Ray Bradbury: Marťanská kronika

Jsou knihy, které rostou (nebo klesají, přijde na to) se čtenářem. Nenesou jen jedno sdělení, ale tolik, kolikrát jsme ochotni se nad knihou v různé době, v různém věku a v různé situaci zamýšlet. Jak jsem si teď uvědomil, patří mezi ně i klasická kniha řazená do žánru sci-fi, Marťanská kronika Raye Bradburyho. Četl jsem ji kdysi dávno, že už jsem si z ní pamatoval jen základní téma: Postupé dobývání a kolonizaci čtvrté planety sluneční soustavy lidmi ze Země. Na knížku jsem narazil shodou okolností o jednom nedávném a pro mě mimořádně důležitém víkendu, který jsem strávil v Plzni, v bytě, ve kterém jsem prožil dětství. Stará knížka vydaná poprvé v roce 1950, ve druhém českém vydání z roku 1963 (v nákladu 120 000 výtisků, který je z dnešního pohledu snad ještě větším sci-fi, než kniha samotná). Nějak si řekla o moji pozornost, že právě ji jsem vytáhl z knihovny nabité mnoha dalšími zajímavými knížkami.

Začetl jsem se a užasl jsem: Tahle nádherná literatura že je to "obyčejné sci-fi", které jsem si pamatoval ještě ze svých studentských let? S odstupem mnoha let, během kterých jsem nabyl určitých životních zkušeností, které mne ovšem rozhodně nepřivedly k tak oblíbenému pesimismu, pro mne byla knížka doslova objevem. Soubor povídek různé povahy, od poetických přes sarkastické, od detektivních skoro k hororovým, všechny jsou pospojované do jednolitého bloku výpovědi o době osidlování Marsu, které je datováno (to by nás celkem mohlo zajímat, pokud bychom chtěli nesmyslně srovnávat nesrovnatelné) do let 1999 - 2026. Poměrně krátké období od prvních neúspěšných pokusů o vesmírný výsadek do prostředí ustupující ale přece jen ještě rozvinuté marťanské civilizace, přes období mohutného osídlování přivádějícího na Mars jak snílky a podivíny tak i pragmatické dobyvatele, až k období válečného konfliktu na Zemi, během kterého se většina lidí z Marsu vrací zpět, ale zanechává tu aspoň malý zárodek budoucího rozvoje. Smyčka životního cyklu zrychleného okolnostmi nad únosné meze.

 

Překvapilo mě, jak jsou povídky bohaté nejen myšlenkově, ale i jazykově. Třeba hned první větší povídka vyprávějící o tom, jak první pozemské astronauty zlikviduje obyčejný žárlivý manžel marťanské ženy, které se podaří přistání předpovědět ve svých snech, mne okouzlilo svou poetikou a nepolopatickou výstavbou děje.

Tu píseň si začala zpívat později toho dne, když se procházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji pořád znovu a znovu.

"Co to je za písničku?" vyštěkl nakonec její manžel, když vešel dovnitř a usadil se u plamenného stolku.

"Nevím." Zvedla oči překvapena sama sebou. Pozvedla ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit. Slunce zapadalo. V slábnoucím světle se dům uzavíral jako obrovská květina. Mezi sloupy zafoukal vítr; na plamenném stolku zaklokotal žhavý rybníček stříbrné lávy. Vítr jí čechral rusé vlasy a zapěl jí něžně do ucha. Stála tiše, hleděla do rozlehlých dálav sivého mořského dna, jako by se na něco rozpomínala, v žlutých očích jí stály slzy dojetí. "Drink to me only with thine eyes, and I will pledge with mine," zpívala dojatě, klidně a pomalu. "Or leave a kiss within the cup, and I´ll not ask for wine." Teď už si jen pro sebe pobrukovala, oči měla zavřené a rukama lehounce pohybovala ve větru. Píseň skončila.

Bylo to velmi krásné.

"Tu píseň jsem nikdy neslyšel. To jsi složila sama?" vyzvídal a upřel na ni přísný pohled.

"Ne. Ano. Ne - já vlastně nevím, vážně!" octla se ve velikých rozpacích. "Dokonce ani nevím, co znamenají ta slova; jsou v nějaké cizí řeči!"

"V jaké řeči?"

Bezděčným pohybem hodila řízky masa do bublající lávy. "Nevím." Za chviličku maso vytáhla, upravila a dala mu je na talíř. "Tak se mi zdá, že jsem vymyslela něco strašně hloupého. Ale nevím proč."

Neříkal nic. Díval se, jak hází maso do syčícího kráteru. Slunce zašlo. Pomalu, docela pomalu se snášela noc, vkrádala se do pokoje, postupně spolykala všechny sloupy i je oba a jako temné víno se rozlila po stropě. Obličeje jim ozařoval jen žár stříbrné lávy.

Znovu začala pobroukávat tu podivnou píseň.

Vyskočil ze židle, jako když ho bodne, a upjatě odešel z pokoje.

Zjevně není jednoduché zabydlovat planetu, na které stojí mnoho krásných starobylých, ale dávno opuštěných a rozpadajících se měst. Planetu, jejíž civilizace má nejlepší časy za sebou, možná už vůbec neexistuje, ale nejspíš ještě někde vzácně přežívá. Jak se rozvinuté duševní schopnosti původních Marťanů vyrovnají s nájezdníky rozvracející zbytky jejích starých pořádků? Co když dávní marťanští domorodci opravdu dokážou proniknout do mysli vyslanců Země, dokážou jim zhmotnit jejich sny, dokážou vzkřísit jejich mrtvé blízké. A občas se pokusí jim připomenout, aby ctili nejen přítomnost, ale uměli se uklonit i před minulostí, byť je pro ně jakkoli nepochopitelná.

Bradbury promítnul do své kroniky mnohé z toho, čím žil svět po druhé světové válce. Obdiv k energii ukryté v jádře hmoty, ale zároveň strach před její nezkrotností. Problémy se spolužitím rozdílných ras, které černoši řeší odchodem na Mars, kde chtějí začít znovu. Obava z pokračujícího upřednostňování konzumu a okamžitého užitku (jak asi planeta odolá těm, kteří ji přišli pouze zotročit a zneužít?), stejně jako z exportu pozemské byrokracie i do dosud z tohoto pohledu panenských oblastí. Obava o civilizaci, která dovede dokonale ovládnout techniku, ale zcela se jí nedostává reflexe, vyrovnanosti a smíření, vědomí souvislostí. Jak lidé zvládnou strach z neznáma a jaká jeho část je tvořena nebezpečím zvenku a kolik neznámého si neseme sami v sobě do všech míst, kam se před ním snažíme utéct.

Na dvorku stojí nějaký chlapec a nechce mi odpovídat," řekl stařec a celý se zachvěl. "Vypadá jako Tom!"

"Pojď si lehnout, něco se ti zdá."

"Ale on je tam, jen se podívej!"

Otevřel dveře ještě víc, aby se mohla podívat. Dul studený vítr, jemný deštík zkrápěl zem a postavička tam stála a hleděla na ně nepřítomnýma očima. Stařena se přidržela dveří.

"Jdi pryč!" řekla a mávla rukou, jako by ho chtěla odehnat. "Jdi pryč!"

"Že vypadá jako Tom?" zeptal se stařec.

Postavička se nehýbala.

"Mám strach," řekla stařena. Slabě zasténala a zmizela v ložnici.

Stařec zůstal stát ve větru, který mu smáčel ruce zimavým deštěm.

"Tome," zavolal tiše. "Tome, jestli jsi to ty, jestli jsi to nějakou náhodou ty, Tome, tak já nezamknu dveře. A jestli je ti zima a chceš se přijít ohřát, tak jen za chvilku přijď a lehni si u krbu: je tam pár kožešin."

Zavřel dveře, ale nezamkl je.

Jeho žena cítila, jak znovu uléhá, a roztřásla se hrůzou. "Dnes je strašná noc. Připadám si tak stará," zavzlykala.

"No tak, no tak," konejšil ji v náručí. "Jen spi."

Trvalo dlouho, než usnula.

A pak, jak naslouchal v úplném tichu, zaslechl, že se domovní dveře otvírají, závan deště a větru vniká do domu a dveře se zase zavírají. Slyšel lehké kroky u krbu a slaboučké oddychování. "Tome," řekl si pro sebe.

Blesk rozřízl oblohu a roztrhl temnotu ve dví.

Marťanská kronika je výborná kniha a zaslouženě se jí dostalo celosvětového uznání. I když jsem četl některé další Bradburyho knihy, jeví se mi ve srovnání s nimi kvalitnější a lidštější. Neboť co jiného, než lidský rozměr je pro nás důležité, když cestujeme tam, kde jsou lidé pouhými cizinci a dobyvateli.

Při všech tíživých peripetiích, o kterých Bradbury píše, zůstává, myslím, bytostným optimistou. Kdyby v nic jiného, věří v touhu objevovat a překonávat překážky, ale i v sílu toho, co nepomíjí, ale trvá, i když už je napohled překonané a prakticky zničené.

Přemýšlím, zdali bych byl ochoten jít za podmínek popsaných v Marťanské kronice (odhlížím teď samozřejmě od skutečných poměrů, které na Marsu vládnou, jak se teď postupně a velmi velmi pomalu dozvídáme) jít do takového rizika a být jedním z prvních osadníků, jít vstříc neznámému nebezpečí v novém světě. Umím si představit, že ano. Dovedu si představit takovou motivaci. V posledních několika letech mnohem víc, než kdy dřív.

A jak jste na tom v tomhle ohledu vy? Jste rozenými objeviteli s kloboukem stále připraveným u východu, které lákjí vzdálená tajemství víc než co jiného, nebo raději kořeníte v místech, které znáte a nevypočitatelné tajenky máte rádi jedině v křížovkách? Byli by z vás bradburyovští vyslanci planety Země? Co myslíte?