středa 31. července 2013

Jáchymovské lágry

Jak už správně odhadla Vendy W., moje vážnější jáchymovské téma se opravdu týká tzv. jáchymovského pekla - tedy systému pracovních táborů v okolí Jáchymova, kde byli od konce 40. do začátku 60. let 20. století jako novodobí otroci drženi skuteční i domnělí odpůrci tzv. lidově-demokratického zřízení, které začali budovat čeští komunisté po převratu v únoru 1948. Odhaduje se, že pracovními lágry, kde byli vězni nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější práce s uranovou rudou, prošlo v té době asi 65 000 vězňů, kteří byli ve více či méně vykonstruovaných soudních procesech odsouzeni k mnohaletým trestům. Přiznávám, na tomto putování jsem měl nejen historický, ale i čistě osobní zájem, protože jedním z těch, kteří systémem českých gulagů prošli, byl i můj staňkovský dědeček. Vím o těch letech velmi málo, nevím přesně, na kterých místech tehdy dědeček otročil, ale chtěl jsem si část z těch míst projít a popřemýšlet přitom o věcech minulých i současných. Tím spíš, že když se do soukolí komunistického "nápravného systému" dědeček dostal, byl tak starý jako já teď.
 
V okolí Jáchymova vede naučná stezka Jáchymovské peklo, která začíná na horním okraji jáchymovského náměstí na prostranství před hlavním kostelem svatého Jáchyma. Tady je nainstalována Křížová cesta ke svobodě, která sestává z patnácti pamětních kamenů symbolizující jednotlivé lágry a z památníku Brána svobody sochaře Romana Podhrázského.


Jako ukázku jednoho ze zastavení Křížové cesty jsem vybral kámen věnovaný táboru Nikolaj. Dnes už je možné navštívit pouze místo, kde lágr stál, po více než půlstoletí už po něm nezůstalo nic, než prostor, kde nerostou žádné staré stromy. Pamětníci postupně odcházejí, tabule s nápisy oprýskávají, počet starších lidí, kteří se rozpomínají, že "za komunistů" bylo vlastně dobře, protože byly "jistoty", pomalu roste a pro mladé je povídání o téhle podivné a šíleně vzdálené době něco jako zápisky z války galské. Tak si říkám, že neškodí občas pár věcí připomenout.


Kousek od jáchymovského náměstí je doposud fungující důl Svornost, který je v provozu již od 1.poloviny 16.století. Dalo by se říct, že je nádhernou ukázkou umění dělat z nouze cnost: Když tu totiž došly bohaté žíly stříbra, vzali horníci zavděk dosud opomíjenými kobaltovými rudami, ze kterých se dělala modrá barviva. Když se přestal těžit kobalt, přesunul se zájem na dosud opomíjené uranové barvy. A nakonec došlo i na těžbu smolince, který se po 2.světové válce stal dky rozvoji jaderných programů (vojenských i mírových) strategickou surovinou. No a když při dalším hloubení zaplavil nešikovně narušený pramen spodní patra dolu, a další těžba se zdála být ztracena, ukázalo se, že jde o vodu s vysokým obsahem radioaktivního radonu, na čemž byla vybudována světová sláva místních lázní. Dnes se tedy na této šachtě "těží" voda, která je systémem šachet přiváděna do asi 2 km vzdálené lázeňské oblasti.

Na tomto dole také pracovali vězni. Měli svůj tábor na kopci nad šachtou a tábor s dolem spojovaly strmé schody (vězni jim říkali Mauthausenské schody). Z tábora opět nezbylo vůbec nic.


Dále se jde paralelně s rušnou silnicí na Boží Dar až na náhorní plošinu, kde se dá dojít k již zmíněnému bývalému táboru Nikolaj. Pokud však nebudete mít speciální doprovodnou brožuru (stojí 15 Kč a je k dostání na informačním středisku na radnici) nemáte šanci Nikolaje objevit, protože se musí sejít asi 0,5 km ze značené žluté cesty a šipky o této odbočce mlčí. Potkal jsem několik lidí bez "průvodce" a můžu říct, že na značení nadávali velmi. A je zajímavé, že každý z nich tady v těch těžkých dobách někoho měl: Ten spolužáka, jiný strýčka, další známého či souseda. Není divu, 65 000 lidí je děsivá masa.

Od tábora Nikolaj se klesá k bývalému dolu Eduard, kde vězni z táborů v okolí pracovali. Dnes je zde klidná oblast, která slouží v zimě jako biatlonové středisko a závodní dráha.



Vedle biatlonového areálu je dokonce malá sjezdovka s vlekem. Při pohledu shora je ale jasné, že kopce porostlé především břízami, jsou hlušinou vytěženou z bývalého dolu. Vytěžená hornina je jediným pozůstatkem po činnosti na dolu Eduard.



Pod krajem hory materiálu vyvezeného z dolu Eduard je malý a půvabný Horký rybník.



Cesta dál pokračuje údolím Eliášova potoka k bývalému lágru Eliáš. Ani z něj se nezachovalo vůbec nic. Kousek stranou cesty ale stojí tzv. skautská mohyla, která připomíná oběti z řad skautů. Pro mne osobně bylo velmi zajímavé, že v textech na mohyle je zmíněna i spolupráce skautů pro změnu s dědečkem mé bývalé manželky. Ten ovšem neměl ani to štěstí, aby mohl pracovat jako "uranový otrok", protože byl za svou protikomunistickou činnost rovnou popraven.



Poslední vězeňskou zastávkou na trase "Jáchymovského pekla" je bývalý důl a připojený lágr se jménem Rovnost. Jedinou dobovou památkou na pohnutou minulost je malý hrádek, který museli vězňové postavit jako výzdobu "apelplacu" pro velitele tábora. Dnes se tahle zřícenina s pozoruhodnou historií schovává ve vysoké trávě asi 10 metrů od cesty.



Na místě bývalého pracovního tábora vznikla tentokrát rovnou chatová oblast. Je tu ještě oplocená díra do šachty, která byla až do zaplavení nejhlubší z celého okolí (přes 600 m). No a paradoxem je i to, že k místu mnoha dávných násilností (podle pamětníků spojovala šachtu s táborem cesta obehnaná ostnatým drátem) dnes přiléhá luxusní hotel Berghof.



Poslední navštívené místo není standardní součástí naučné stezky, protože leží pár kilometrů stranou poblíž hlavní silnice mezi Ostrovem a Jáchymovem. V místě zvaném Vykmanov se v běžně nedostupném areálu Škoda dochovala tzv. Věž smrti, kde byla v 50.letech třídírna uranové rudy. Jméno jí dali sami vězni, protože zde byla vysoká úmrtnost vězňů, což není divu, když pracovali neustále v prachu ze silně radioaktivního materiálu. Uvádí se, že bylo celkem vytěženo asi 8000 tun uranové rudy, jejíž většina byla odvezena přímo do Sovětského Svazu - jak se tehdy říkalo: jako splátka za osvobození. Věž je přístupná jen jediný víkend v roce, já měl možnost ji vyfotit jen přes betonovou zeď a ještě pokoutně, protože kousek odtud je dodnes standardní věznice. Ostnatého drátu je tu tedy i po více než 50 letech dost, jen dnes je využitý na dočista jiný typ vězňů. Političtí odpůrci to už naštěstí dost dávno nejsou.


Při cestě historií jáchymovských lágrů jsem si uvědomil několik důležitých věcí: Jednak že o této etapě dědečkova života vím ostudně málo. Škoda, že nemám možnost se ho na všechno vyptat teď, když už o tématu leccos vím. Dřív se o této době u nás doma zarytě mlčelo a já se tomu popravdě nedivím. Uvidíme, jestli se dá ještě něco důležitého po létech zjistit. I kdyby se ale dalo, budou to "jen" strohá fakta a už to nikdy nebude to, co je pro mne vždy nejdůležitější - to, jak člověk vše sám prožívá, jak se s tím vnitřně vyrovnává, co si v kterých situacích myslí a co cítí. Tohle už se nedozvím a mrzí mě to.

Druhou důležitou věcí je skutečnost, že až zase někdy uslyším nějakého "salónního" komunistu hovořit nadšeně o osvobození ujařmeného člověka na základě komunistických teorií, doporučím mu, ať si celou naučnou stezku projde a přečte si vzpomínky pamětníků. Je pozoruhodné, že kdekoli na světě začal nějaký komunistický experiment, většinou končil stejně: vězněním a likvidací lidí za jiný názor, za příslušnost k jiné "třídě". A není to jen v onom populárním tvrzení, že "myšlenka je dobrá, ale lidi ji zkazili". Jde jen o logické a přirozené dopady nenávisti, která není jen vedlejším projevem, ale přímo jedním ze základních kamenů tohoto učení. I proto se s lidmi, vyznávajícími tento světonázor, mohu snad bavit o fotbale nebo o počasí, ale kdykoli narazíme na zásadnější téma, nemůže to dopadnout dobře.

A podobné doporučení mám pro všechny, kteří tvrdí, že dnes pouze jedna totalita nahradila druhou. Prosím, zajděte si někdy na místa kolem Jáchymova, kde stály lágry, a představujte si. K tomu, aby člověk našel podstatné a principiální rozdíly, mu ani příliš představivosti netřeba.


P.S.: Jako drobný doklad nelidskosti tehdejších podmínek jsem si našel v jáchymovském muzeu drobný textík psaný na psacím stroji. Jedná se o telegrafickou zprávu velitele věznice v Ostrově sestře jednoho vězněného. Ocituji text doslova a myslím, že není třeba ho speciálně komentovat:

"Vas bratr petru frantisek byl vcera zastrelen na uteku. Na pohreb nejezdete. Velitel."

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.