O létě v maďarské obálce

Za okny teď pár dní mrzlo, až praštělo, sníh padal dnem i nocí, fučel ledový vichr a do toho všeho ještě globální oteplování, prostě únor, jak si ho asi představovali staří Římané, když se rozhodli, že nemá valného smyslu usilovat o zapojení této divoké a studené země do tehdejšího procesu antické evropské integrace.

Pošťačka zachumlaná do těžké zimní bundy, s chlupatou ušankou na hlavě a se slovy "Dobrý ded" mi podala velkou obálku, která - jak se ukázalo - vnesla do mrazivého povětří aspoň horkou vzpomínku. Z Budapešti mi přišla brožura s oficiálními výsledky zářijového budapešťského půlmaratónu. Zvláštní - teď poprvé jsem si na tuto zkušenost vzpomněl v dobrém. A co víc, z té vzpomínky se mi tělem začalo rozlévat neobyčejné teplo, až jsem si musel rozepnout bundu a pošťaččino "Daschledadou" zaniklo ve zvuku kovového zipu.

Aby ne, půlmaratón se totiž odehrál ve dni, který se ukázal být nejteplejším dnem v Budapešti loňského léta. Již týden předem meteorologové hlásili, že v den běhu bude až 32 stupňů, což je teplota, v níž jsem nikdy neběžel. No co, řekl jsem si, je to předpověď na celý týden, to se bude ještě korigovat. A stalo se! Nakonec se očekávaná teplota ve stínu ustálila na šestatřiceti. Navíc jsem se cestou nastydl ve vlaku, který buď intenzivně chladil anebo topil, ale neuměl nic mezi tím, takže si cestující mohli vybrat mezi nachlazením a úžehem. V našem kupé jsme si odhlasovali nachlazení.

Ještě den před závodem jsem místo lehkého předstartovního tréninku ležel v posteli na hotelu a třásl se jednak horečkou a jednak pomyšlením, jak to všechno dopadne. Hrdost (moji blízcí tuto vlastnost ovšem nazývají jinak) mi nedovolovala, abych se běhu nezúčastnil ("nejedu přece takovou dálku, abych se v Maďarsku třikrát vyspal v hotelu a podíval se v hotelovém pokoji na televizi v libozvučné maďarštině").

A tak jsem závod zpola proběhl a zpola prošel v mrákotách, místy rozhodnutý, že počkám na sběrný autobus, ale ten pořád nejel, protože i za mnou byla spousta lidí v podobných mrákotách jako já a taky občas někdo ležel ve škarpě s napojenou kapačkou. A když autobus nejel, řekl jsem si, že ještě popoběhnu kolem Parlamentu, to by se přece mělo, taková slavná a krásná budova. Pořád to nejede? Tak holt ještě k dalšímu mostu. Tak dobře, tak ještě na Margaretin ostrov. No a teď už jsem v půlce, tak to už snad ani nemá cenu vzdávat, ne?

Do cíle jsem se dobelhal ve svém úplně nejhorším půlmaratónském čase (a to jsem chtěl útočit na osobní rekord - byť rovněž nevalné kvality) a pak jsem se ještě dvě hodiny proléval vodou, abych v sobě našel sílu zvednout se a dojet metrem zpátky k hotelu, zpět ke své televizi v maďarštině. Po návratu do Čech jsem zjistil, že jsem zcela zapomněl, jak se běhá. Snažil jsem se, ale moje dvě ruce a dvě nohy nebyly schopné se pohybovat v takovém rytmu jako dřív, zakopával jsem na každém pátém kroku, bolely mne všechny svaly a klouby (ani jsem nevěděl, že jich tolik po těle je) a skončilo to tím, že jsem na několik měsíců musel přestat běhat úplně. Prostě samé nepříjemnosti a chmury!

Až teď - dívám se, jak na zahradu před domem hustě sněží, v komíně se ozývá meluzína, tu jsem snad slyšel naposled ještě jako dítě předškolního věku. A já rozlepuji obálku a prohlížím si fotky z trati, z nichž sálá to vedro jak někde v Death Valley, a já zjišťuju že sníh se mi už najednou nezdá tak studený, vítr tak pichlavý a vzpomínka tak chmurná. A tak jsem se pořádně oblékl a trošku jsem se v té fujavici proběhl. Ne moc, asi 4 kilometry, abych si zkusil, jaké to je, když ruce, nohy, svaly a klouby zase po měsících vědí, co při běhu dělat.

Třeba jednou v létě - až to budu v horku potřebovat - si vzpomenu na dnešek a svět se se mnou trošičku ochladí, jako se dnes ohřál.