středa 22. února 2017

Pár poznámek k Formanovu Valmontovi

Miloš Forman je můj oblíbený režisér, a tak není divu, že i zde na blogu už jsem se párkrát tématu jeho filmů dotknul. K režisérovým osmdesátinám jsem publikoval osobní text Vzpomínka na filmy Miloše Formana a jeden můj článek se věnoval speciálně filmu Amadeus, pro který mám soukromou slabost (kdysi jsem se ostatně v jedné fotoreportáži vypravil na místa spojená s pražským natáčením tohoto neobyčejného filmu - viz článek Výpravy za Amadeem). Minulý týden oslavil Miloš Forman 85. narozeniny, a tak, myslím, je opět čas podívat se na další výsek jeho tvorby a připomenout si některý z filmů, které se ostatně častým opakováním v televizi staly všeobecně známými (aspoň tedy některé z nich).

Pro dnešek jsem si vybral film, který se většinou v oslavných článcích o panu režisérovi zmiňuje jen mimoděk, často s poznámkou, že nejde o nijak mimořádné dílo, ale holt když to jinak nejde, taky se o něm zmíníme, když už ho jednou natočil a nedá se to popřít. Ty decentnější hlasy říkají: "Méně podařený film". Ty méně decentní (včetně hlasu samotného režiséra) říkají: "Propadák!" To se ostatně dá těžko popřít, když se budeme dívat jen jednoduchýma kupeckýma očima. Ale od toho tu, jistě uznáte, můj blog není! Jako obvykle to ani dnes nebude ode mne žádná klasická filmová recenze s dějem, hodnocením herců a počtem hvězdiček na závěr, ale uvedu jen pár osobních poznámek k filmu, které mě napadaly při jeho několikerém zhlédnutí v posledních letech. Poznámek, vypovídajících možná víc než o filmu o mně samotném. Ale co jiného jsou umělecká díla, než to, co nám ukazuje cestu k nám samotným?

V nadpisu článku jsem byl neutrální, ale klidně bych mohl dát do titulku slova Obrana Valmontova. Obrana před kým? Možná právě před sebou, protože když jsem viděl film poprvé, byl jsem víceméně zklamaný. Namlsán mnohovrstevnatostí a opulentním emocionálním zážitkem z Amadea jsem najednou spatřil něco úplně jiného. Ano, možná podobného výpravou a především kostýmy (ty dělal opět Theodor Pištěk, dostal za ně Cézara a byl nominován na Oscara, což byla jediná nominace tohoto Formanova snímku), ale úplně jiného rytmu a formy vyprávění. Navíc prakticky ve stejné době se sešly dva další vlivy, které odsunuly Valmonta zcela mimo oblast mých zájmů: Jednak to byla skutečnost, že téměř souběžně natočil Stephen Frears druhou adaptaci stejné předlohy - s názvem Nebezpečné známosti (Dangerous Liaisons), která mě tehdy upoutala mnohem víc než zdánlivě nedomrlý Valmont. No a hlavně - Valmont přišel do doby, kdy se celá komunisty ovládaná Evropy zbavovala dlouholetého zlořádu; psal se přece rok 1989. Chudák Valmont! S odstupem si myslím, že si trochu obrany z mého "blogového pera" zaslouží :-).

I když první kolo zápasu s Nebezpečnými vztahy u mne prohrál Valmont docela jasně na body, postupně se začala situace měnit. Čím dál víc si totiž uvědomuji, že postavy ve Valmontovi jsou o hodně více lidmi. Nejsou to zavilí démoni zla, jak mi vycházejí u Frearsovy verze Glen Closeová a John Malkowich, ale jsou to uvěřitelní a normální lidé. Ano, markýza de Merteuil (výborná Annette Beningová) i vikomt de Valmont (Colin Firth) jsou samozřejmě i ve Formanově verzi napohled charakterově odpudiví lidé, kteří pro vlastní potěšení či ve snaze se někomu pomstít neváhají rozehrát spletité hry plné přetvářky a úskoků, v nichž naprosto bezostyšně využívají každé slabosti lidí ve svém okolí, aby je zneužili ve svých nikdy nekončících "šachových partiích". Čím opravdovější a méně zkažené je člověčenství jejich obětí, tím větší radost oba mají, když se takové zneužití podaří. Přesto ale ve Valmontovi oba zůstávají v nitru slabými a křehkými lidmi, byť navenek hýří sebejistotou. Režisér pro ně nalézá pochopení a byť by možná za své činy oba měli už dávno propadnout peklu, je jejich obhájcem, který pro ně žádá novou šanci. Šanci, kterou pro sebe ani oni sami už nevidí a kterou - když by se snad mohla na chvíli otevřít - od sebe sami odhánějí.

Vikomt de Valmont je proslulým lamačem ženských srdcí, lovcem a dobyvatelem, kterému ani za mák nezáleží na tom, jestli nějakou ženu zničí. Jeho pověst šířená tajně mezi ženami, je děsivá, i když se z ní možná některým ženám třesou kolena velmi příjemně. Přesto jako by se v něm u Formana cosi vzpíralo být jednoznačně zápornou postavou. Je to projev nežádoucí slabosti, když pocítí skutečnou lásku k původně jen standardním způsobem dlouho dobývané a úspěšně svedené madame de Tourvel (velmi zajímavá Meg Tillyová, která poté, co na poslední chvíli nešťastně přišla o roli Mozartovy manželky v Amadeovi spolupracovala s Formanem alespoň na Valmontovi)? Valmont je takovým vlastním citem zaskočený a přestože dává opět přednost své oblíbené bezbřehé svobodě, nová zkušenost ho proti jeho vůli promění. Už není ve svém konání sebejistý. Jeho cíl se rozmlžil. Jako kdyby už dál nedokázal láskou pohrdat a vysmívat se jí, protože sám nečekaně poznal, co znamená. Přestává tak být bezchybným šachistou hrajícím si s osudy ostatních a začíná hrát beznadějnou koncovku partie o sebe samotného.

A kdo je makýza de Merteuil? Žena, pro kterou je důležitá nezávislost a která trestá nemilosrdnou intrikou všechna nespravedlivá příkoří, kterým je vystavena. Že přitom zneužívá nevinné lidi kolem sebe, např. sestřenku Cecílii (mladičká Fairuza Balková) a její napůl ještě dětskou lásku Dancenyho (Henry Thomas), je pro ni vedlejší. Aby mohla být nezávislá, musí být silná, proto hluboko v sobě uzavře své skutečné city a svou zranitelnost, aby z nich pro ostatní ani kousek nebyl vidět. Vlastně jsou si s Valmontem souzeni jako jediní lidé, kteří už před sebou navzájem nemusí nic předstírat a skrývat; jsou tak jeden pro druhého mnohem důležitější, než jsou oba ochotni si vůbec připustit.

V závěru filmu jako kdyby se hlavním hrdinům režie jejich šachové partie definitivně vymkla z rukou a pevně se jí opět chopil ten, který má hru s lidskými osudy v popisu své práce. Valmont umírá v souboji a smrt je pro něj vlastně hledanou spásou. Zanechává po sobě markýzu, která v něm ztrácí víc, než si doposud uměla představit, na lásku vzpomínající a už nikdy ne tak jako dříve spořádanou madame de Tourvel a dítě v lůně mladé Cecílie, která právě slaví dohodnutou slavnou svatbu - sice bez lásky, ale za osobní účasti krále. Původně nevinná generace Cecílie a Dancenyho poznenáhlu zaujme pozici svých "zasvěcovatelů", nejspíš i se všemi intrikami a prohřešky proti kodifikované podobě dobové morálky. Na pohled bezstarostný život šlechty, který intenzivní emoce, vášně a city tlumí pod tlustou dekou konvencí, bude jistě ještě dlouho a úspěšně pokračovat. Tedy - dlouho... Není marné si uvědomit, že do francouzské revoluce chybí už jen pár let...

Kruciš, kam se poschovávala veškerá ta nuda, kterou jsem ne úplně zřídka cítil, když jsem film viděl poprvé? Že by Miloš Forman pro nějakou svou "režisérskou verzi" veškerou nudu ze svého filmu vystříhal? Nebo ji jen oblékl do načančaných dobových kostýmů, jak seznávají někteří renomovaní filmoví kritici? Čím dál víc se mi zdá, že nuda na filmovém pásu nikdy nebyla, ale do celuloidu ji kdysi vtiskly moje divácké oči. Dnes už ji nevidím. Vidím jen to, jak při pokojné melodické hudbě a ve světě plném barev pod napohled zcela klidnou hladinou zuří dravé a ohlušující proudy lidských vášní a citů. Nevnucují se. Nenutí nás zabývat se jimi a dohrávat je v našich hlavách a srdcích. Chceme-li je ale spatřit, musíme se potopit za nimi, i když v těchto vodách neumíme moc plavat. Hluboko, hluboko do filmu, protože na jeho klidném viditelném povrchu nic nezažijeme.

Jsou dvě varianty: Buď citelně stárnu, a dávám postupně víc a víc přednost tomu, co je méně konfliktní - v tomto případě tedy vlídnější Formanově verzi před vyhraněnější verzí Frearsovou. Nebo je Formanův film se svým neuvěřitelným "čicháním člověčiny" i u lidí, kteří by bez tolerantního přístupu svého filmového tvůrce vždycky vypadali jen jako ploší sebestřední zmetci (pamatujete na to, kolik různorodých rozměrů a lidské "šťávy" měl Salieri v Amadeovi, i když mohl velmi snadno být jen jednoduchou temnou postavou?) ve skutečnosti o dost lepší, než mi zpočátku připadal. Chápete jistě, které z těch dvou variant dám přednost! :-)

Ať je to ale, jak chce, myslím, že Valmont je film, který má - řečeno someliérskou mluvou - dobré předpoklady pro zrání v archivu. Na rozdíl od filmů, které zazáří jen krátkodechým zábleskem a zhasnou, čím je tento Formanův opus starší, tím má - aspoň pro mé smysly - lepší vůni i chuť. Ostatně, stejně jako jiné Formanovy filmy!

A pro mě je pořád i s velkým odstupem neuvěřitelné, jak to sakra ten čerstvý pětaosmdesátník dělá! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.