O sudkování

Včera jsem si prohlížel ve svém počítači pár fotografií. No, budu upřímný, nebylo jich pár, byly jich stovky, možná víc než tisíc. Podporován speciálními programy, klikal jsem do omrzení a zemdlení kloubního pouzdra svého pravého zápěstí. Klikal jsem a klikal, posouval, přepínal a prohlížel, až jsem se přistihl, že se mi začínají na fotkách rozmazávat pixely, vzájemně se předbíhají, odstrkují a drží nesportovně za dres, jen aby se dostaly do mého zorného pole, které se stále úžilo v souladu s tím, jak se mi werichovsky úžily štěrbiny mých očí. Pixely nade všechno touží být spatřeny a jejich touha je tak veliká, že jsou schopny se navzájem úplně vymazat z fotografie a rozložit si vzájemně své virtuální bílkoviny sestávající z nul a jedniček. Mimochodem, všichni, kteří cítí v našem světě moc velký rozdíl mezi pohrdavým "Ty jsi ale nula!" a povzbuzujícím "Seš jednička!" by měli povinně absolvovat exkurzi do dvojkové soustavy, kde tyhle dva extrémy stojí bez vzájemného despektu hned vedle sebe a docela dobře spolupracují, protože jim nic jiného nezbývá, nemajíce k dispozici další číslice jako otroky na běžnou práci.

Prostě jsem sám sebe málem uspal i bez ukolébavky, tolik fotek jsem si byl schopen naložit vrchovatě na talíř. A vrchovatý talíř čehokoli - potvrdí každý obezitolog i odborník na sny - se před spaním obecně nedoporučuje. Říkal jsem si: Když já fotím ještě na klasické filmy a přesto už mám ve svých počítačových depozitářích taková kvanta naskenovaných obrázků, kolik tisíců fotek se asi ukrývá v adresářích fotografů fotících plně digitálně? A kolik z těchto souborů už si nikdy nikdo neprohlédne? Fotografie to nejsou, jen změti doposud celkem organizovaných nul a jedniček, do kterých ale stačí lehce fouknout a už je nikdo nedá dohromady a ony ztratí svůj smysl. A kdybych se přesto jednou pokusil prohlédnout si všechny, usnu po prvním tisíci neodvratně a tvrdě jako Šípkový Růženec a budu se muset trapně spoléhat na to, že třeba kolem pojede princezna na bílém koni, které i bez podrobné uživatelské příručky dojdou všechny souvislosti, a navíc bude ochotna bez naděje na odpovídající odměnu nemalé osobní oběti, aby mne z digitálního fotografického spánku vysvobodila.

A tehdy si vzpomenu na slavného českého fotografa Josefa Sudka a na jeho dávný styl práce, který používal i dlouho poté, co se fotografie s vidinou lepšího výdělku začala podbízet i nám, nezasvěceným, a výjimečný svátek tím proměnila v den jako každý jiný: Vždycky ve svém ateliéru na Újezdě nabil do svého aparátu jednu fotografickou desku a s touto výbavou odešel v předem určený čas na předem vybrané místo, vše rozložil, počkal na to pravé světlo, exponoval jediný obraz - černobílý, ale přesto většinou v barevnosti daleko přesahující jakýkoli japonský souhrn jedniček a nul, znovu vše zabalil a odešel zpět do ateliéru nabít novou světlocitlivou desku. Kolik námahy pro jednu jedinou fotografii! A já přemýšlím, zda by solitér Sudkova formátu dnes cvakal stovky a tisíce záběrů na své digitální zrcadlovce, aby vybral sem tam nějaký ten povedenější exemplář a dotvořil ho v příslušném editoru. Možná ano, ale doufám, že ne. Jsem nicméně docela rád, že nestihl být vystaven pokušení.

Naopak se přemlouvám k tomu, abych si já občas vyzkoušel "zasudkovat", ponechal si před fotografickým výletem na svém filmu jediné, poslední neexponované políčko jako poslední náboj v revolveru a takto vybaven vyrazil ve správný čas na předem vytipované místo, tam si počkal na optimální podmínky a naexponoval svůj vytoužený obraz. Nic víc, nic méně. Žádné místo pro improvizaci, jediný pokus. Když svoji fotku zmrším, nezbyde mi, než se vrátit se schlíplýma ušima domů. Ale budu tak nucen pořádně popřemýšlet, než zacílím, a ne napřed vystřílet celý zásobník a pak se teprve vyděšených starousedlíků ptát, do kterého města mne vlastně tentokrát zavezl můj popletený kůň. Zatím se přemlouvám marně. Kolik neznámých krásných míst - říkám si - mohu cestou potkat a nebudu mít pak příležitost uchovat je v podobě fotografie. Jaká škoda!

A pak se podívám na svou fotku, dám vedle tu Sudkovu, popřemýšlím, proč všichni schopní a tvořiví pixelové utekli do jeho obrazu a všichni zoufalci zůstali u mne a jdu se zeptat do obchodu, jestli prodávají filmy s jediným políčkem. A prodavač se chápavě usměje, prodá mi kancelářské nůžky a řekne si potěšeně, že sudkování propadla další fotografická dušička.