O šumavském yperitu a změkčilé demokracii

"Na Šumavě jsou sudy plné yperitu," nechal se před nějakou dobou slyšet největší žijící odborník na životní prostředí, bojové otravné látky, automobilismus a přilehlý vesmír, Filip Turek. Nebudu tady psát, co si o tomto pánovi myslím; měl jsem kdysi příležitost sledovat nějakou dobu jeho jednání na vlastní oči a shrnutí by z mé strany bylo nejspíš příkré. Ale tato moje vzpomínka není naštěstí tak docela o něm, zčásti i proto, že sahá do doby, kdy tento pán ještě tak maximálně tahal kačera, což ostatně, domnívám se, v jistém smyslu činí dosud. Vypadalo to, že během dalších 36 let života všechny mé paměťové buňky věnované tomuto období života dočista seschly a vydrolily se z mozkových závitů. Ale následkem oněch "sudů yperitu" tyto buňky nečekaně opět ožily a zprostředkovaly alespoň několik nespojitých výjevů ze dvou konkrétních dnů mé dávné vojenské služby.

Jako studující VŠCHT jsem v rámci standardního vysokoškolského rozvrhu absolvoval i tzv. vojenskou katedru, která nás připravovala na to, že během naší roční vojenské služby budeme hrát nějakou roli související s chemií a dalšími přírodními vědami, takže jsme se docela intenzivně školili i v oblasti chemických, biologických a  jaderných zbraní. Na vojně jsem pak byl u docela pověstného (a nebyly to pohříchu většinou dobré pověsti) vojenského útvaru v Janovicích nad Úhlavou a měl jsem na starosti jednu z čet tzv. roty chemické ochrany, takže jsme museli umět po případném napadení zbraněmi hromadného ničení (ano, např. zmíněným yperitem) provést přesnou identifikaci použitého prostředku a následné úplné odmoření lidí i techniky. 

Pravdou je, že morálka tehdejší "lidové armády" (nastupoval jsem na vojnu ještě těsně před listopadovým převratem) byla nevalná; všichni dělali úplně vše pro dosažení hlavního strategického cíle - nedělat nic. A tak pokud někdo kdysi snad něco uměl, během vojny v podobných útvarech to zase vše spolehlivě zapomněl, protože veškerou energii spotřeboval na aktivní vyhýbání se jakýmkoli povinnostem. S technikou se prakticky necvičilo, protože stejně nefungovala, a já si jen představoval, jaké prozření by nejvyšší ideology tehdejší armády čekalo, kdyby opravdu došlo k nějakému ostrému konfliktu.

Jednou na časném jaře již netotalitního (ale vysvětlujte takovou změnu důstojníkům, kteří byli ve službě mnoho pohnutých let a zde na západní výspě končícího socialismu většinou pobývali z nějakého trestu) roku 1990 přišel rozkaz, že se naše rota musí zúčastnit speciálního dvoutýdenního vojenského chemického cvičení na Šumavě v prostoru Dobrá Voda. A tady přestanu popisovat kontext doby a naší specializace a začnu popisovat jednotlivé výjevy, které se panu Filipovi podařilo nejapnou zmínkou z hloubi mých mozkových zákrutů vyvolat:

1. Řidič naší do té doby stále oficiálně nepojízdné "chemické vejtřasky" si jen odplivl a šel do autoparku připravit dýchavičné auto k výjezdu. Pronesl při tom něco jako "tenhle šrot nedojede ani k bráně", ale protože to řekl svou rodnou maďarštinou, zbytek mužstva to nijak zvlášť neznepokojilo.

2. Nejenže jsme dojeli k bráně, ale dostali jsme se skrz ni i ven a vyjeli jsme dokonce i prudký kopec ve směru na Železnou Rudu, poblíž jehož vrcholu byla nenápadná odbočka do prostoru zapovězeného obyčejným "civilům" (už za pár měsíců se tudy projížděli turisté na kolech, ale my jsme ještě vjížděli do tajuplného vybydleného území nikoho).

3. Někde u Dobré Vody jsme zabočili na úzkou lesní cestu a pak na cestu ještě užší a lesnější a po přebrodění několika potoků jsme byli na místě, kde jsme měli strávit příští dva týdny.

4. Po příjezdu se dlouho nic nedělo a už jsme mysleli, že na nás organizátoři cvičení zapomněli, když dorazil v terénním autě jakýsi plukovník, nechal si nás nastoupit, naštvaně nám oznámil, že nastupující demokratický režim je tak změkčilý, že před pár dny nepochopitelně zakázal cvičit s ostrými bojovými otravnými látkami, takže nám organizátoři cvičení mohou yperit ukázat pouze v maličké ampulce, ze které byl plukovník vždy zvyklý ukápnout jednu kapku hromadného jedu na misku, abychom viděli, zač je toho v současné válce loket. Běda prý ptáčkovi, který právě v takový nešťastný čas přiletěl a nic zlého netuše klovl.

5. Kromě prezentace bojových otravných látek nový změkčile demokratický režim prý zakázal i spoustu dalších do té doby tradičních chemických povyražení, takže nakonec nedošlo ani na odmořování. Vlastně to jediné, co jsme první odpoledne na cvičení opravdu odpovědně dělali, byla příprava na přenocování. 

6. A příprava byla dobrá, dřeva na zatopení v rozlehlém vojenském stanu jsme měli dost, takže i když venku v noci pekelně mrzlo, nám bylo uvnitř dobře jak uzenkám.

7. Druhý den dopoledne jsme dostali za úkol v plynových maskách "dobýt" budovu středního chemického cvičiště, kde jsme ovšem už dál necvičili a jen jsme si ji prohlédli a chvilku po úspěšném útoku jsme tam poseděli.   

8. Z kopce, na který jsme útočili jako chrabří středověcí rytíři na gotický hrad, byl navíc krásný výhled na vrchol Velkého Javoru, kde spolu s četnými turisty lyžovali i v Německu dočasně usedlí američtí vojáci. Skoro se nám ani nechtělo jít nahlásit úspěšné provedení útoku zase zpět do údolí.

9. Brzy po obědě hlavní organizační plukovník odjel nadávat na změkčilý demokratický režim jinam a my jsme pochopili, že naše čtrnáctidenní náročná mise po cca třiceti hodinách končí. 

10. Naše vejtřaska dojela nejen zpátky k bráně, ale až k našim janovickým kasárenským barákům, aby se pak zase na další celý rok díky šikovným maďarským ručičkám rozbila, takže se nedalo cvičit. 

Jak jsme si pak ověřili u starších vojáků, ani před nástupem změkčilé demokracie se necvičívalo s větším než "kapkovým" množstvím nebezpečných látek. Sud yperitu by se při takovém způsobu používání nenashromáždil ani za celé čtvrtohory.

No vida, nebýt oněch iniciačních mediálních "sudů yperitu", nejspíš bych tuhle dávno zasutou vzpomínku už provždy ponechal bez užitku. Spíš bych měl jejich autorovi ještě poděkovat. A to se říká, že podobný nevzdělaný samolibý blbeček prý nemá pro lidstvo žádný přínos... No vidíte, a to jsem byl fakt odhodlaný, že o něm nebudu nic psát :-).