Amadeus

Je to už drahně víc než čtvrtstoletí, kdy jsem napsal svou první opravdu po všech stránkách kladnou "recenzi". Bylo mi tehdy 19 let a v srdci mi plálo mladistvé nadšení, všechno jsem pochopitelně věděl nejlépe a můj husí brk v kalamáři hořel kritickým plamenem. Dal jsem ve svých zápiscích (jen do šuplíku, blogy tehdy ještě nebyly) co proto nejvýznamnějším dostupným filmům i knížkám a pamatuju si velmi dobře, jak jsem zkritizoval slavnostní premiéry po rekonstrukci Národního divadla tak, že by důvěřivý čtenář musel Zlatou kapličku ještě pět let obcházet velkým obloukem. A pak - zčistajasna - pozitivní kritika. Jaké dílo uhasilo kritický oheň v mém samolibém srdci? Inu - Formanův filmový Amadeus.

Film jsem viděl za dlouhé roky od jeho premiéry už mockrát. Už několikrát jsem si říkal, když byl film uváděný v televizi, že není důvod se znovu dívat, zvlášť když kvalita televizního uvedení je s představením na velkém filmovém plátně nesrovnatelná. Film znám skoro nazpaměť, v zákrutách jeho děje mě nečeká žádné překvapení. Co mě tedy vede k tomu na ten film dívat znovu a znovu? Je to velmi jednoduché: Do křesla mě vždy doslova přiková dokonalá filmařina, dílo, ke kterému hledám v celých dějinách kinematografie jen velmi těžko srovnání. Navíc film při své kvalitě neobyčejně komerčně úspěšný. Když se mě někdo ptá na mých TOP 10 filmů, samozřejmě Amadeus nemůže ve výběru chybět; i když přesné pořadí "mé desítky" se zdráhám určit, je jasné, že skvělý film o personifikovaném střetu geniality a průměrnosti bude útočit na příčky nejvyšší.

 

Děj filmu je dobře znám nebo je alespoň leckde na webu k dispozici, takže nemá smysl ho zde uvádět. Důležité je ale poznamenat, že jde vlastně o zpověď zestárlého a kdysi velmi slavného hudebníka Antonia Salieriho (jeho obdivovatelům určitě Miloš Forman nesmí na oči, i když paradoxně pro Salieriho uměleckou resuscitaci udělal svým filmem snad nejvíc, co bylo možné). Zestárlý a zapomenutý žije jen se svými vzpomínkami a duši mu tíží vědomí, že přispěl k předčasné smrti Wolfganga Amadea Mozarta. Postupně se z jeho rozhovoru s mladým knězem začíná odvíjet fascinující příběh, který není jen vztahem dvou rivalů v intrikami prošpikovaném hudebním světě kolem vídeňského císařského dvora, a už vůbec není příběhem životopisným, byť z historických faktů vychází. Nejde v žádném případě o triviální souboj dobra a zla, vždyť Salieriho pohnutky jsou zpočátku vedeny dobrými úmysly a Mozart naopak má jako člověk spoustu problematických vlastností. Právě v nejednoznačnosti, mnohovrstevnatosti a plasticitě příběhu spočívá obrovská síla filmu.

Film Amadeus diváka nemilosrdně popadne již úvodní scénou nezdařené Salieriho sebevraždy. Střelhbitě se propojí hlavní klady filmu: Napínavý příběh, dynamický střih a skvěle vybraná hudba, hned prvních pár minut, během kterých odnášejí krvácejícího Salieriho přes dvůr paláce, do kterého se divák několikrát dostane prostřihem přímo doprostřed bujarého plesu a do toho úvodní titulky, vše natočené a sestříhané precizně na rytmus hudby. Všudypřítomné protiklady, které se prolínají celým filmem. Nádherná ukázka, jak ryze uměleckými prostředky ohromit diváka natolik, že nemá ani sílu dojít si do spíže pro slané brambůrky, protože by se od toho příběhu musel na chvíli odtrhnout.

Osudový vztah hlavních postav je ve filmu určující - i když děj má pochopitelně více linií, pozornost je stále soustředěna na vztah Mozart - Salieri, který po celou dobu dominuje, i když oba aktéři nejsou v přímém kontaktu. Další velký klad filmu je jeho nepolopatičnost: Film s divákem nemanipuluje, nevede ho za ručičku, počítá s ním jako s partnerem a vyžaduje jeho spolupráci. Nejde totiž zdaleka jen o příběh "v lidské rovině", ale velmi důležitou roli hraje i svět tvorby, inspirace, božského vnuknutí. Proč Mozart tvoří tak lehce, zatímco Salieri musí za každý takt svých děl zaplatit zarputilou tvrdou prací? Proč si Bůh zvolil za svůj nástroj právě nezdárné přerostlé dítě - Mozarta, když jiní jsou mu ochotni za podobný dar tolik obětovat. Vysmívá se snad jejich poctivému snažení? Proč, když přece i oni jsou ochotni svého Boha uctívat a sloužit mu do roztrhání těla za špetku božské inspirace? Salieri si připadá jako Bohem vysmívaný a odkopnutý, proto vyhlašuje Bohu soukromou válku a jeho hlavním cílem se stává zničení toho "božského konstruktu" - Mozarta. Tato snaha ale nijak neumenšuje Salieriho okouzlení geniální Mozartovou hudbou. Další důvod k vzteku: Proč Bůh dává někomu schopnost genialitu rozeznat a ocenit, když mu pak odpírá se k ní přiblížit vlastním dílem? Výsledkem je paradoxní schizofrenní postoj Salieriho, který se závistivě zasazuje o to, aby se Mozartova hudba hrála ve Vídni co nejméně, ale nedokáže odolat, aby se na každé představení sám nevypravil, aby ji v její dokonalosti mohl slyšet.

Forman dokáže děj filmu poctivě od základů stavět ale umí ho i zrychlit v dokonalé zkratce (např. smrt Salieriho otce, která je stříhaná přesně na vrcholící jiskřivou Pergolesiho hudbu). Vůbec - propojení obrazu s hudbou je neuvěřitelně působivé, tok filmu jako by se přesně přizpůsoboval hudebním frázím. V každé dílčí scéně je tolik různých významů, až si člověk říká, že zdaleka vše nemůže být dáno jen "pouhým" záměrem tvůrců, protože prostě tolik souvislostí není možné naplánovat, vymyslet a propojit v konečném díle, souvislostí, které postupně divákovi docházejí často až při opakovaných shlédnutích filmu. Co když i film sám je výsledkem podobné božské inspirace, které sám staví nezbouratelný památník?

Podobně jako hudební dílo - i film prochází částmi s odlišnými tempy vyprávění, rychlé pasáže střídají pomalejší (ale nikoli odpočinková) lyrická intermezza, do zprvu celkem rozpustilého alegretta se začne pořád víc nasouvat tísnivý mollový duch. Není snad pro diváka, který zná kontext, dojemnější scéna než ta, ve které se zničený Mozart svému ničiteli omlouvá za to, že ho považoval za nepřejícího, a Salieri - převtělený v danou chvíli léměř do role lokaje - tuto omluvu rozpačitě odmítá. Podobně jako v klasice zcela jiného filmového žánru se dvě hlavní postavy stále přibližují, až nakonec stanou tváří v tvář ve vrcholné scéně celého filmu: Dva hudebníci odhazují před tváří smrti své pozemské neshody a splynou v jeden duch, který je schopen zplodit a zaznamenat nádherné tóny Rekviem - zádušní mše za sebe sama. Nádherná dynamická scéna postupného kladení jednotlivých vrstev hudební matérie, jejichž souzvukem vzniká dokonalá krása. I naprostí hudební neználci sledují tuto pasáž s otevřenými ústy.

Na rozdíl od kovbojek jsme svědky nikoli bezprostředního povýšení dobra a potrestání zla. Ono není totiž vůbec zřejmé, kdo vyhrál a kdo prohrál a co by takové vítězství nebo prohra mohly v kontextu Mozartova a Salieriho příběhu vůbec znamenat. Snad následující velice prostý ale přece srdceryvný Mozartův pohřeb do hromadného hrobu (další paradox, tentokrát na rozdíl od řady ostatních historicky věrný). Nebo fakt, že Salieri Mozarta přežil o 34 let? Až teď si teprve uvědomujeme, že stále posloucháme jen zpověď starého, dávno zapomenutého hudebníka, který s vědomím svých činů a možná snad jen s vědomím svých záměrů, které se jen úradkem božím skutečně naplnily, vrací do normálního života navěky poznamenaného smíchem a hudbou geniálního Amadea a vlastními pocity viny.

Pamatuji si, jak si dobová oficiální česká kritika tahala až z paty povinné výtky k dílu emigranta; obzvlášť mě popudilo tvrzení, že Amadeus nedostatečně vykresluje Mozartův vztah k Praze. O nic takového samozřejmě ve filmu nešlo, stejně jako nešlo o vídeňské přesné reálie a životopisná data, tvůrci si opravdu skutečnost ohýbali, jak se jim zrovna pro jejich záměry hodilo, což ovšem nepramenilo z jejich neznalosti, ale z nadřazení hlavního poselství filmu "obyčejné" historické skutečnosti. Ale když už se nedalo vytknout skoro nic jiného i takový nesmysl byl tehdy dobrý. Ostatně - dolary za natáčení na mnoha místech Prahy (představovala ve filmu Vídeň) a na dalších místech v naší zemi už byly v peněženkách příslušných institucí, takže se tehdejší režim mohl přestat přetvařovat, že mu úspěch režiséra Formana nevadí. A úspěch to byl fenomenální a zasloužený - třináct nominací na Oskary - z toho osm skutečně proměněných - mluví za mnohé.

Ještě se musím zmínit o režisérské verzi z roku 2002, kdy Forman vrátil do filmu i některé dříve vystřižené scény. Ne vždy se podle mého jedná o obohacení filmu. Například zatímco scéna, kdy Salieri vydírá Mozartovu manželku, aby mu byla po vůli (tvůrci se báli, že by odhalená ňadra Elisabeth Berridgeové, která by posunula film ve škatulkách nepřístupnosti, mohla mít fatální dopad na návštěvnost v kinech) umožnila pochopit skutečně zamýšlený smysl některých dalších scén a replik, jiné přidané pasáže film spíš zpomalují a jsou možná paradoxně tím nejslabším, co je dnes ve filmu k vidění. Dobré ale každopádně je, že je dnes možné vidět film v takové podobě, jak ho režisér se svými spolupracovníky opravdu zamýšlel.

Inu, ať přemýšlím, jak chci, ani po osmadvaceti letech nemůžu o filmu Amadeus napsat křivého slova. Dlouho jsem váhal, jestli má vůbec smysl psát o tak starém filmu. No a řekl jsem si, že i když jistě většina z vás film viděla, dorostla v mezidobí celá jedna generace mladých lidí, pro které je tento film podobnou prehistorií jako pro mne v mládí např. těsně poválečné filmy italského neorelismu (a taky jsou mezi nimi moc dobré kousky :-)). Co já vím, třeba zrovna tenhle článek někoho z těch mladých, kteří právě dnes třímají svůj plamenný kritický meč, přiměje k tomu, aby se na tu (pro mne) báječnou filmovou "prehistorickou vykopávku" poprvé podívali, kdo ví? :-).

Mimochodem, mám pro vás tentokrát dvě záludné ale myslím že zajímavé otázky k hereckému obsazení filmu:

1. Kdo hrál ve filmu roli papeže (pokud se tedy vůbec nějaký papež v Amadeovi objevil)?

2. Kdo hrál ve filmu roli mladičké Mozartovy služebné, kterou si najal Salieri, aby mu průběžně o Mozartově rodině podávala informace? A víte, čím si tato herečka po mnoha letech vydobyla opravdovou světovou slávu?