Slnko v sieti

Zařekl jsem se, že do této rubriky budu psát jen o filmech, které jsou podle mého názoru pozoruhodné. No a to slovenský film režiséra Štefana Uhera z roku 1962, který je považován za vůbec první film československé nové vlny, bezesporu je. Je až neuvěřitelné, jak moderně ten film i po pětačtyřiceti letech vypadá, jak dokázal dějovou složku propojit s úžasnými obrazy (skvělá černobílá kamera Stanislava Szomolányiho). Jak asi musel šokovat - minimálně po formální stránce - ve své době?

Dnes v době internetu nemá smysl popisovat děj, ten je k dispozici v bezpočtu veřejně dostupných databází, spíš se chci soustředit na to, co mne osobně na filmu zaujalo a čím ho považuji za hodný pozornosti: Ve filmu se proplétá několik dějových linií, které tvoří dohromady skvěle padnoucí puzzle. Dominantní je rodící se vztah mladičkých Fajola a Bely, kteří si ještě teprve ujasňují, zda a proč chtějí být právě spolu (oba prožívají paralelní prázdninový vztah s někým jiným, Fajolo na venkovské žňové brigádě, Bela v letní Bratislavě). Do toho se ale rozvíjí celá řada dalších motivů:

- Belina nevidomá matka a temné důvody vzniku její slepoty (jak jen je lehké slepému lhát? Ale je taková lež vždy zavrženíhodná?)

- Dobový vztah venkova a velkoměsta, jde napohled o zcela jiné světy, které se mezi sebou sice navštěvují, ale přece jsou ostře oddělené

- Starý rybář a jeho žena - chytají ryby ze starého pontonu na Dunaji a jsou konfrontováni se světem mladé generace

- Sbírka fotografií rukou nadšeného amatéra Fajola

- Starý venkovan Blažej žijící podle starých tradic a zvyku, ve kterém nakonec Fajolo poznává Belina dědečka

- Fajolova matka - vždy je mimo záběr, je jen slyšet, protože stále někam odchází a spěchá, Fajolo je často sám a není divu, že si připadá i mezi lidmi jako Robinson, sám se svým pojetím toho, co je a co není morální

- venkovští družstevníci připraveni se kdykoli o cokoli furiatsky pohádat a kdykoli ukrást něco ze společných statků, přesto odsouzeni navždy ke spolužití

A tím vším dějem se proplétá slunce jako dárce tepla, života, zároveň pozorovatel celého toho dění dole, napohled aspoň na chvíli polapitelné do rybářské sítě, ale jinak nezávislé a silné, asi takové, jací by hrdinové filmu chtěli být, ale mají k tomu všichni daleko. A do zatmění slunce, které všichni fascinovaně sledují, se ozývá otázka: Jak to asi bude vypadat za 120 let, kdy bude další úplné zatmění. Příliš dlouhá doba na jeden lidský život!

Film Slnko v sieti je důkazem, že film nemusí být ukecaný, když dokáže kouzlit obrazem. Obrazem slunce, obrazem přírody - ať už jde o zákrut Dunaje nebo o tajemstvím opředené jezírko za vsí, obrazem přibývajících televizních antén na střeše (jak dlouho ještě bude střecha hájemstvím Fajola a Bely? Vítězství techniky v té marné bitvě o místo na střeše je rovněž neodvratné). A k tomu fascinujícímu obrazu i naposlech obyčejný zvuk - zvuk života obyčejného městského sídliště, často ozdobený dětským popěvkem hraným na jednoduchou flétnu, nový zvuk semaforských písniček (už v roce 1962 jako určitý generační symbol) přítomný díky tlampači dokonce i na zapadlé slovenské vesnici, která ještě neví, co si s ním počít.

Filmem Slnko v sieti jakoby odstartovala v československém filmu zcela nová poetika, která později prozářila ještě celou řadu filmů čs.nové vlny šedesátých let. Kdyby nic jiného, stojí za to se podívat, jak vypadal originál. Navíc si myslím, že tento nenápadný film je v mnoha ohledech lepší a líp drží pohromadě než někteří jeho slavnější bratři a sestry. No, ještě by to chtělo vidět na velkém plátně, aby bylo možné vše vychutnat jako opravdový film a ne jen jako televizní produkci. I když zaplaťpánbůh za ni.