Ufff. Tak tohle byl opravdový nářez. Tři knížky korespondence po cca 500 stránkách nejsou lehkým čtením, i když autoři - ale co autoři, především kamarádi, umělecká a lidská dvojčata - uměli dělat legraci. Ale možná proto, že před sebou navzájem nemuseli nic předstírat, je jejich korespondence nejen plná jednotlivých perel, kterými - píšete-li si výpisky - můžete popsat několik sešitů. Především je to doklad o úžasném lidském vztahu dvou lidí, na kterých se podepsala situace rozděleného světa druhé poloviny 20.století.
Člověk si až říká, co by po těch dvou mohlo zbýt, kdyby měli k ruce současnou techniku, všechny ty komunikační nástroje dneška. Ale možná právě ta komunikační odloučenost způsobila, že jejich korespondence je dodnes tak fascinující, fascinující - protože lidská, neskládá se jen z jedniček a nul, jako je tomu dnes, ale je tak nějak plná, macatá. Různorodá, má vejšku, ale umí sama sebe shodit. Oba věděli, že je to jejich poslední společné dílo, které (možná) jednou zanechají ostatním, když už byly dobovými peripetiemi zbaveni možnosti spolupracovat přímo. A že chuť i nápady na spolupráci měli, to dokládají právě jejich dopisy. Až z toho na čtenáře dýchá beznaděj, jak se vždycky rozdmychá plamínek naděje na spolupráci, jak se do toho plamínku snaží oba tu usilovněji, tu méně usilovně foukat, a vy přitom víte dopředu, že k ničemu z toho nakonec nedojde.
Osobně mne překvapilo, jak četné byly kontakty Jiřího Voskovce s bývalou vlastí. Pamatuju si, že pro nás tehdy nesměl existovat, byl vymazán ze zdejšího světa. A přitom nejen jeho přátelé, ale občas i ti, kteří se podíleli na tom jeho vymazání, s ním tehdy - někdy jen z donucení, někdy zcela přirozeně - komunikovali. Jaký strach asi muselo tehdejší panstvo z toho muže, který chtěl být vždycky režisérem a až do svým posledních dnů se živil jako herec.
Poslední část trilogie je už smutnější - pokrývá období od konce pražského "obrodného procesu", jehož rozdupání učinilo definitivní přítrž možnosti práce Jiřího Voskovce v Praze. Jan Werich se postupně dostává do uměleckého bezčasí, kdy mu není dovoleno téměř nic. Postupně se do korespondence dostávají smutnější osobní tóny, projevuje se rovněž špatné zdraví především u Jana Wericha. Nastávají dlouhé odmlky v době, kdy je Jan Werich v nemocnicích a vše směřuje k nezvratnému konci. Ale i tehdy je z dopisů cítit, že si píšou dvě osobnosti, umělci světového formátu a taky docela moudří, inteligentní a sečtělí lidé. No a taky je to celé krásně česky, až si člověk říká, že takhle bohatě a košatě česky už snad dnes nikdo neumí.
"Můžu si klidně představit, že jsem rolls-royce. Nepojízdný rolls-royce. Ucházej mi pneumatiky, brzdy jsou sjetý, karburátor bere falešný vzduch, elektrika je v hajzlu, svítí jenom jedna lampa, utěráky nejdou, klaxon netroubí, dělám na tom celej den od rána do noci, ale nevyjedu z garáže, Jsem ovšem stále rolls-royce!" (Werich Voskovcovi, prosinec 1978).
"Měj se, já se taky mám. Jak je vedlejší. Dokud se jeden má, tak je." (Voskovec Werichovi, květen 1967)
Kruci, i teď, co to píšu, mi běhá mráz po zádech, když si na ty knížky vzpomenu. Co můžu říct jiného, než že to dopručuju všem bez rozdílu věku a vyznání. Tak si s tím doporučením poraďte, jak umíte!
Tož, přečetla bych si, ale kde ji vzít? Nedávno jsme s manželem sledovali detektivní sérii Nero Wolfe, kde George Voskovec skvěle hraje kuchaře a domovníka.
OdpovědětVymazatA já žiju v bludu že kdesi na Amazonu mají všecko :-).
VymazatJó, milej Petře, kdybych si měla pořídit všechno, co mají na Amazonu, to bych daleko nedošla. :-)
Vymazat