Pamatuji se na jednu starou anekdotu, která má prý dokumentovat přístup typických Vermonťanů: Turista dorazí na křižovatku. U šipky doleva je nápis Bílé vodopády 6 mil. U šipky doprava je rovněž nápis Bílé vodopády 6 mil. Turista se rozhlédne a - teď to přijde - uvidí poblíž typického Vermonťana. I ptá se logicky jako evidentní nevermonťan (vida, nevermonťan se mi zdá jako docela pěkná anglicko-česká slovní hříčka): "To je jedno, kterou cestou se dám? A Vermonťan dí: "MNĚ je to jedno!" Samozřejmě s tím důrazem na slovo MNĚ.
Nevím, živého Vermonťana jsem viděl jen jednou, byla to Vermonťanka, byla - na Američanku (fuj, nekorektní poznámka) - pěkná a milá, jmenovala se Lisa a bylo to v jižní Francii ve Fontaine de Vaucluse - u největší evropské vyvěračky, která bohužel "za příčinou sucha" právě v tom období nevyvěrala a místo z podzemí se deroucí dynamické řeky jsme našli jen statické suché kamení jako všude jinde, kde nic vyvěrat nemělo. Neměl jsem s Lisou žádný podobný zážitek jako turista v anekdotě, možná proto, že jsem nehledal Bílé vodopády (kvůli velkému suchu by stejně nevodopadaly), možná proto, že Lisa nebyla typickým Vermonťanem. Anebo anekdota kecá a Vermonťani takoví nejsou. Ale to už je úděl anekdot, že nejsou úplně korektní, protože v tom většinou spočívá jejich vtip. Stoprocentně korektní anekdotu vnímám jako protimluv.
S Lisou jsme tehdy cestovali kousek společně, prostopovali jsme se spolu do Avignonu a tam jsme se rozešli každý za svými dalšími plány. Pěkná a důležitá křižovatka: Já se vracel do míst, která pro Lisu z jejího pohledu tehdy představovala Dálný východ a zdálo se mi, že mne trošku lituje (kdoví, jaké anekdoty kolují ve Vermontu o Češích). Ona měla před sebou ještě asi půl roku cestování po Francii, kterou viditelně obdivovala výrazně víc než svůj Vermont. Jedna cesta doleva, druhá doprava. Schválně - kdo z nás došel k Bílým vodopádům? Ať už je to jakkoli, typickému Vermonťanovi z anekdoty by to bylo jedno, pokud poslední exemplář toho druhu nezúčastněně nezahynul ve válce Severu proti Jihu. Škoda - anekdotu o Bílých vodopádech jsem tehdy při toulkách Francií ještě neznal, jinak bych se Lisy zeptal. Snad by se - jako neúzkoprsý Vermonťan - neurazila. Možná by ji překvapilo, co se u nás na Dálném východě o Vermonťanech všechno ví. Kdoví, jestli by ovšem anekdotě v mém pitoreskním překladu do francouzštiny vůbec rozuměla. Hovořili jsme totiž spolu zásadně francouzsky, protože Lisa hrdě odmítla mít při konverzaci výhodu mateřského jazyka, což mi opět napovídá, že nejspíš nebyla typickým Vermonťanem.
Občas přemýšlím, jestli se naše rozhodování na životních křižovatkách nepřeceňuje. Zda se zbytečně nevyhrocují protiklady mezi následky, které bude mít když se vydáme jedním nebo druhým směrem. Několik křižovatek ve škole, jedna při (každém) nástupu do práce, nejméně jedna před (každou) svatbou. Stěhování, cesty, vztahy, postoje nejrůznějšího typu. Nepřehledné křižovatky den co den, každodenní rozhodování s očekávanými fatálními důsledky. A já si říkám - není to jenom náš sdílený blud? Není nakonec většina křižovatek typicky vermontských, odkud vedou obě cesty k Bílým vodopádům? Možná to nebude přesně stejných 6 mil, možná na jednu stranu to budou míle tři a na druhou stranu deset. Nebo padesát. Ale nakonec ke svým Bílým vodopádům dojdeme a zjistíme kerouackovsky, že vodopády jsou sice docela šik, ale to, o co šlo, byla spíš ta cesta k nim. A jestli to nebude platit o Bílých vodopádech, určitě se tento princip dá vztáhnout aspoň na ty závěrečné Černé vodopády, ke kterým se stejně jednou - po křepkém závodním cvalu stejně jako po nerozhodném šourání a přešlapování nakonec dostaneme. Někdo v mezidobí ujde tisíce mil. Někdo pět. Co je víc? Typický Vermonťan by nám jistě po zásluze odpověděl.
Nedávno jsem přestupoval na stanici metra Můstek na žlutou trasu B. Když sjedete z nástupiště trasy A kousek po eskalátoru, dostanete se na typickou vermontskou křižovatku. Šipka doleva ukazuje, že cesta vlevo vede na trasu B. Totéž šipka vpravo. A uprostřed bezradný turista, který se mne chytil jako se tonoucí chytává stébel a angličtinou se silným americkým přízvukem vyřkl očekávanou otázku. Správná odpověď mne napadla okamžitě. Ale řekněte: Jsem já snad typický Vermonťan?
Kdysi jsme byli ve Vermontu na setkání esperantistů. Manžel byl na přednášce a děti to nebavilo, tak jsem s nimi šla ven. Venku jsme viděli za plotem pěkné malé hřiště a děti by si tam rády pohrály. Byla to nějaká školka. Slušně jsem požádala paní, která měla na starosti děti, jestli by si moje děti mohly chvilku pohrát na tom hřišti. Napřed se poradila s kolegyní a pak mi dala podepsat nějaký papír, abych je nepotahovala, kdyby si tam moje děti při hraní nějak ublížily. Pak se tam pěkně zabavily a dokonce jim hodné školkové Vermonťanky daly svačinku, když krmily jim svěřené děti. :-)
OdpovědětVymazatZ Vermontu je jedna fotogalerie, jejíž výstav jsem se dvakrát zúčastnil. Ale jí to nejspíš bylo jedno :-).
VymazatTo se dalo čekat, když o tvé účasti nejspíš ani nevěděla. Důležité je, jestli to nebylo jedno porotě a dostal jsi nějakou cenu nebo aspoň diplom. :-)
Vymazat