Jak si sbalit svých dvaatřicet švestek

Ve středu odpoledne jsem měl na své výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice poslední pozvané hosty, se kterými jsem absolvoval dvě půldruhahodinové komentované prohlídky. No a když už jsem v tom prostoru spolu s fotkami byl, udělal jsem si pár památečních záběrů, abych si jednou po létech pamatoval, jaké to tam tenkrát bylo: Kouknu se pak na ilustrační záběry a uvidím: Bylo mi tam příjemně, svobodně, byli tam fajn lidé. A myslím, že hlavně mým fotkám tam bylo dobře. 

Ještě dva dny, říkal jsem jim, a přijedu si pro vás. Jen se mi to zdálo anebo opravdu posmutněly? Zase zpátky domů? Za skříň? Do velkých desek? Na matraci pod deku? Nebo jen tak ležérně opřít o stěnu. "Víš, jak se ti tam práší? A nikdo nás tam neobdivuje, nikomu tam o nás nevyprávíš žádné historky jako tady!" vyčítaly. "Nech nás tu, tady je nám fajn! Občas na nás někdo mrkne, jak nám to sluší, občas jen tak projde okolo, většinou nuda, ale pořád lepší než doma." Jo, holky, kdyby to bylo tak jednoduché.

Celkem tam těch fotek viselo dvaatřicet. Já vím, mělo jich být třicet, když se výstava jmenovala Třicet tváří světla, ale fotky se při instalaci trošku uskromnily, a na zdi se tak vešly ještě dvě ze tří náhradnic. Za dva dny přijedu a sbalím si svých pět švestek. Tedy, přesněji řečeno, svých dvaatřicet švestek. Znají mě. Těžko mi něco rozmluvit, když se rozhodnu. 

"Pojedeme vlakem," slíbil jsem jim, abych je navnadil pro dobrodružství. A sám jsem si nebyl jistý, jestli to v pátek odpoledne s dvaatřiceti fotošvestkami vlakem vůbec půjde. Jsou okamžiky, kdy i nemotorista mého typu zauvažuje, jestli by neuplatnil auto. Ale není jich zas moc.

 

Čas se naplnil a dnes jsem své pohrůžky do puntíku splnil. Když se výstava instalovala, trvalo to skoro osm hodin. "Z kopce" to zabralo jen necelou čtvrtinu a to ještě nejvíc času padlo na rozebírání sedmi komplikovanějších rámů. Systém jsem měl promyšlený předem: Na šest menších fotek jsem si vzal batoh, který jsem dodnes použil všehovšudy dvakrát - v obou případech na výstup na horu Fudžisan. Taky už potřeboval trochu provětrat a na fotky formátu 30x40 a 30x45cm měl optimální rozměry. Navíc jsem do něj naskládal všechny další doprovodné propriety včetně čtyř starších fotoaparátů, které jsem měl na výstavě na ukázku, s čím jsem taky kdysi fotil. 

Fotky bez vlastního rámu jsem uložil do speciálně vyztužených desek, z fotek s vlastním rámem jsem udělal dvě velká zavazadla zabalená do pružného plastu, jak se to dělává na letišti. Na záda batoh, jeden balík pod rameno, druhý velký balík do druhé ruky. Čekal jsem sice v páteční odpolední špičce určité problémy, ale se svými dávnými zkušenostmi z hektických přesunů v plné turistické polní narvaným tokijským metrem (viz např. reportáž V Tokiu pod mostem?) bych je měl v pohodě zvládnout. Nakonec vlastně ani nebylo co zvládat, protože problémy nenastaly. Za hodinu a půl jsem byl i s celou rozsáhlou sedmitýdenní výstavou doma. Vida, mohl bych se zařídit jako "výstavní cestující", objížděl bych města a vesnice a loudil bych, aby mě nechali fotky za nevelké vstupné předvést. Nic komplikovaného: Dva balíky a modrý batoh z Fudži.

Půlka fotek z výstavy v Horních Počernicích má teď krátkou přestávku a za deset dní se mnou vyrazí pro změnu na dobřichovický zámek, kde 20. srpna startuje moje letošní třetí a největší výstava. Druhá půlka si může odpočinout, neb jí právě začaly prázdniny, nejspíš mnohem delší než školákům. Vím, prázdniny za skříní, ve velkých deskách nebo na matraci pod dekou asi nejsou nic moc. Ale kdoví, třeba zase jednou přijde jejich čas, a ony se budou moct znovu přečísnout a namalovat, aby jim to v očích diváků nějaké další budoucí výstavy opět slušelo nejmíň tak, jako tohle léto v Počernicích. 

Vím, že v tomhle nejspíš nemůžu být jako autor úplně objektivní, ale řekl bych, že jim to slušelo moc! :-)

P.S.: Děkuji všem zdejším čtenářům, kteří vážili cestu na počernickou výstavu, byla to pro mě radost i čest. No a kdo se na výstavu chtěl dostat a nedostal, má dvě možnosti: Buď si může prohlédnout kompletní e-katalog výstavy nebo se navrch přijít podívat na zámek v Dobřichovicích, kde od 20. srpna do 30. září bude k vidění ještě o něco rozsáhlejší výstava s názvem Jedním obrazem, jednou větou. A myslím, že tu bych na jeden zátah vlakem fakt nepobral :-).