Jak už jsem tady několikrát hrdě uvedl, jsem zvířetníková Ryba. Tedy - donedávna jsem byl. Ještě donedávna, když jsem ještě běhával maratóny a psal o nich na tomto blogu (např. v sadě reportáží o maratónu v Helsinkách). Od té doby jsem pár kilo přibral a coby emeritní Ryba jsem se vpravdě kafkovsky proměnil ve velrybu. Velkou rybu. Vééééélkou rybu! Je li člověk zvyklý na to být Rybou, stát se náhle velrybou je skvělé. Jedná se vlastně svým způsobem o povýšení: Tak nějak se stávají z prostých knězů veleknězové, z mistrů velmistři, ze zrádců velezrádci, z bloudů velbloudi a z Hartic Velhartice. Má to i jiné výhody: Jako velryba jsem celoročně chráněn, takže kupříkladu na mých toulkách Japonskem jsem nebyl za celou dobu ani jednou harpunován, a to jsou Japonci nějací rybáři! Kromě výhod ale můj nový stav přináší i nevýhody: Například jsem se stal alergickým na slovo "verlyba".
Verlyby se mi už od dětství zdály být divné. Jen pocitově, neměl jsem pro to jako dítě žádné gramatické vysvětlení, ale něco se mi na tom slově čistě intuitivně nezdálo. Zatímco velrybu jsem si dokázal celkem jasně vysvětlit jako velkou rybu, u verlyby jsem podobnou jasnou logiku postrádal. A přitom v mém okolí se to verlybami jen hemžilo: skoro každý druhý spolužák slovo verlyba používal bez nejmenší stopy uzardění. Ono je to tak: když jste v něčem výjimka (v negativním, ale i pozitivním smyslu slova), stáváte se snadno terčem výsměchu svých vrstevníků. Pokud však byly tábory velrybářů a verlybářů přibližně stejné, nikdo se nikomu nesmál a navzájem jsme se tvářili, že rozdíl neslyšíme, tím spíš, že jsme na slovo velryba v běžné řeči nenarazili často.
Po nějaké době mi v hodinách češtiny začala vrtat v hlavě jiná věc: Velryba - protože ypsilon následuje po tvrdé souhlásce - nepotřebuje být ve vyjmenovaných (vybraných, vyňatých, prosím, doplňte podle doby, kdy jste absolvovali povinnou školní docházku) slovech. Zato u náležitě obojetné verlyby by se to, jak jistě chápete, docela slušelo. Od jakého slova by ale mohly být verlyby odvozené? Snad od lybečku? Nebo už jsme tak natvrdlí, že máme jen lybé pocity? Nebo se po verlybách z dob dávných pravěkých moří dochoval název českého města (Ver)Lyberce? Protože jsem žádné příbuzné vyjmenované slovo nenašel, usoudil jsem, že pokud by verlyby měly být správně česky, musely by být ve skutečnosti verlibami.
Celý život jsem s "verlibáři" dodržovat nepsaný pakt o neútočení. Až poté, co jsem se sám stal v poslední době zvířetníkovou velrybou, vyhlásil jsem jim jemně poťouchlou válku: Vždycky když kolem sebe slyším někoho mluvit o verlibách, jdu se zeptat, jak je ta verká liba, o které právě mluví, ve skutečnosti verká. Metr, pět či šedesát? A jestli je to volvaň nebo prejtvák? Kurohlavec, běruha nebo snad dokonce nalvar?
Jak sami určitě dobře víte, verlibami to nekončí - častou konkurenci těmto úchvatným gramatickým velikánům dělají různé levorvely, pernamentky, vembloudi, plagáty, karkulačky či anegnoty. A jistě vás podobných slov napadne mnohem víc. Budeme je tolerovat, i když se nám pod jejich nátlakem ohýbají ušiska nelibostí? Budeme v tom - abychom byli styloví - demograti?
Mám - i v roce Ovce (sakra, je Rok ovce nebo rok Ovce?) zasvěceném především úžasným ovečkám a Beránkům - ryby, Ryby i velryby moc rád. Před nenechavými velrybáři je chrání přísné mezinárodní předpisy, ale před dotěrnými verlibáři je, obávám se, za nás nikdo neochrání.
Já se každopádně budu dál snažit ptát, jak jsou liby verké. A budu doufat, že výsledek mé práce bude - přinejmenším - verkorepý! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.