S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

Když jsem se před pár dny chystal do Humpolce odjet, objevil jsem na některém ze zpravodajských webů kratičkou zprávu, že v sobotu 3. října se V HUMPOLCI (!) budou konat mimořádné komentované prohlídky jakési významné funkcionalistické vily od architekta Josefa Gočára. Tedy zrovna v době, kdy v Humpolci budu osobně (jak já tyhle náhody miluju!), takže se tam budu moct na tu vilu (ono se, kruci, taky v těchhle vysočinských končinách stavělo modernisticky? O tom jsem - jako typický dobřichovicentrista - nikdy neslyšel!) podívat vlastníma očima. No vida, něco takového - jste-li tak organizovaní jako já - prostě nenaplánujete, k tomu se musíte dostat jako slepí k fujaře. Koukám na fotku ve zmíněném infočlánku (tehdy jsem ještě neměl žádnou vlastní), takže můžu soudit, že ta vila vypadá fakt moc pěkně, a začínám se na tohle humpolecké funkcionalistické překvapení pořádně těšit (pořádné zhoupnutí nahoru).

Překrásná Medova vila (pohled z ulice), pro mě obrovské a příjemné překvapení mého humpoleckého pobytu. Panejo, ty náhody mi dávají pořádně zabrat. Mezi námi, ještěže tak! Kdyby ty náhody nebyly, nebyla by ani žádná pořádná houpačka (zůstal by jen kolotoč).

 

Jenže pasivně se těšit většinou nestačí, taky se pro dobrou věc musí občas něco udělat: Zkusil jsem se tedy registrovat přes web jako zájemce o komentovanou prohlídku a nepodařilo se mi to. Hmmm, asi JIM to blbne, uklidňoval jsem se, ač mě mohlo snadno napadnout, že je mnohem větší pravděpodobnost, že to blbne MNĚ. Zeptám se přímo v Humpolci na informacích, však času je dost. Kdo by V HUMPOLCI chodil na podobné prohlídky?...

Střih. Vcházím do humpoleckého Informačního centra a poptávám se: PRÝ tu někde - psalo se o tom - máte jakýsi funkcionalistický skvost. Rád bych tam zašel na prohlídku; viděl jsem to někde na internetu, ale už dávno nevím, kde. No však vy už určitě budete vědět... Věděly (byly to bez výjimky dámy). "Je to úplně bez šance, rezervace byly rozebrané za pár minut! Ale ještě tu máme novogotický chrám svatého Mikuláše na náměstí, ten by se vám taky mohl líbit..." No líbit... Když já jsem si nastavil chuťové buňky na rovnou střechu a ta tedy na zdejším kostele zjevně není. Po fázi euforického těšení přichází nepěkné vystřízlivění: Taková krásná vila! Kdybych jen nebyl tak laxní... (hluboké zhoupnutí dolů)

V pátek ráno znovu ověřuji, že humpolecké informátorky nekecaly a všechny sobotní prohlídky jsou zcela vyprodané. Ale všiml jsem si akce, která tam ještě včera nebyla: V oné funkcionalistické vile se má k mému dalšímu konat DNES VEČER v rámci Dnů architektury promítání nějakého dokumentárního filmu. A vstupenky kupodivu ještě jsou (malé zhoupnutí nahoru). Dobrá, komentovaná prohlídka by samozřejmě byla mnohem lepší, ale aspoň budu moct nakouknout za dveře vily, když se tam má konat filmové představení. Přes den jsem navštívil Světlou nad Sázavou a vrátil jsem se právě včas, abych do tajuplné vily vyrazil. Jen se bojím, že až to uvnitř uvidím, o to víc mi bude líto, že nemůžu jít na komentovanou prohlídku (zhoupnutí zpátky dolů).

Na místě jsem byl asi čtvrthodinu před začátkem filmu; šlo o dokument o architektovi Rudolphu Schindlerovi. Odemkla mi usměvavá paní, sdělila mi, že jsem na místě jako první, tak zatím můžu jít do vily, po schodech nahoru, kde mám počkat na ostatní (celkem nás nakonec bylo asi 15). Chviličku jsme cestou povídali, zajímalo ji, jestli jsem místní a překvapilo ji, že jsem si vybral její město pro dovolenou (když Humpolec neleží u moře). "No, víte, já jsem si původně naivně myslel na tu zítřejší komentovanou prohlídku," řekl jsem jí, "a když to neklaplo, přišel jsem dnes aspoň nakouknout "za oponu". A ona se usmála a řekla: "Ty zítřejší komentované prohlídky budu provázet já, tak přijďte na tu v 10:30, oni tam možná nějací lidé odřekli." Jak se říkalo v jedné staré české filmové detektivce: Pic kozu do vazu!! (zhoupnutí vysoko, převysoko nahoru). Tak teď rychle zhasnout a pustit film, ať se ta nestabilní houpačka zase nesnese kamsi do hlubin.

Ano, právě jsem v nastávajícím večeru nečekaně sám uvnitř funkcionalistické vily, o které jsem ještě před několika dny neměl tušení a jejíž opravdu neobyčejná hlavní obytná místnost je pro tento večer dočasně přeměněna v promítací sál. Nejenom, že mohu nakouknout do tohoto velkolepého prostoru, ale ještě uvidím film o skvělém a doslova revolučním (původně vídeňském, ale pak celoživotně americkém) architektovi Rudolphu Schindlerovi. To je pane jiný zážitek, než totéž sledovat někde ve sterilním multiplexu...

 

 

Po necelých dvou hodinách mám pořádně těžkou hlavu z té porce informací, o nichž jsem - já nedouk -dodnes nic nevěděl (vy jste Rudolpha Schindlera znali? Já tedy ne!) A to mě ještě čeká domácí noční nalejvárna, abych si přečetl něco o panu Otakaru Medovi, člověku, který si v takovém nepravděpodobném místě, jako je Humpolec, zjednal jednoho z nejlepších českých architektů a naporoučel si u něj něco, co na celé Vysočině ještě nikdo neměl. A zdaleka nejen na Vysočině... Kam se v porovnání s tím hrabe Hliník!!

 

Knihovny pana Otakara Meda. Za wikipedií meziválečného věku, mnoha svazky Ottova slovníku naučného, je prostor speciálně upravený pro knihy a jejich vášnivého čtenáře (nakoukneme tam společně v příštím článku). 

 

Podrobná fotoreportáž z komentované prohlídky bude následovat v příštím článku, fotky musím napřed zpracovat a pro článek vybrat, takže to ještě chvilku zabere. Ale po různých zapeklitých peripetiích je třeba říct, že houpačka už zůstala pěkně nahoře, řekl bych dokonce v horní úvrati, a žádné další zhoupnutí se nekoná :-).