Výpravy za Amadeem - díl první

Na Velikonoční pondělí zase v televizi opakovali film Amadeus, který - jak zdejší štamgasti vědí - patří k mým nejoblíbenějším filmům. Kdysi jsem už o tomto mimořádném díle zde na blogu psal podrobněji v článku Amadeus. Opět jsem neodolal a film jsem si pustil a opět jsem zjistil, že se při jeho sledování nedá prakticky nic dělat, na rozdíl od většiny jiných pořadů, kdy se naopak něco ze sebezáchovných důvodů dělat musí. A tak jsem si řekl, že se vypravím Amadea hledat do pražských ulic, kde se před více než 30 lety natáčelo mnoho scén, byť se Praha na plátně dovedně tvářila jako Vídeň. Až ho najdu, pohovoříme o tom, co se ve městě děje, dáme si spolu čaj nebo něco ostřejšího, zdrbneme pražskou smetánku a - protože jak si nejspíš z filmu pamatujete, málokdo se umí smát tak bezprostředně jako právě tento umělec - určitě se spolu i pěkně nahlas zasmějeme :-).

 

Zcela logicky jsem si řekl, že největší pravděpodobnost zastihnout slavného hudebníka a skladatele bude přímo u něj doma. Vypravil jsem se proto na horní část Hradčanského náměstí do domu č.7, kde filmový Amadeus bydlel, v místě, kde na náměstí ústí Kanovnická ulice. Jak jsem se dočetl, kdysi dávno stávaly před zdejšími kanovnickými domy masné krámy a o kousek dál také pranýř. Dokonce zde semtam sťali nějakou hlavu s příliš odbojnými nebo křivopřísežnými ústy. Dnes je už možné se pořádně setnout jen v okolních turistických restauracích.

Průčelí domu, ve kterém Amadeus bydlel. Ve velkofilmu si zahrálo docela dost, odtud se Mozart vydával na výpravy po Vídni a večer (anebo také až k ránu) se zase vracel ke své rodině a ke svému komponování.

Těmito dveřmi musel ve filmu vstoupit každý, kdo chtěl Wolfganga Amadea navštívit. Tentokrát jsem ho místo maestra Salieriho chtěl navštívit já, ale na zvonku jeho jméno bohužel není. Že by se už zase nechal zapírat před věřiteli? I po takovém úspěchu, kterého osmi Oscary ověnčený film režiséra Miloše Formana dosáhl po celém světě?

Detail domovního znamení. Popravdě, nepamatuji si z filmu přesně holubičku s kotvou, na to byla kamera nedávno zesnulého Miroslava Ondříčka příliš dynamická, ale něco modrého tam bylo :-).

Když jsem fotil tenhle detail z bezprostřední blízkosti, přímo před objektiv mi vyšla jakási paní, která se mne velmi polekala. Když ale má tak slavného souseda, nemělo by ji vyvést z míry, že je dům v obklíčení paparazziů. Ale i já byl trochu zaskočen nečekaným setkáním s dámou, která - považte jaký módní výstřelek - vůbec neměla dobovou paruku!! Natolik zaskočen, že jsem se ani nestihl zeptat, jak to s Wolfgangem Amadeem právě je. Přitom ta dáma jistě potkává aspoň paní Constance - na schodech či na nedalekém trhu.

Nu, prostě jsem nebyl úspěšný. Vyfotit slavného umělce se mi nepodařilo, natož s ním promluvit, ale aspoň vám tu ukážu další - teleobjektivem trochu přiblížený - detail z domovního štítu pod sochou svatého Jana Nepomuckého. Napadlo mě ale, že Mozart byl člověk navýsost společenský, takže si mohl odskočit na nějakou z mnoha slavností pořádaných ve městě. Vezmu to dolů Nerudovkou, tam přece - pokud si dobře vzpomínám na film Amadeus - byla jedna velmi dobře zásobená půjčovna karnevalových masek. Třeba bych mohl jít za kanovníka!

Filmovou půjčovnu masek jsem našel snadno. Kdo jste film viděli, určitě si vzpomenete na scénu, kdy Mozart s manželkou a se svým otcem jdou dolů Nerudovou ulicí a zajdou do půjčovny masek. Wolfgangova veselá maska koně se ve filmu objeví jen krátce, ale černá maska jeho otce Leopolda dostane v dalším ději doslova fatální roli, když v ní chodí k Mozartovi (ano, samozřejmě, do kanovnického domu na Hradčanské náměstí 7) záhadný objednavatel Requiem.

Ale co to vidím? Vypadá to, že dnes už tady v Nerudově ulici č.19 karnevalové masky nepůjčují. Místo toho je tu docela sympatická kavárna a já mám zrovna štěstí, že sice za oknem na Královské cestě proudí davy, uvnitř je právě skoro prázdno. Dávám si jednu horkou čokoládu se šlehačkou a pro jistotu rovnou říkám, že jsem si ji zaplatil sám a nedostal jsem ji zdarma jako na blozích tolik populární "recenzní výtisk". I proto si můžu dovolit popravdě napsat, že čokoláda byla horká, dobrá a husťoučká, přesně taková, jak ji mám rád :-).

Ano, tohle výrazné okno poznávám, i ono si zahrálo ve filmu. Zdejší personál je zřejmě na otázky na natáčení filmu Amadeus zvyklý. Nikomu nevadí ani to, že chci udělat pár záběrů z interiéru, ani moje upozornění, že fotky vyvěsím na blogu.

Zdejší kavárna se k zajímavé historii naopak ochotně hlásí. U vstupních dveří je na stěně fotografie ze scény, která tu byla natočena (ano, právě u zdejšího zajímavého okna, do kterého dnes skoro neustále nakukují hlavy kolemjdoucích zvědavců), a o dávném natáčení se tu krátce píše v češtině i v angličtině.

Jedna informace v textu mne velice překvapila. Jednak tím, že místní dochovaný zelený nábytek byl vyroben jako původní filmová dekorace interiéru, a jednak tím, že prý ho navrhl Theodor Pištěk, který navrhoval pro film Amadeus kostýmy. Myslel jsem si, že interiéry navrhoval spíš další český držitel Oscara za tento film, Karel Černý, který měl na starosti výpravu filmu. Ale rozhodně nechci tuhle informaci vyvracet, stojí to tu napsané přímo u zdroje černé na bílém, byť v anglické části textu konkrétní jméno pana Pištěka uvedené není.

Dá se tedy říct, že úplně úspěšný jsem při své první výpravě nebyl. Amadeus se mi ve spleti pražsko - vídeňských uliček prosvícených prvními opravdu silnými a teplými slunečními paprsky tohoto jara někam ztratil, takže jsme se napoprvé minuli. Kdoví, třeba má právě zase něco rozpracováno a potřebuje klid na skládání. Přesto nepovažuji svou první pražskou výpravu v jeho stopách za neúspěch. Prošel jsem během soboty řadu zajímavých míst (ta neamadeovská vám tu představím zase někdy jindy) a putování po stopách slavného hudebníka a slavného filmu mi přineslo i několik nových informací, o kterých jsem zatím neměl ani tušení.

Kdo mě ale blíž zná, dobře ví, že mne první neúspěch rozhodně neodradí, natož tak příjemný neúspěch jako byl tento. Na výpravy za Amadeem se vypravím určitě ještě několikrát, protože pražských míst, která byla ve filmu využita, je ještě dost. Jen se smějte, ale já nakonec Mozarta na některém z nich určitě zastihnu. A společně si potvrdíme, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Kruciš, nebo že by to přísloví bylo obráceně? :-)