Minulý týden jsem jednou večer neopatrně drcnul do porcelánové konvice. Konvice se převrátila na dlažbu, ale nic se jí nestalo. Z konvice ale spadla puklička a ulomila se jí taková ta stopka nahoře, za kterou se puklička chytá. Nic dramatického. Stopku jsem našel, lom byl ostrý a čistý. Puklička nadále puklila, jen se hůř držela v ruce, zvlášť když byla konvice plná horkého voňavého čaje.
Konvičku jsme dostali s manželkou jako svatební dar. Nebyla to ostatně jediná konvička k té příležitosti, znáte to, někdy se to sejde. Ale dá se říct, že na svatební konvičku udělala docela kariéru. Hrnečky, které k ní patřily, už dávno nepoužíváme, ale konvička se stále drží ve formě, my jsme si na ni zvykli a čaj z ní nám chutná. Přece ji teď nebudeme vyhazovat jen proto, že se jí urazila stopka na pukličce. Bylo by to možná chvályhodné vzhledem k potřebnému zvyšování HDP, ale bojím se, že tím už všechny ty makroekonomické ukazatele nezachráníme.
A tak jsem koupil v samoobsluze vteřinové lepidlo (což je ostatně taky podpora HDP, ne?), podle návodu jsem potřel jen jednu ze slepovaných ploch, chvilku jsem to celé podržel a stopka už je zase pevně na svém místě. Připadal jsem si mocný jako čaroděj Kaprfíld. Pár kapek a vše drží krásně pohromadě. A v ten okamžik, jako bych prohlédl, jako bych svému králi uloupl kus pečeného hada a otevřel se přede mnou svět řeči zvířat: V ruce s malou tubičkou za 15 korun jsem se rozhlédl kolem sebe a spatřil jsem spoustu věcí, které dříve držely pohromadě a teď jim to už nějak nejde. Asi je taky někdo převrátil na dlažbu, ťuklo to a něco se rozsypalo nebo ulomilo:
Vztahy mezi lidmi. Chuť žasnout před vším krásným a obdivuhodným. Připravenost obětovat se pro druhého. Přirozený cit pro to, co je spravedlivé. Touha provádět nádherně šílené věci. Základní úcta k ostatním i sám k sobě. Ano, občas se dokonce nějak rozcinkne nebo nalomí i dřív docela festovní lidská duše. Co s tím vším udělat? Chtělo by to vynalézt nějaké univerzální lepidlo, které by stačilo nanést na jednu z lepených stran, pár vteřin by se to podrželo a všechno by zase bylo pevné jako dřív. Těším se, až někdo takové lepidlo vymyslí. Rád si ten zázrak koupím a rád ho dám jako vánoční dárek všem lidem, na kterých mi záleží. A nebude mi vadit, když na tom vynálezu vynálezce vydělá nehorázné peníze.
Stvořitel už, zdá se, dokončil svou práci. Teď by měl možná přijít Velký Lepič a slepit vše, co ze stvořeného se už stihlo rozbít. A co občas i my rozbíjíme, aniž bychom chtěli a aniž bychom to věděli. Zázračné lepidlo zatím nemáme, ale lepit se musí už teď - vším, co je po ruce. Aspoň proto, abychom si ještě pamatovali, jak to vypadalo, když vše bylo ještě vcelku.
To je hodně dobrý článek. Tady jsem si bohužel odstřelila komentář. Je to fakt, že když se Velký Le pič zatím k ničemu nemá, budeme se muset polepit svépomocí nebo navzájem sami. Úsměvem, pohlazením, objetím, vlídným slovem... Případně i tím vteřinovým lepidlem, když ho ve správnou chvíli poskytneme. :-)
OdpovědětVymazatObávám se, že na casting na místo Velkého Lepiče nikdo nedorazil. Ale chápu to; je to dost odpovědné místo. Tak to zatím musíme nějak zaimprovizovat :-).
Vymazat