Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.  

V klášteře je funkční informační centrum, kde jsem se chtěl dozvědět, jak to udělat, aby moje neobyčejná zvědavost byla uspokojena co nejlépe; klášter má totiž hned šest prohlídkových návštěvnických okruhů. Brzy jsem ale zjistil, že základní podmínkou každé prohlídky je sehnat dohromady skupinu aspoň pěti návštěvníků, což se mimo sezónu - byť aktuálně i Vysočině vládne nádherné babí léto - dá srovnat s dávným sháněním povinných pěti nebo šesti návštěvníků socialistických filmů. Zatím jsem byl první, tak musím sehnat ještě aspoň čtyři, ale zatím se mohu projít po volně přístupných prostorách, na jejichž objevování průvodce netřeba.   

Jak už jsem uvedl, hlavní nádvoří a klášterní zahrady se aktuálně rekonstruují, ale podívat se aspoň zvenku na klášterní kostel Narození Panny Marie je samozřejmě možné bez překážek. I to za to stojí, ostatně po požáru na začátku 18. století tento kostel přestavěl významný architekt Jan Blažej Santini - Aichel.

 

 

Abych se při čekání na případné další návštěvníky trochu zabavil, zašel jsem i na přilehlý hřbitov, kterému dominuje hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla. K jeho návštěvě naštěstí dalších spolunávštěvníků netřeba a otevírají se odtud i zajímavé výhledy na sousední klášter. I v případě této stavby se uvažuje o zapojení geniálního stavitele Santiniho, který pro opata místních premonstrátů prokazatelně pracoval v letech 1713-20.  

 

 

I malá stavba márnice v rohu hřbitova se přičítá Santinimu. 

 

 

 

Tohoto hrobu na želivském hřbitůvku jsem si všiml náhodou, teprve pak jsem se dozvěděl, že k němu někteří návštěvníci směřují záměrně.  

 

Po hodině strávené v areálu dorazili další dva návštěvníci, slovenský pár. To už jsme dohromady tři. Dohodli jsme se, že si zajdeme na oběd (kupodivu - místní klášterní restauraci je možné použít, i když jinak nezbytných pěti hlav naše "skupina" nedosáhla :-)) a pak uvidíme. No a po obědě se nás paní průvodkyni zželelo, tak nás za vytrvalost odměnila a provedla nás po areálu i bez splnění základního množstevního kritéria.

 

Mohli jsme se tak podívat i do prostor zdobného refektáře. Jestli vám ten záběr něco připomíná, je možné, že si místnost pamatujete ze známého filmu Dobří holubi se vracejí. Ostatně v Želivi byla až do 90. let psychiatrická a protialkoholní léčebna. Srovnávací fotku jsem získal z webu Filmová místa. 

 

 

Dalším zajímavým prostorem je tzv. Bílá kaple, která je jednou z mnoha připomínek skutečnosti, že klášter v Želivi by v dobách nejdrsnější komunistické perzekuce (v letech 1950 až 1956) internačním pracovním táborem pro kněze a řeholníky (prošlo jich tudy téměř 500), přičemž cílem propracované akce komunistických úřadů a StB bylo prakticky zlikvidovat fungování řádů na území Československa. 

 

 

Mohli jsme nahlédnout i do sakristie, na obrázku je skříň s obřadními rouchy. Aktuálně prý žije v klášteře 24 bratří premonstrátů. Tato místnost kdysi tvořila hranici mezi normálním světem (v klášterním kostele probíhaly standardní bohoslužby) a světem internovaných kněží a členů řádů, kteří byli zbaveni jakékoli možnosti oficiálně vykonávat svoje poslání.

 

 

Závěr prohlídky tvořila návštěva interiéru klášterního kostela Narození Panny Marie. Pohled kostelní lodí ke vchodu a kruchtě s varhanami (mimochodem, varhany jsou v tomto kostele dokonce dvoje). Na kostele je Santiniho rukopis velmi dobře patrný; i na tomto záběru si můžete všimnout např. jeho typického trojúhelníkového okna nad vstupem. 

 

 

Pohled z kruchty směrem k oltáři. Vnitřní prostor z tohoto pohledu je až překvapivě rozlehlý. 

 

 

Na kruchtu vede Santiniho úžasné schodiště, kde bych vydržel fotit hodiny, leč měl jsem jen velmi omezený prostor. Na tomto záběru je pohled shora. Schodiště pokračuje dál nahoru na věž, ale tato část schodiště je již běžně návštěvníkům nepřístupná, i kdybyste jich sehnali pětkrát pět :-).

 

 

I varhany na kruchtě jsou úžasné, doslova "korunované" a běžně se tu prý pořádají varhanní koncerty. 

 

 

No a ještě na závěr jednou Santiniho schodiště v jižní věži klášterního kostela zdola. Křivky schodiště jsou až neuvěřitelné, jen by to chtělo mít k dispozici objektiv s ještě kratším ohniskem, "sedmnáctka" se do stísněného prostoru věže se schodištěm nevešla úplně podle mých představ. Ale nebojte, jednou sem přijedu lépe vybavený. A nejradši si další čtyři návštěvníky pro jistotu vezmu rovnou s sebou, aby zase nebyly problémy :-). 

Někdy příští rok na podzim by měly být opravy nádvoří a zahrad dokončené, tak se zase někdy přijedu na výsledek podívat. Už takto jsem musel konstatovat, že ve srovnání s řadou dalších českých a moravských klášterů je ten želivský až neuvěřitelně dobře opravený.