sobota 25. července 2009

O vrcholícím tréninku

V letošním českém létě "poněkud nešťastného způsobu" se neustále střídají období tropických veder, kdy prší jen občas, zato pěkně přívalově a za burácení nebeské elektřiny, s obdobími tropických zim, kdy prší silně, pořád a všude a do toho duje silný vítr. Obyvatelé se tu tedy nenudí, prázdninový čas je pěkně rytmizovaný a utíká, co mu nohy stačí. Pohled na kalendář mi naznačuje, že se datum helsinského maratónu, kterého bych se letos rád zúčastnit, nepříjemně blíží a zbývají mi už jen tři týdny na přípravu. Zvláštní: Ať se začnu připravovat kdykoli, vždycky mi na konci tak dva měsíce chybějí.

Samozřejmě tvrdě trénuji: Vím přesně, kolik musím každý den uběhnout kilometrů, mám rozpis, který nesnese již touto dobou žádné improvizace a jen naprosto mimořádné situace ho mohou narušit. Snad jen když prší, nebo fouká vítr, nebo je horko, nebo šero nebo dusno nebo pod mrakem, nebo naopak nepříjemně svítí slunce nebo jsou v ovzduší dráždivé pyly nebo jsem právě línej nebo mám práci nebo nemám čas nebo mi není dobře nebo se mi prostě nechce - v takových případech by samozřejmě trénink hraničil se sebevraždou a je možné a žádoucí ho zrušit. Proto už se také pomalu loučím s nadějí, že se mi podaří do startu shodit nějaká kila a z mých celkem standardně opotřebeně pružných kolen se tím rázem stanou kolena sedmimílová.

Ale aspoň něco málo dělat musím. Startuje se ve tři odpoledne, což mi přijde o dost příjemnější než vstávání kolem čtvrté ráno v Athénách, kde vás napřed u Panathénajského stadiónu polospící a bloudící odchytnou jako africké žirafy a pak vás autobusy expedují do čtyřicet kilometrů vzdáleného Marathonu, kde se teprve zjišťuje, kdo je skutečným dobrovolným účastníkem legendárního běhu a kdo se do davu pouze omylem připletl při cestě z noční. Na druhou stranu jsem díky odpolednímu startu motivován nejen tím, že mi po uplynutí šestihodinového limitu rozeberou cílovou bránu, ale rád bych se do cíle dostal ještě za světla, abych v šeru nezbloudil a nespadl do některého z tisíců jezer. Spoléhám se na severské slunce, které by mohlo být ještě v půlce srpna milosrdné, a na start si tedy nevezmu čelovku. Jen doufám, že to ve Finsku nemají jako u nás a nemusí taky svítit i ve dne.

V průběhu pracovního týdne se k nějakému výběhu dostanu nejdřív něco po osmé. Běhám velmi, velmi pomalu. Za prvé proto, abych si to užil. Za druhé proto, že se tak prý trénovat má. No a za třetí proto, že to rychleji neumím. Normálně běhám kolem Berounky, ale protože po několika přívalových deštích z posledních dnů bych občas musel přejít z obyčejného běhu do kraulu, tentokrát to nešlo. Běhal jsem tedy - k obveselení místních - pěkně kolem dokola po okruhu uvnitř Dobřichovic. Podařilo se mi dokonce překonat generační propast a navázat neformální kontakt s místní mládeží, která se na některých místech houfuje a za normálních okolností dokáže komunikovat jen mezi sebou. Rotoval jsem kolem nich osmkrát po správně keplerovsky výstřední trajektorii a zjevoval jsem se zdejším teenagerům jako neodbytná kometa každých 10 minut. Vždy, když jsem okolo nich probíhal, jsem něco málo zaslechl. Dost abych si udělal aspoň základní představu o vývoji jejich vztahu ke mně:

1. kolo: "Co je to proboha za vypatlance?"
2. kolo: "Hele, že je to zas ten samej? Já jsem ti to říkal, že se zase vobjeví."
3. kolo: "To už je určitě jeho poslední kolo. Dyť vypadá, že každou chvíli upadne. Já ho teda křísit nebudu!"
4. kolo: "Docela se drží. Hej, nechceš trochu trávy?" (asi je zmátlo, že přežvykuji, nebo jsem se podle jejich názoru dostatečně neusmíval).
5. kolo: (skandovaně) "Už je tady zas. Už je tady zas!")
6. kolo: "Makej, makej, fedruj, hop, hop, dotoho!!!" (ve špalíru).
7. kolo: (rozpačitě) "Třeba nemůže zastavit! Viděli ste Nebezpečnou rychlost?"
8. kolo: "Volové, já už musim domů, ten magor tu může kroužit až do rána."

Odešli. Mladí dneska prostě nic nevydrží. Sám jsem se zhroutil až za nejbližším rohem.

Večer v pohodlné poloze odpočívajícího starořímského patricije louskám základní finské fráze, které možná budu potřebovat ("Mohl byste mne, prosím, zvednout a donést do cíle?", "Mám velmi rád telefony Nokia." a "Nevadí, třeba se moje zavazadlo se všemi věcmi najde zítra."). Na mapě trasa závodu vypadá malebně. Zvlášť když máte jako já mapu v měřítku jedna ku deseti miliónům.

Zkusím si pak s sebou na cestu vzít počítač a když to bude možné, ozvu se s průběžnými postřehy i na těchto stránkách. Jen se nedivte, jestli budu místy zdvoojovaat samohlásky a místo háčků a čárek nad písmeny používat dvööjtečkÿÿ.

1 komentář:

  1. No vidíš! Ty sis zajistit publikum už při tréninku. To se to potom běží, když máš podporu davu. :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.