Jáchymov - město pro domýšlivé

I když jsem neměl v úmyslu jet letos někam na dovolenou, nakonec jsem se narychlo rozhodl vzít si přece jen "o prázdninách" aspoň týden volna a po několika zahraničních výletech se tentokrát rozhlédnout pro změnu po takovém českém kraji, kde jsem ještě nebyl, a mám ho přitom už řadu let v hledáčku. A tak jsem celkem znenadání změnil dobřichovickou adresu na přechodnou jáchymovskou a mým bydlištěm se na šest dní a pět nocí stal lázeňský hotel Praha. Je už takovou mojí libůstkou, že se do lázní nejezdím láznit, ale většinou spíš poznávat okolí a chodit po blízkých kopcích. Stejně tak v Jáchymově: Nepřijel jsem kvůli zdejší vyhlášené radonové lázni, nejsem tu kvůli desítkám druhů masáží (to je až k nevíře, čím vším lze taky masírovat) a dokonce ani kvůli romantické Afroditině koupeli ve speciální dvojvaně (byť bych si ji za určitých specifických okolností nechal líbit), neusrkávám z lázeňského koflíku léčivé drinky, nebrouzdám lázeňským krokem po parku. Jsem prostě lázeňský antihost.

 

Přesto jsem hned zpočátku týdne v Jáchymově poznal, že pobyt v lázních bude mít velmi pozitivní vliv na můj život, zejména na schopnost si domýšlet. Čtenáři blogu by sice mohli podléhat neoprávněnému pocitu, že domýšlet si umím až dost a každá drobnost se v mém převyprávění umí proměnit v interesantní a stěží opakovatelnou událost, ale věřte mi - v Jáchymově jsem rychle poznal, jaké mám v domýšlení ještě rezervy. Vlastně se dá říct, že jsem jen takové tupé trdlo, kterému krátký lázeňský pobyt snad konečně otevře oči.

Že bude jáchymovský pobyt školou domýšlení, jsem poznal hned na hotelové recepci. Jsem zvyklý dostat na recepci základní důležité informace, třeba jak se dostanu do svého pokoje a jak to bude se snídaní. Recepční byl ovšem tak vynervovaný z faktu, že jsem chtěl zaplatit kartou, i když on už do počítače zadal omylem platbu v hotovosti, že mi po dvaceti minutách vysilujícícho souboje s počítačem ukázal jen, kterým vchodem mám jít a že snídani budu mít ve své budově v přízemí. Došel jsem tedy ke vstupním dveřím doporučeného vchodu a dveře se přede mnou neotevřely. Byly přitom evidentně vybaveny zařízením na automatické otevírání, jen mně se recepční Sezam odmítl otevřít. Zkusil jsem tedy dveře olovit nahlas - bohužel jsem neznal jejich jméno, a tak jsem mohl pronést pouze temné "Dveře, otevřete se!", což jsem poté, co dveře nezareagovaly, změkčil kouzelným slovíčkem "prosím". Nic! Pokusil jsem se tedy trochu rozhýbat, abych upoutal čidlo, které na mne shlíželo nezúčastněně shora, roztančil jsem své tělo do takových rytmů, které bych do sebe neřekl, ale dveře vůči mé snaze zůstaly netečné jako je (aspoň chemicky) místní radon. Prozkoumal jsem všechny nápisy na dveřích, ale ani jeden z nich neříkal nic o tom, jak se má host zachovat, když ho dveře vyhodnotily jako nehodného vstupu. V tu chvíli někdo otevřel dveře zevnitř: "Co to vyvádíte, to si neumíte otevřít sám?" řekla paní z místního personálu, kterou jsem svými volnými cviky upoutal. Ukázalo se, že přívěšek k mému klíči je kouzelný a stačí ho přiložit k čidlu dveří, ozve se pípnutí a lázeňský Sezam se bez dalších protestů otevře. Jen mě bohužel nikdo do zdejšího čarovného systému nezasvětil. Měl jsem si to prostě domyslet.

Ve výtahu jsem zase marně hledal páté patro, ve kterém jsem měl pokoj. Výtah jezdí jen do čtyřky a schody tu taky končí. S důvěrou jsem tedy vyjel tak vysoko, jak to jen šlo, a poté, co jsem vyplašil několik dam marným hledáním pokoje 502 na čtvrtém patře, jsem si asi po necelé čtvrthodince všiml dalšího schodiště, které vedlo k podkrovním pokojům. Proč by se někdo namáhal mě na to upozornit, když si to přece můžu snadno domyslet sám, ne?

Ráno - veden hladem - jsem se dostavil do doporučené přízemní restaurace hotelu Praha. Obsluhující paní si podezřívavě změřila moji hotelovou kartu a vysvětlila mi, že zkratka "nadst" přece znamená nadstandard a to ví každé malé děcko, že nadstandardi jedí v restauraci o patro výš. Sice se mi nechtělo s nadále prázdným žaludkem opustit spokojeně debužírující standardy, ale nakonec jsem si řekl, že těch pár schodů za to stojí, uvelebil jsem se spokojeně v prostorách obsazených pouze několika od pohledu nadstandardními Germány a naložil jsem si na talíř některé nepříliš nadstandardní pochutiny. V tu chvíli ovšem doslova přiběhla do té doby nedohledatelná místní servírka, a ve dveřích se mdlobně zakymácela při představě, že takový člověk jako já jí pronikl do přísně střeženého prostoru, a chybělo jen málo, aby se ke mně blížila v jedné ruce s napřeženým krucifixem a ve druhé se svazkem čerstvého česneku, což by mělo na každého českého upíra, který chce upírat jejím německým prominentům vybrané lahůdky, zabrat. Vykopla mě jako prašivého psa - nadstandard-nenadstandard. Když jsem se bránil, že mě tam poslali zdola, odvětila sympaticky, že to si s nimi ještě vyřídí a odvelela mne do třetí restaurace, tentokrát do vedlejší budovy hotelu Curie. Jsem celkem nekonfliktní člověk, ale začínal jsem toho mít pomalu ale jistě dost.

Ve třetí restauraci jsem obsluhující slečně napřed ukázal kartičku se svým "nadst", načež i ona zakroutila hlavou a vysvětlila mi, že musím zpět tam, odkud mě před chvílí vyhodili, a že jestli netrefím, tak mě ráda doprovodí. Usoudil jsem, že nazrál čas, abych ze sebe přestal dělat otloukánka, který si má všechna místní podivná pravidla domyslet sám. Vysvětlil jsem slečně (která byla mimochodem ze všech nejvstřícnější), že se sice usmívám, ale už to není upřímný úsměv, ale pouhá přetvářka, protože jsem hladový a rozhodně nemám ambici dnes ráno poznat všechny jáchymovské restaurace. Rád vyčkám u stolu na okamžik, až se všechny zainteresované strany dohodnou, která si mne vytáhne jako černého Petra (byl jsem shodou okolností v černém). A pokud je zde obvyklým trestem za nadstandard snídaně v přítomnosti dámy, která přede mnou svěřený prostor brání vlastním tělem, rád se takového nadstandardu vzdám a ani nebudu chtít zpátky přeplatek. Ani jsem se nemusel domýšlet dlouho: V hotelu Curie mi po krátkém a nepříliš tlumeném vyjasňovacím telefonátu sdělili ortel, že k nim sice nepatřím, ale vzhledem k nastalé situaci si budou propříště považovat za čest, když budu chodit na snídani právě k nim. Vida - poprvé mi tu někdo řekl, jak se věci mají odehrát, a já se nemusel domýšlet.

To ale nic nemění na tom, že v Jáchymově je toho k domýšlení na každému rohu spousta: Například si musíte k řadě německých nápisů domýšlet český překlad, protože místní obchodníci nepovažují za nezbytné kolemjdoucí otravovat s češtinou a raději je nechávají pilovat cizí slovíčka. Musíte si k řadě domů domýšlet, jak asi vypadaly, když ještě nebyly na spadnutí, protože jen kousek mimo hlavní lázeňskou zónu připadá na jeden normální dům jeden a půl domu různým způsobem vybydleného, což jsem zatím nikde jinde (navíc přímo v centru města, v památkové zóně) neviděl. V jedné restauraci mi stroze oznámili, že jsem si mohl domyslet, že jejich svíčková je s vepřovým (ještěže nebyla s uzenou makrelou, to prý taky jde). A jak jsem si dnes prakticky vyzkoušel, na značném domýšlení jsou založeny i některé značené turistické trasy včetně těch, které byly vybudovány z dotací EU. Aspoň je vidět, že nás Evropská unie nechce ve všem vodit za ručičku a zjevně se potutelně uchichtává, když trochu bloudíme.

Ano, jak jste si právě mohli správně domyslet, už mám za sebou i první turistické zážitky. Ale vzhledem k tomu, že jde o trochu drsnější téma, říkal jsem si, že o něm napíšu až zítra, abych nemixoval příliš nevážné a příliš vážné téma - byť jsou obě spojena s Jáchymovem. Zvlášť když to příliš vážné je vážné natolik, jak by si člověk pouhým svým vlastním rozumem jen stěží dokázal domyslet.

Přímo proti mému oknu je jakýsi polorozpadlý dům obývaný početnou romskou rodinou. I v jejich oknech - podobně jako v tom mém - svítí do noci svým bledým světlem obrazovka. A když sleduji, jak se pak všichni dospělí z té rodiny spokojeně a vyspaní do růžova probouzejí lehce před devátou bez velkého stresu, domýšlím si, že je to nejspíš tím, že jsou na tom právě teď tak báječně jako já - prostě mají dovolenou! Vidíte, každá záhada má své jednoduché řešení. Stačí mít pořádně domýšlivé lázeňské hosty :-).

Tento domeček (stejně jako mnohé další přímo na hlavním náměstí) je na prodej. Nechcete? Některé jiné - jen o málo lepší - mají hezké názvy. Jako příhodný se mi třeba jevil název Saigon.

 

Někdy je snadné domyslet si, co se asi v domečku stalo, jindy to na první pohled vidět není.

 

V dost zoufalém stavu jsou i staré a jistě památkově chráněné domy z doby největšího rozkvětu města. Nezapomínejme, že v roce 1535 měl Jáchymov neuvěřitelných 18 000 obyvatel a byl druhým největším českým městem. Rozměry tehdy založeného náměstí tomu odpovídají. Mimochodem, čímpak se asi v téhle restauraci léčilo?

 

Tenhle motiv na kdysi výstavním a dnes hodně zanedbaném domku mě taky vyprovokoval k domýšlení. V Jáchymově žila před válkou většina sudetských Němců. Olympiáda v roce 1936 se konala v Berlíně a byla velkolepým spektáklem, který měl sloužit k propagaci německé Třetí říše. Byl majitelem domu velký obdivovatel čerstvě objevených "věčných" hodnot? A jak asi dopadl?