O šachovém rozdvojení

Dostal jsem k vánocům šachy. To zas není nic tak zvláštního, šachy jsem už k vánocům dostal mockrát. Rozdíl je v tom, že tentokrát nemám doma šachy s kým hrát. Což jsem vlastně dříve taky neměl, takže zas tak velký rozdíl to není. Svěřil jsem se se svým problémem kamarádovi - výbornému šachistovi - v domnění, že by mi ze soucitu mohl nabídnout partičku. Nenabídl. Jedinkrát jsme spolu hráli, on se celou partii nudil a já si to ani nestihl pořádně užít, protože jsem byl skoro pořád na řadě.

"Udělej to jako já, hraj sám se sebou. Nemůžeš prohrát a vždycky máš proti sobě vyrovnaného soupeře," doporučil mi sebezáchovně. Znělo to logicky, a tak jsem to zkusil ještě téhož večera. Zážitek to byl celkem ošklivý, proto bych před podobnými nebezpečnými experimenty rád ostatní varoval.

Začalo to už tím, když jsem soupeři gentlemansky nabídl volbu barvy. Mizera, jako kdyby věděl, že nerad hraju černými. Dobře, řekl jsem si, potáhneš první, nevadí. Hlavně že já potáhnu poslední! Partie byla zahájena. To jsem si myslel, že začneš pěšcem, originální moc nejsi. Ale stejně si na tebe musím dát pozor!

Po pár tazích se situace ve středu šachovnice zkomplikovala a já začal spřádat léčku. Ano, v dalším tahu koněm, pak dotáhnout střelce na střed, uvolnit si diagonálu a prásk… Udeřím! Tohle neprohlídneš, mnul jsem si spokojeně ruce, zatímco on přemýšlel, až se z něho lil pot. Ne, nevidí to, dívá se úplně na druhý okraj šachovnice, než ze kterého přijde pohroma. Ale počkej, co to děláš? Nech tam tu svou královnu pěkně zaparkovanou a nenič mé kruhy! Šach? Jaký šach? Že se mám podívat na svého krále? A komu tykáš?

Pravda, ta moje léčka nebyla úplně domyšlená, ale z obklíčení jsem se po pár tazích dostal. Ještěže soupeř dělá chyby, jako třeba teď, no... A beru ti věž! Tedy vám, abych nešel špatným příkladem. Blbec, takhle lacino se zbavit věže. Ale to ne..! To se přece nedělá! Teď se máš bránit a úpět a ne mi brát dámu. Přes celou šachovnici, na takovou dálku - kdo si toho měl všimnout? Pokud jde o materiál, jsem na tom možná o něco hůř, ale moje figurky, zdá se, lépe stojí, jak pozičně, tak i fyzicky, protože se neviklají tolik, jako ty bílé. Ale já to chápu. Kdyby mne měl brát do rukou někdo takový jako on, taky bych se rozklepal.

Partie dospěla k okamžiku rozuzlení. Extrémně složitá situace na šachovnici vyžaduje plné soustředění a já ... zrovna teď... Prosím ho, ať se můžu na chvilku vzdálit. Jen na chviličku, přece bys nechtěl mít takovou nefér fyziologickou výhodu. Já do tebe vidím. Každá rána je pro tebe dovolená, nelido! Kochá se mými rozpaky a pak blahosklonně svoluje. Odskakuji si a když se vracím, vidím, že nastalo to, čeho jsem se bál. Figurky stojí jinak! Na první pohled je teď vidět, že dostanu druhým tahem neodvratně mat. Ale tohle už je moc, taková hnusná manipulace! Když to nejde férově, tak aspoň podfukem?! To ti nedaruju!!! Bouchl jsem pěstí do nové šachovnice, až všechny figurky nadskočily tak vysoko, až zapomněly, kde původně stály. Chybělo málo a bouchl bych i do něho, do podvodníka! Ale pro něj je škoda rány.

Když jsem se po nějaké době konečně uklidnil, rozhodl jsem se, že jen sám se sebou už nikdy hrát nebudu. Chce to něco nového, originálního, něco, co každý nedokáže, něco, čeho se odváží jen opravdová šachová osobnost. Koneckonců - šachovnic mám dost, zítra si tady sám se sebou samými rozdáme simultánku.