Slova paměti

"Ke Stalinovi" se dnes už naštěstí nechodí k legendární Švecově "frontě na maso", ale spíš k Metronomu, přesněji ke Stroji času, jak zní správný název velkého metronomu na letenské pláni. Teď právě je ale možné podívat se i do dlouho nevyužívaných a nepřístupných prostor pod dávnou obludnou Stalinovou sochou, kde je mezi betonovými podpůrnými sloupy "k zažití" audiovizuální expozice Paměť národa, připomínající některé důležité mezníky v historii naší země. Nebudu dnes podrobněji psát o expozici, myslím ostatně, že zážitek je obtížně přenosný. Tak jsem návštěvu na výstavě využil alespoň jako inspiraci k pár veršům do rubriky V řeči mírně vázané.

Aktuální poznámka: Pokud si myslíte, že báseň by měla mluvit sama za sebe, a tudíž nepotřebuje žádný úvodní text, souhlasím s vámi. Protože však blog.cz zavedl k mé velké nelibosti vkládání nové rozměrné reklamy přímo na začátek blogových článků, bez ohledu na to, o jaký formát textu jde, má to naprosto devastující účinek právě na básničky, haiku a podobné články, které se vložením takové reklamy formátově zcela rozsypou a my jako autoři pak vypadáme před nezasvěcenými návštěvníky zvenku jako idioti, kteří neumějí napsat správně pod sebe dva verše, které k sobě patří. To bohužel platí nejen pro nové články, kde už se podle toho můžeme zařídit aspoň takhle pitomě, jako to dělám tímhle "úvodníkem" já, ale i pro všechny starší články, které už nikdo zpětně upravovat nebude, takže bude-li se nová forma reklamy používat v této podobě dál, budou naše staré básničky vypadat jako po kobercovém náletu. Samozřejmě, psaní podobných balastních textů před básničky není ideálním řešením. Nebudu kvůli nedomyšlené a vloženou blogerskou energií pohrdající reklamní libůstce blog.cz ztrácet čas psaním bezobsažných "formátovacích" úvodníků, natolik si svého času vážím. To raději své básničky a haiku přestanu zde na blogu publikovat. Nebudu ale "hysterčit" ani dělat unáhlené závěry. Počkám si, jak se situace vyvine, a pak se rozhodnu, jestli za takovýchto okolností budu chtít i nadále spojovat své jméno a svou práci s touto blogovou platformou.

Tak, snad už jsme se dostali ze "silového pole" monstrózního reklamního banneru (a just nekliknu, to je při mé povaze víc než jasné :-)) a můžeme se vrátit do podivuhodného "zakletého" prostoru bývalého Stalinova sousoší, konkrétně do betonových sloupových prostor po ním, ze kterých na nás v nové expozici přístupné až do 9. prosince útočí syrové obrazy i svědectví lidí. Obojí pro mne mělo a má svou sílu.

Slova paměti

V betonovém chrámu

vrásčité tváře blednou,

matka Spravedlnost

má pásku neprůhlednou

a pod ní tvoji řasu.

Potmě

v hluku bolestivých světel

v poryvech času

točím se k tobě

po vůni

a po paměti.

I s perličkami studeného potu

své vzpomínky

teď táhnem na Golgotu;

slepá je matka

i mnohé její děti.

Slova, slova, slova...

Odvážná slova

se strachem ve scénáři,

slova paměti,

slova s lidskou tváří,

slova z hlubin

v kamenném stromořadí.

Slova,

která bičují

i hladí.