Vím, že si s něčím takovým dnes řada lidí hlavu neláme, ale já prostě rád chodím včas. Když se s někým domluvím, že budu "v pět pod vocasem", snažím se být na místě v 16:55, aby se zrovna na mě nemuselo čekat. Když jdu k někomu na návštěvu a dorazím na místo o něco dřív, radši se ještě projdu kolem domu nebo posedím v parku na lavičce, abych zazvonil nejdříve dvě minuty před domluveným časem. Když jsem v Řecku, moji řečtí přátelé se mi smějí, že bych nikdy nemohl být správným Řekem, když se řídím podle "německého času", takže už půl hodiny po domluveném času schůzky začínám být nervózní, jestli se těm, co se se mnou mají sejít a zatím nepřišli, něco závažného nestalo. Půlhodinka sem, půlhodinka tam, život je přece příliš krásný a zajímavý na to, abychom si ho kazili dochvilností, že? Kdyby mě chtěl někdo pomlouvat, nad většinou lží o sobě bych jen mávl rukou, či pokrčil rameny; až kdyby o mně začal rozhlašovat, že se na mě každou chvíli musí čekat, protože všude chodím pozdě a nevážím si času druhých, uvažoval bych, že si spolu budeme muset vážně promluvit, nejlíp v Boulognském lesíku za kuropění a za přítomnosti sekundantů.
Před pár dny jsem byl pozván na večerní přednášku dámy, kterou považuji za součást české fotografické elity, Jany Kupčákové. V šest v Hybernské, to by neměl být problém ani při mém normálním pracovním programu, takže jsem měl velmi dobré důvody se těšit na inspirující zážitek a překrásné fotky z její zamilované Itálie. Stačí, když v práci skončím kolem páté a ještě mi cestou zbyde chvilka na něco k rychlému zakousnutí někde u stánku. Ale asi vám už je jasné, že kdyby všechno proběhlo tak idylicky, nepsal bych o tom speciální blogový článek, navrch s lákavým příslibem tréninku specifické části slovní zásoby, kterou člověk neprovětrává veřejně zas tak často.
Ano, bylo právě pět hodin, kdy jsem původně chtěl odejít z práce, leč místo toho jsem ještě chtěl dodělat tohle, přečíst tamto, zamyslet se nad tímto; vždyť přece mám slušnou časovou rezervu a koneckonců na něco dobrého ke stánku si můžu zajít až po akci. Když jsem se reálně zvedl ze své pracovní sesle, bylo čtvrt na šest. Hloupost, uznávám, ale pořád se mi zdálo vše pod kontrolou. Cesta zabere i při neideální konstelaci tak půlhodinku a čtvrthodinová rezerva je dostatečná.
Nu, ujela mi tramvaj, to je pravda, ale za pár minut pojede další, to je ještě pořád v pohodě. Těch minut bylo sedm a pohříchu již na startu nevelká časová rezerva se pomaličku vytrácí. Nevadí, metro jezdí teď každých pár minut, jen nevystoupím na Palmovce, kde je to do metra od tramvaje trochu dál a popojedu jednu zastávku na Invalidovnu, to zase tak dvě minutky ušetřím. Ale co to je, tohleto?! Tramvaj nezatáčí doprava na Palmovku, ale šine si to na křižovatce rovně směrem na Žižkov... Já trouba sedl do jiného čísla tramvaje, než jsem si myslel. První nahlas vyřčené sprosté slovo, na vlastní adresu ovšem, ale vysvětlujete to pánovi, který stojí kousek od vás a trpí lehkou vztahovačností. Ale i to se dá zvládnout, i když je to maličko delší cesta; prostě projedu Žižkovem a do cíle přijdu z jiného směru.
"Změna trasy tramvajové linky..." ohlašuje lahodný ženský hlas nelahodnou skutečnost a já zjišťuji, že žižkovská spojnice, kterou jsem zamýšlel projet, je zcela rozkopaná. Musíme přestoupit na autobus. Kde je sakra stanice? Informační tabule se mi zdají nepřehledné a než se zorientuji, jeden autobus mi ujíždí. Říkám realitě kolem sebe nahlas, co si o ní myslím, protože minuty ubíhají a nevelký časový polštář splaskává. Autobus je tu, ale - zpropadeně - kudy to objíždí?!! Řadíme se do kolony čekajících vozů, na křižovatce u Ohrady stojíme přes dvě červené a kolem staveniště projíždíme drobnými přískoky a pomaličku. A Jana Kupčáková je pověstná tím, že své přednášky začíná přesně; kdepak, žádné čekání na opozdilce, žádná akademická čtvrthodinka. Napadají mě slova, o kterých jsem se domníval, že už jsem je dávno zapomněl, ale ukazuje se, že pouze dlouhé roky kdesi hluboko uvnitř mozku hibernovala a čekala na tu správnou příležitost. Opět si nahlas mimoděk ulevím, protože mě už rozčiluje i klid netečných spolucestujících. Vám je hej, vy jen jedete domů z práce, ale já jedu na přednášku Jany Kupčákové, chápete? A vypadá to, že dorazím až po začátku, což nesnáším. "Nevadí, my počkáme, v klidu se posaď," řekne přednášející vlídně a padesátka naslouchajících se ke mně otočí, aby si prohlédla člověka, který ani na tak důležitou akci nedokáže přijít včas.
U žižkovského nákladového nádraží přestupuji zpátky na tramvaj, která má dvě minuty zpoždění oproti jízdnímu řádu, a já už srším blesky natolik, že se okolostojící lidé zdráhají dotknout kovových předmětů. Vida, co je to za sprostého ptáčka a přitom vypadal tak neškodně, říkají si nejspíš, když ode mne slyší další spršku vulgarismů, tentokrát pro změnu na adresu dopravního podniku. Krucinál, copak ta tramvaj fakt umí jet nejvýše dvacet za hodinu? Rozjeď to, sakra! křičím v duchu na unylého řidiče za přepážkou a přidám - tentokrát konkrétně na konto řidičů a nikoli jen v duchu - další peprné výrazy.
U hlavního nádraží konečně vystupuji a posledních pár stovek metrů běžím, i když zpoždění už nelze zachránit, je 18:04. "Sice tu zrovna nemáme ani jednu volnou židli, protože už jsme takhle pozdě s nikým dalším nepočítali, ale to vůbec nevadí, jen přednášku na chviličku přerušíme a nějakou ti najdeme," představuji si pravděpodobnou situaci po vstupu do místnosti, kde Jana už čtyři minuty promítá své krásné italské obrázky. Ó jak jen miluji být středem pozornosti!!
V 18:06 těžkotonážně vbíhám do Hybernské pasáže, kde se přednáška koná, udýchaný, naštvaný sám na sebe, kterak si vlastní blbostí dokážu přivodit některé situace, kterými jsem vůbec nemusel projít. Poslední dnešní vulgarismus vyřknu sice jen polohlasem, ale sevřený prostor pasáže ho trochu zesílí a pohledná žena v protisměru překvapeně zaznamená. Tak slušně vypadal, ale nejspíš se živí jako dlaždič. Jako nedochvilný dlaždič.
A hned za ní Jana, usměvavá jako skoro vždycky, nese do sálu, do kterého se právě chystám s ostudou vstoupit, nějaké židle. "Představ si, pár lidí přišlo už na šestou, asi nějaká chyba v pozvánce," povídá. A přitom začínáme až v půl sedmé, tak si zatím dej něco k pití, když jsi tu tak brzy."
Není nad to mít chvíli času spočinout, zbilancovat dění posledních chvil a poznamenat si všechny ty silné výrazy, které jsem při cestě sem použil. Člověk nikdy neví, kdy se mu zase poštěstí je pořádně procvičit.
Poznámka: Tenhle článek je jubilejní dvoutisící osmistý publikovaný na mém blogu, což je, myslím, dobrá příležitost poděkovat všem, co si sem pravidelně, občas nebo jen výjimečně či náhodou chodíte počíst, protože mi to i po více než sedmnácti letech pořád dělá velkou radost. Plánovat, jak to bude s blogem dál, vzhledem k dalším případným podobným jubilejím, je s rostoucím věkem stále pošetilejší, když pominu, že jsem si to netroufal ani nikdy dříve. Každopádně vám moc děkuji za vaši přízeň a vytrvalost a budu se moc těšit na další setkávání - jak na těchto stránkách, tak případně při dobrých příležitostech i osobně, což se - k mé velké radosti - taky občas daří, jak se potvrdilo třeba právě včera na vernisáži fotografické výstavy v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné v centru Prahy. Takže ještě jednou vám všem děkuji a - aspoň tady na blogu - jedeme dál! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.