Ragtime

K filmu Ragtime, který natočil v roce 1981 režisér Miloš Forman podle bestselleru E.L.Doctorowa, mám specifický vztah. Poprvé jsem ho viděl už v roce 1986 na speciální projekci Jaromíra (Mikyho) Kučery, filmového historika, pedagoga a příležitostného herce. Pan Kučera tehdy měl v našem VŠ klubu několik večerů (už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo, nejmíň pět), na kterých nám představil kompletní tvorbu Miloše Formana včetně několika tehdy zcela nedostupných amerických filmů. Jednalo se o verzi upravenou pro výukové projekce na FAMU, takže jsme viděli celkem asi dvě třetiny z plné více než dvě a půl hodiny dlouhé filmové fresky, to vše v nezapomenutelné podobě: Film byl v původním znění s německými titulky, které Miky Kučera průběžně tlumočil do češtiny a do toho svým nenapodobitelným překotným způsobem za vydatné pomoci máchajících rukou ještě vysvětloval dějový kontext, souvislosti s dalšími Formanovými filmy, upozorňoval na zajímavá filmařská místa, na herce a na historické reálie (kdysi jsem o těch zážitcích už psal v článku Vzpomínka na filmy Miloše Formana) Vůbec jsem tehdy netušil, do jaké míry tyhle nenápadné večery pro pár desítek lidí ovlivní mé vlastní budoucí vnímání filmů; dnes to beru jako nejlepší "školu pro filmové diváky", jaké se mi mohlo dostat.

Od té doby se mi ale film Ragtime velmi vytrvale vyhýbal. Pokud vím, v kinech u nás tento film řádně vůbec neběžel, několikrát byl uveden v televizi, vyšel na DVD, ale vždy jsme se nějak minuli. Musel jsem tedy nespokojeně konstatovat, že jako milovník děl Miloše Formana, kterého považuji bez velkého přehánění za jednoho z největších režisérů dějin světové kinematografie, jsem ani po skoro 40 letech od premiéry film neviděl pohromadě v plné stopáži, byť všechny podstatné scény jsem znal. Když se tedy na konci července po dlouhé době tento film opět objevil v programu televize (konkrétně ČT Art), konečně jsem ho mohl vidět celý, byť v i-vysílání byl k dispozici jen pár dní. Konečně jsem si tedy mohl vychutnat, jaké to bylo, když Miloš Forman v tomto filmu chytal zároveň spoustu zajíců a v pytli mu jich nakonec zůstalo jen pár, a ti ještě po zběsilé honičce zhubli. A i přesto, troufám si říct, vznikl film neobyčejný, poctivý a v mnoha ohledech zajímavý. Výborně to vystihl ve své dobové recenzi filmový kritik Roger Ebert (Chicago Sun–Times, 1981):

„Ragtime je láskyplný, pečlivě strukturovaný a kultivovaný snímek s jasně vystavěnými postavami. Je nám jasné, o co které z nich jde, a dokonce většinu času víme i proč.“ (citát jsem převzal z webových stránek Miloše Formana).

A tak se můžeme vydat na cestu za postavami filmu do samotného začátku 20. století, do doby, která přinášela neobyčejné nové možnosti a zdála se být dobou nekončícího pokroku a neomezených příležitostí. V úvodu vidíme projekci dobových dokumentů ze společnosti doprovázenou živým klavírem, jak bylo tehdy při veřejném promítání zvykem. Nejenže se přitom seznamujeme - zatím jen nezávazně a spíš mimochodem jako skutečným "hudebním doprovodem americké historie" - s klavíristou Coalhouse Walkerem Juniorem, ale vidíme i reálné scény té doby: Osazování sochy nahé ženy na budovu Madison Square Garden (juj, to by dneska dopadlo!), první černoch na návštěvě v Bílém domě, Harry Houdini jako mistr úniku z každé zdánlivě bezvýchodné situace. Postavy z černobílých němých dokumentů postupně sestupují z celuloidového pásu do rozvíjejícího se nového filmového příběhu. A my se seznamujeme se starosvětskou rodinou majitele továrny na ohňostroje, který se zprvu jen obtížně vyrovnává s tím, že jeho představa tradičního rodinného života je co chvíli narušována situacemi, které si ještě před nedávnem vůbec neuměl představit. Jak se vyrovnat např. s nálezem odloženého černošského miminka? A jak se vyrovnat s ambicemi vlastní manželky zasahovat do chodu rodiny zásadnějším způsobem, než bylo ve zdejších patriarchálních rodech po generace zvykem?

(zdroj: www.selenie.fr)

Film se zprvu vyvíjí jako několik oddělených příběhů, které se jen velmi pomalu a nesměle začínají proplétat a spojovat v nečekaných souvislostech. Jednou z podstatných postav zejména v první polovině filmu je herečka a tanečnice Evelyn Nesbit (herečka Elisabeth McGovern získala za tuto roli nominaci na Oscara), jedna z prvních opravdových mediálních celebrit, jejíž chorobně žárlivý milionářský manžel zastřelí svého domnělého soka v lásce, starého architekta Stanforda Whitea. Zde je film celkem věrným odrazem historické skutečnosti, šlo skutečně o ve své době mediálně velmi sledovaný "proces století" a zajímavé je jistě i to, že malou roli zastřeleného Stanforda Whitea si zahrál slavný spisovatel Norman Mailer. 

(zdroj: www.lemagcinema.fr)

Přestože se zdá, že řada filmových postav z toho nemá valnou radost, do příběhu stále silněji proniká rasové téma, podobně jako tomu bylo v době, o které Ragtime pojednává. Ragtime je vůbec nejen stylem hudby, která tehdy vládla americkým městům, ale snad obecně i rytmem tehdejšího amerického života jako takového. A asi hlavní postava filmu (ono je to s hlavními a vedlejšími postavami v tomto filmu vůbec trochu zvláštní, autor předlohy nechtěl mít jednoznačně dominantní postavu, ale chtěl budovat paralelní příběhy, režisér naopak chtěl mít jasný vůdčí motiv, výsledkem je, že film není v tomto ohledu "ani ryba ani rak"), černošský úspěšný pianista Coalhouse Walker Jr. (hraje ho Howard E.Rollins), ragtime hrát opravdu umí a svými schopnostmi, svou otevřeností a touhou po nezávislosti a akceptaci okolím si postupně získává na svou stranu i lidi doposud mocně ovládané rasovými předsudky ("Ti negři se množí jako králíci. Tihle lidé nemají smysl pro rodinu, jako máme my!"). Ale i když první opravdu úspěšní lidé černé pleti začínají projevovat veřejně své sebevědomí (třeba jako náš hrdina koupí nového automobilu), část společnosti jim už sice dokáže opatrně vyjádřit sympatie, ale systém je ještě neumí brát jako rovnocenné v právech a možnostech. V podstatě banální rasistická roztržka pianisty s buranským osazenstvem hasičské stanice je tak v součinnosti se společenskou tradicí nerovnoprávnosti nenápadným spouštěčem dalších neovladatelných dějů, které nemohou vyústit v nic jiného než osobní katastrofu a zničení jednoho snu.

(zdroj: www.milosforman.com)

Jestli je Formanův Ragtime v něčem opravdu skvělý, je to - za velkého přičinění Formanova dvorního kameramana Miroslava Ondříčka, který byl za Ragtime rovněž nominován na Oscara - v navození atmosféry staré Ameriky. Ulice velkoměsta jsou ve filmu úplně zřetelně oním příslovečným "tavicím kotlem", do kterého přispívají svým dílem imigranti z celého světa. Na jedné z ulic se tak víceméně náhodou setkáváme s ruským přistěhovalcem Tatehem (hraje ho jako jednu ze svých prvních rolí dnes velmi známý herec Mandy Patinkin; při rešerši k filmu jsem objevil informaci, že prý Miloš Forman roli původně nabídl Vladimíru Menšíkovi, který ji odmítl, ale nepodařilo se mi tuto informaci potvrdit z nezávislého zdroje), který se živí vystřihováním profilových podobizen z papíru a později i vytvářením zvláštních knih navozujících dojem pohybujících se obrázků. Tateh je zdánlivě pevně připoután ke své národní tradici a ke své komunitě (podobně jako je fyzickým provazem přivázán ke své malé dcerce), ale paradoxně se rozchodem s nevěrnou manželkou (zajímavostí snad je, že maličkou dvouzáběrovou roli svůdce s holým zadkem zde hraje Pavel Landovský) z těchto pout tradice osvobozuje a v závěru filmu ho vidíme jako člověka, který díky svému tvůrčímu vidění staví základy nově vznikajícímu filmovému průmyslu.

Bohužel právě tato dějová linie je jako ponorná řeka, která na neúměrně dlouhou dobu mizí z diváckého hledáčku, což má podle mě podstatný negativní dopad na rytmickou vyváženost filmu. Roli zřejmě hrála nutnost zkrátit alespoň o 20 minut původní neúnosnou tříhodinovou délku filmu, což ale podle vzpomínek Miloše Formana vedlo k pocitovému prodloužení filmu, o jehož finální podobě se rozhodně nedá říct, že by neměla hluchá místa. Ono to tak někdy bývá, že dojde-li k narušení rytmu díla, krácení nevede ke zjednodušení a zpřehlednění, ale paradoxně k většímu zmatku a občasné nudě. Že rytmus filmu "šmajdá", mi připadlo velmi znatelné, a domnívám se, že jde právě o následek dvou původních konkurenčních koncepcí, které se neřešilo (a vzhledem k autorským právům asi ani nemohlo řešit) ostrým řezem, ale určitými kompromisy, které málokdy vedou do filmového ráje.  

Vzhledem k tomu, že se hlavní postava pianisty nemůže domoci svého přirozeného práva na spravedlnost žádnou oficiální cestou a paradoxně se on sám z pohledu systému stává problematickou osobou, postupně ho to dožene až k záměru napravit chyby systému násilím. Kolem pianisty vzniká malý "gang" (roličku jednoho člena gangu hraje např. tehdy začínající Samuel L. Jackson). "Černošský" gang má ale i jednoho nečernošského člena (pod maskou se barva kůže srovná); roli celkem neortodoxně uvažujícího odborníka na ohňostroje a výbušniny hraje Formanův oblíbený herec Brad Dourif (jistě si pamatujete na roli koktajícího Billyho Bibbita ze slavného Přeletu nad kukaččím hnízdem).

(zdroj: www.telerama.fr)

Na první pohled by se mohlo zdát, že obsahem filmu Ragtime je spousta věcí, které se vlastně nepovedly: Divě Evelyně nevyšlo miliónové dědictví, černošskému páru nevyšla vytoužená svatba, mírně švihlému specialistovi na ohňostroje nevyšel milostný vztah s hvězdou a nakonec se vlastně ani nepovedlo pořádně vytrestat velitele hasičů Conklina, který svou rasistickou omezeností nasměroval děj zcela mimo typický hollywoodský happy-end. A přes to všechno má film velmi daleko k bezútěšnosti, jako by jím pronikala neochvějná víra tvůrců v to, že jsou-li základy společnosti vystavěny řádně a zdravě, celek se přes všechny individuální nezdary a osobní tragédie dokáže vždy obrodit a ze všech střetů dokáže vyjít posílen. Jestlipak v něco podobného věří i starý komisař Waldo (v podání legendárního herce Jamese Cagneyho), který je v závěru filmu úředně odpovědný za likvidaci vzpoury černošského gangu a jen na něm je, zda hlavní hrdina filmu dostane šanci zpovídat se ze svých zoufalých činů ve veřejném soudním procesu. Mimochodem, v době natáčení filmu již 82 letý herec prý dostal od režiséra volnou ruku vybrat si roli zcela podle svého uvážení; prý i kdyby si vybral roli "femme fatale" Evelyn Nesbit, nějak už by se to udělalo :-).

(zdroj: www.cinemarden.com.br)

Ve filmu je podle mě velmi povedený nenápadný odkaz na film Hoří, má panenko a na konflikt s českými hasiči, který Miloš Forman měl po uvedení filmu do českých kin. Vystrašený velitel hasičů Conklin - když zjistí, že je policie ochotna ho v zájmu udržení pořádku obětovat - zoufale křičí: "Zahráváte si se všema hasičema v zemi, sáhnete-li na jediného z nás!!" a hrozí tím, že když se mu něco stane, hasiči propříště odmítnou hasit, což je přesně v intencích dávných "malých českých rezolucí" od rozčilených hasičů, když v kině poprvé viděli Formanovu neobyčejně ostrou a přitom na první pohled tak vlídně se tvářící satiru.

V závěru filmu jsem zase pro změnu zaregistroval maličkou a provokativní (a jak znám Miloše Formana, jistě záměrnou a symbolickou) známku "rasismu naruby", když náhle nejistý černošský hrdina doslova vyhání svého známého do bezpečí a svůj výkřik končí slovy: "Copak tomu sakra nerozumíš, bělochu?!"

V některých místech mi v něčem film připomínal zvláštním zážitkem jiný Formanův film Valmont (psal jsem o něm kdysi v článku Pár poznámek k Formanovu Valmontovi), možná důslednou výstavbou příběhu, možná tím, že i zde mnohé podstatné probíhá pod povrchem, jen máloco vybublá na světlo a ani ty nejkladnější a nejzápornější postavy nejsou rozhodně černobílé.

Když jsem na začátku psal, že podle mého názoru v tomto filmu chtěl Miloš Forman chytit spoustu zajíců, a že se mu to moc nepovedlo, zkusím teď ušáky spočítat: Podstata a projevy rasismu v době, kdy společenský pokrok pokulhává za tím technickým a hospodářským (mimochodem, nejsme v tom podivném období ještě o moc hlouběji právě ted?), postupná emancipace amerických žen, pocta zakladatelům amerického filmu, pocta americké společnosti tvořené různorodými příspěvky přistěhovalců z celého světa (v takové souvislosti vždy vyplyne i Formanova vlastní zkušenost imigranta), vnitřní dilema slušných a inteligentních lidí, jak správně řešit mnohdy zbytečné konflikty, schopnost médií udělat hvězdu prakticky z kohokoli, náznak optimistické budoucnosti v nové generaci symbolicky tvořené párem dětí z úplně odlišných vrstev společnosti... Všechny ty prvky jsou ve filmu dotčeny, ale jako kdyby skoro žádný z nich "v pytli" nezůstal. Za daných okolností moc velký krajíc, řekl bych.

Filmoví experti se celkem shodují (a já za sebe to jen potvrzuji), že Ragtime patří k nejslabším Formanovým filmům. Opravdu moc bych ale přál ostatním režisérům, aby i jejich nejslabší filmy byly tak dobré a nemusely by při tom ani dostat osm nominací na Oscary (i když nakonec žádnou z nich neproměnil) jako právě Ragtime :-).

Film končí tím, že noviny přinášejí dramatickou zprávu o vyhlášení války v Evropě. Amerika to ještě neví, ale postupně končí velká optimistická epocha. Harry Houdini se - podobně jako v dobovém dokumentárním filmu doprovázeným melodickým ragtimem na klavír některým z nástupců Coalhouse Walkera Jr. - určitě dostane z každé šlamastyky, ale jeho dovednost, kouzla a triky ve vývoji společnosti, směřující ke dvěma obludným světovým konfliktům a v mezidobí navrch k velké hospodářské krizi, bohužel neplatí.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.