Kdysi dávno mi na jedné literární soutěži poradil po předávání cen jeden z porotců, že bych se měl zkusit věnovat psaní haiku. Nebylo to proto, že by mě považoval za mimořádně disponovaného právě pro psaní těchto formou do značné míry svázaných a původem japonských miniatur, spíš považoval mou poezii, se kterou jsem se tehdy ucházel o lokální vavříny, za mimořádně ukecanou. "Zkracujte, zhušťujte, kondenzujte," radil mi tenkrát. Jenže já právě prožíval rozmáchlé básnické období, moje poezie byla nadmíru patetická a jako sláma z bot z ní trčela snaha ohromovat. Tak jsem přikývl, jak se na podobné dobře míněné rady běžně přikyvuje, a dál jsem si vedl svou se svými opulentními verši, nad kterými se naštěstí zavřela voda, protože když si je čtu zpětně, jen se nevěřícně usmívám nad sebou samým Mimochodem, nikdy se nic z toho nedostalo na stránky tohoto blogu, ani v době největší autorské krize, i když v době napsání jsem byl se svými tehdejšími poetickými opusy mimořádně spokojen, byl jsem skálopevně přesvědčen, že přesně tak má vypadat moderní poezie, a myslel jsem si, kdovíjaké umění píšu.
No a pak někdo mávnul kouzelnou hůlkou, mezi dvěma mrknutími oka uplynulo asi tak čtvrstoletí, mému blogu byly téměř dva roky a já napsal díky koňské dávce inspirace z jednoho nezapomenutelného večera, takového, kterému nedělá potíže postavit celý dosavadní lidský život do stoje na hlavě a dát mu zcela jinou náplň a smysl, poprvé tři verše o sedmnácti slabikách, do kterých jsem si přál zachytit ten nádherně neopakovatelný pocit. Civilně, bez okecávání, bez exhibice, bez snahy ohromit. Moje první opravdové haiku dostalo název Půlnoční haiku a po něm jich už následovalo docela dost, tolik, že jsem se rozhodl je z blogu sebrat podobně jako jiní sbírají houby a udělat z nich tedy malou sbírku.
Ono to sbírání nebylo úplně snadné, protože haiku se na tomto blogu objevují jako "blogoví pokoutníci" na různých místech: Někdy mají sólo a článek se objeví ve stejnojmenné rubrice Haiku. Jindy se ale objeví jen jako doprovod fotky nebo nějaké reportáže, občas dokonce jen v komentářích. Mohu teď jen blahořečit dřívějšímu správci blogu, že mě kdysi svým neomaleným jednáním přiměl udělat si podrobné zálohy svých blogových článků, protože jinak bych neměl šanci zdejší haiku dohledat a vybrat z nich ta, která mi i s odstupem dávají aspoň trochu smyslu. Nakonec jsem jich vybral pětasedmdesát.
No jo, ale jak s podobnými kousky nakládat, jak je srovnat, jak najít ty, které k sobě - třeba přes předěl řady let - tematicky nebo pocitově patří? Něco takového se sice dá udělat v počítači, ale není to tak přehledná práce, jak bych si ji představoval. I rozhodl jsem se haiku "zhustit" i prostorově a udělat si z nich - přes veškeré nezpochybnitelné výhody digitálního věku - svérázné papírové puzzle. Každý kousek se tak objevil na svém kousku skládačky a teď mi už jen zbývá zamyslet se, kde by mohlo být v budoucí "haikuknížce" jeho správné místo. Malým korálkům haiku se na kouscích papíru nakonec podařilo zaplnit celý můj jídelní stůl, tak uvidíme, třeba postupně zvládnou zaplnit i malou knížku.
Jestli mohu zdejší návštěvníky poprosit - neotvírejte teď pro jistotu chvíli okno! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.