívající se na jedné obálce. Okamžitě následovalo udání na ÚV KSSS a partajníci se vrhli na Státní výbor pro vydávání knih. Ten zatočil s redakcí nakladatelství Iskusstvo a ta se pustila do přímo soudního vyšetřování. Rázem všechny instituce, které doposud knihu chválily,  jí začaly vyčítat nedostatky a knihu závěrem jednoznačně odsoudily.

 

Autorovi vyčítali netřídní přístup, chybějící společenskou analýzu, ostouzení marxismu, vychvalování buržoazní první republiky, citovaný Werichův Dopis Shakespearovi, citace z předscén s Miroslavem Horníčkem, skutečnost, že jsou pomíjena léta budování socialistické společnosti, připomenutí smrti T.G.Masaryka a dokonce i poděkování pracovníkům pražského Divadelního ústavu, který přece před pár lety protestoval proti "bratrské okupaci".  Výsledkem byla rozprášená redakce nakladatelství a veškerý dosud neprodaný náklad šel do stoupy. Dokonce i ruští antikváři měli přísně zakázáno přijímat tuto knihu do prodeje.

Paradoxně po roce 1989, kdy na český knižní trh vlétly rázem prakticky všechny dosud zakázané knihy ve statisícových nákladech, nechtělo žádné "normální" české nakladatelství vydat knížku o Janu Werichovi, kterou napsal nějaký podezřelý Rus, jeden z těch, kterých jsme se naštěstí právě zbavili. Český překlad knihy nakonec vydala v roce 1992 Karlova universita (Karolinum) v omezeném nákladu a pak po dlouhých 13 letech (a 2 roky po smrti autora) v roce 2005 nakladatelství XYZ, z něhož jeden výtisk skončil k mé potěše v nádražní dobřichovické knihobudce (šlo o knihu vyřazenou z dobřichovické knihovny a musím konstatovat, že moc očtená za těch 18 let zrovna není).

 

Cesty knih jsou - jak je vidět - někdy klikaté, důležitý je ale výsledek. A já jsem moc rád, že jsem si tuhle nesmírně zasvěcenou a informacemi nabitou knížku, o které jsem se dozvěděl jen díky drobné poznámce v dochované Voskovcově korespondenci, mohl nakonec přečíst. Kdo se blíže zajímá o Osvobozené divadlo, myslím, že by ji rozhodně neměl pominout. 

 

Ale u dobřichovické knihobudky zbytečně nevartujte, protože já se tam knížku vrátit nechystám a raději jí pěkně "ustelu" ve vlastní knihovně :-). 

Pozn.: Odstavce psané kurzívou jsou citacemi z knihy.