Konečně jednou pořádně zasněžená Praha

Minulý pátek se to po dlouhé době všechno pěkně sešlo: 

1. Konečně se pořádně ochladilo, ať už se to stalo díky globálnímu oteplování nebo navzdory němu.

2. Celý den sněžilo, dokonce i v takových nadmořských výškách, ve kterých se nacházejí Dobřichovice a Praha.

3. Podle předpovědi mělo - sice méně intenzivně, ale přece - sněžit i celou noc. 

4. Právě jsem dobral naordinovaná antibiotika, kterými jsem se dostával z ne úplně příjemné angíny.

5. Měl jsem fotoabsťák, protože jsem byl víc než týden zavřený doma bez větší nálady provádět třeba takové fotoexperimenty jako kdysi za doby nejpřísnějších covidových pravidel. 

6. Druhý den byla sobota, tedy volný den.

Řekl jsem si, že taková konjunkce na fotografickém nebi rozhodně nenastává často: Když se rázem pořádně zasněží celá Praha (což se stává tak jednou za tři, čtyři roky), navíc se na ni má sypat sníh i v noci, takže mohou být v Praze ráno místa s téměř nedotčenou sněhovou peřinou, a já dokonce budu moct být u toho s fotoaparátem, protože nepůjdu do práce, to by se rozhodně mělo využít. 

Protože nemám auto ani byt v centru Prahy, mohu se do čerstvě zasypané Prahy dostat jedině vlakem, optimálně tím úplně prvním, který jede z Dobřichovic v sobotu kolem půl páté ráno. Rozhodl jsem se tedy vstát ve 3:30 a vyrazit s kompletní fotovýbavou včetně stativu; do centra města se dostanu lehce po páté, a budu mít tedy dost času procházet se liduprázdnými ulicemi a vybírat si ty nejlepší záběry. Protože venku byla docela kosa, připravil jsem si pro jistotu dvě čerstvě dobité baterky (není nic horšího, než když vám v okamžiku, kdy máte vyhlédnutý a připravený krásný záběr a chystáte se stisknout spoušť, dojde šťáva, a to se v mrazu stane mnohem rychleji než normálně) i pořádné oblečení, za které by se jistě nestyděl ani Ignácius Reilly z knihy Spolčení hlupců. I co, nejedu přece do Prahy na módní přehlídku ani na rande, že?

Nu, odvážné plány jsou jistě chvályhodné, jen ta realizace někdy trochu pokulhává: Můj organismus se vzepřel mé vůli, která trvala na budíčku v půl čtvrté, a proti plánu si skoro hodinu a půl přispal, nemohl jsem tudíž jet prvním sobotním vlakem, ale až třetím. I tak jsem dorazil do čerstvě zasněžené Prahy ještě bohatě za tmy, cestou jsem potkával jen pár jitřních chodců, ale musel jsem svou procházku oproti plánu výrazně zrychlit, protože se užuž chystal rozbřesk. Tak žádné postávání a "štelování" stativu, pěkně přidat do kroku; holt budou fotky technicky méně kvalitní, s tím se nic nenadělá. Sníh je momentálně důležitější (protože vzácnější).

Tak jste připraveni? Hlavně, prosím, neuklouzněte, však sníh se pořád ještě sype. Třeba to na některých fotkách bude taky trochu vidět. 

Stanice sdílených koloběžek a bicyklů na malostranském náměstí. Zajímavé, za celou dobu, co jsem se pohyboval okolo, tohle zvláštní sousoší nikdo nenarušil a nic z něj si nepůjčil.

 

 

 

Moje oblíbená Thunovská ulice. Tady jsem potkal jednoho milého místňáka, venčícího pejska. Těžko říct, kdo z nás tří měl z čerstvého sněhu větší radost :-).

 

 

 

V tomto vyústění odbočky Zámeckých schodů do Thunovské ulice fotívám právě zasněžené obrázky moc rád. bohužel, poslední dobou přesně na tom klíčovém místě, odkud jsou, myslím, záběry nejlepší, parkuje auto jednoho z místních obyvatel. Tak jsem tentokrát nefotil zespodu, ale naopak dolů ze schodů. Schody byly úplně zapadané a ty jediné čerstvé stopy na nich byly moje, tak jsem si mohl připadat trochu jako Neil Armstrong.

 

 

 

Jdeme nahoru teď už po hlavním schodišti Zámeckých schodů směrem k Pražského hradu. Tudy už ráno, jak zkušený stopař pozná, sem tam někdo prošel. Za normálních okolností tudy proudí tisícihlavé davy, ale do takových "normálních okolností" přece jen ještě dost chybělo.

 

 

 

Pohled úžlabinou Zámeckých schodů v obráceném směru, tedy dolů. Úplně nahoře u rampy Pražského hradu právě začali pracovat odklízeči sněhu. V těchto místech je zatím ale ještě čerstvá sněhová nadílka porušená jen minimálně.

 

 

 

 

Pohled od Pražského hradu dolů ulicí Ke Hradu, která ústí do Nerudovky. I tady ještě šlo udělat záběr bez kolemjdoucích. A mimochodem, tipoval bych, že 80% lidských stop ve sněhu měli na svědomí fotografové, kterých jsem potkal - hlavně těsně po rozbřesku - opravdu dost. Asi nejsem jediný, kdo měl zmíněný fotoabsťák.

 

 

 

Jestli na předchozích fotkách nebylo živáčka, tady - v hlavní bráně Pražského hradu - jednoho živáčka bylo (a poctivě hlídal). Nakonec nicméně zůstal Pražský hrad kvůli přívalům sněhu celou sobotu uzavřený, živáček - neživáček.

 

 

 

Kdepak červené malostranské střechy! Tentokrát bylo všechno široko daleko čistě, tiše a měkce bílé.

 

 

 

Najatí hrablisté v mezidobí pokročili s odklízením sněhu na Zámeckých schodech. Ano, po odklizené části se jde jistě lépe, ale na fotce, přiznejme si, to už tak dobře jako čerstvě napadaný sníh ani zdaleka nevypadá.

 

 

 

A znovu Thunovská ulice, tentokrát asi ve svém nejužším místě sevřeném vysokými historickými domy (však taky žádné hluboké sněhové závěje tu zrovna nejsou). Je krátce po sedmé hodině a je patrné, že již nastal nový den. Těsně po cvaknutí téhle fotky zhasly krásné pouliční lampy a já tak definitivně přešel do černobílé, protože bez uličních lamp tu najednou byly velmi špatné světelné podmínky s extrémně zataženou oblohou, ze které se pořád ještě sypal sníh.

 

 

 

Na Karlově mostě to vypadalo trochu jako "dny prodejců stativů": Spousta pražských fotografů totiž využila příležitosti a vyrazila na Karlův most či do jeho bezprostředního okolí udělat si pár zasněžených fotek. Na této fotce je Čertovka v průhledu od Karlova mostu skrz čerstvě zasněžený strom.

 

 

 

Samozřejmě jsem neodolal a vyfotil jsem si z Karlova motu i zasněžený balkónek domu U obrázku Panny Marie, který bych měl mít příležitost navštívit i letos před Vánoci - tentokrát to bohužel tradičního dvaadvacátého prosince nejde, ale mám domluvený náhradní termín na osmnáctého. Osmnáctého v osmnáct, to si budu pamatovat :-).

 

 

 

Většina fotografů trpělivě čekala, až místní "sněhoborec" opustí záběr a konečně nechá vyniknout ladné křivky a linie malostranských a hradních věží. Já jsem naopak na snímku toto vozidlo chtěl mít - čím blíže, tím lépe :-). 

 

 

 

 

Jitřní sněhová mostní idyla, tentokrát ve směru ke staroměstskému břehu řeky. Karlovu mostu - jak se ukázalo - ta úvodní chybějící hodina a půl sebrala možnost ukázat se jako krásně osvětlený (bílými plynovými lampami) a hlavně - ještě neprotažený.

 

 

 

Velmi pěkně vypadaly po celonočním sněžení hlavně stromy. I proto jsem opět zašel na své oblíbené a pro mě osobně sympaticky zázračné místo v Nostické zahradě. Mimochodem, lavičky jsou postavené přímo u cesty, jen to přes čerstvý sníh jaksi tohle ráno nebylo poznat. 

 

Z parku na Kampě už jsem se ale rychle přesunul do jedné z brzy otevírajících malostranských kaváren, kde jsem asi hodinku rozmrzal u (zpočátku) horké čokolády.

Jsem zvědav, kdy opět nastane podobná konjunkce příznivých okolností, že bude v Praze sněžit celou noc a já si budu moct hned ráno prohlédnout sympatické výsledky. Jestli to přijde, budu samozřejmě vstávat už ve 3:30, to si pište. Samozřejmě, pokud do toho můj organismus zase mé přepevné vůli nehodí vidle :-).