"Byli byste ochotni položit svůj život za svůj stát?" Zajímalo by mne, tím více v souvislosti s dalšími mrtvými českými vojáky z dlouhodobé afghánské mise, jak by dopadl průzkum na toto téma u poctivě seskládaného reprezentativního vzorku naší společnosti, a ještě víc než proklamované odpovědi by mě zajímala skutečnost.
"A proč bych to asi jako měl dělat?" odhaduji většinovou upřímnou odpověď. Jasně, proč bychom to měli dělat? Na našem státu se nám přece spousta věcí nelíbí (i když každému z nás něco jiného), není ztělesněním našeho společného snu, jako tomu bylo u našich prapředků, zdědili jsme ho a popravdě, často nevíme, co si s ním počít, když každý z nás si jeho fungování představuje trochu jinak, takže v důsledku není skoro nikdo spokojen. Proč bychom se pro takový stát, se kterým se v mnoha ohledech nejsme schopni ztotožnit, měli obětovat? Na to máme přece své profesionální vojáky, kteří za nás v případě průšvihu nasazují své krky. Tyhle vojáky si přece platíme ze svých daní, a když se s některými z nich něco semele, část z nás je odsoudí jako ty, kteří bojují jen proto, že za to dostali (od nás, ostatně) zaplaceno, jako "žoldáky". Přece o vojenství něco víme: Viděli jsme v telce dvakrát Černé barony a taky pár dílů seriálu MASH, takže nepotřebujeme od žádných vojenských expertů nic vysvětlovat.
Když jsem byl kdysi na vojně, považovalo se za automatické (a přísahou formálně stvrzené), že každý bez výjimky - naštěstí jen po nějakou dobu, protože jsem narukoval na podzim roku 1989 - je odhodlaným bojovníkem za socialistický stát, který byl v reálných projevech de facto mým nepřítelem - svým zakotvením (zdánlivě hlubokým a ve skutečnosti, jak se nakonec ukázalo, jen velice mělkým) v komunistickém třídně nenávistném vidění světa. Kdybych byl v jeho jméně nasazen, abych za něj bojoval - ať už proti tehdejším zavilým imperialistickým nepřátelům nebo třeba proti obyčejným demonstrujícím pražským studentům (ano, i takový zákrok byl velením tehdejším "lidové" armády připraven) - musel bych si plivnout do tváře, takže by mi nezbývalo než podobný rozkaz odmítnout a slíznout za to odpovídající následky. Ale dnes přece nemáme ústavně nastolenou "vládu jedné strany", která upírá svým občanům svobodné projevy v myšlení či konání, byť to tak někomu z různých množících se indicií může připadat. Přesto, jsem si skoro jistý, by za dnešní stát bylo ochotno reálně nasadit svůj život jen minimum jeho občanů. Určitě méně, než je jich ochotných bez rizika na internetu z pohodlí svého gauče žvatlat kolovrátkové nesmysly o tom, co je vlastenecké a co vlastizrádné a kdo smí být považován za hrdinu a kdo je jen sprostý odsouzeníhodný žoldák.
I když pochopitelně doufají, že to nenastane, dnešní vojáci jsou si, myslím, dobře vědomi skutečnosti, že mohou ve své službě státu přijít k úrazu i zahynout. Jejich pohnutky pro tuto službu mohou být nejrůznější, ale pohnutky nerozhodují v okamžiku, kdy jsou konfrontovány se smrtí, pak přichází na řadu pouze obecný smysl a cíl. Je tomu tak stejně u obětí mezi dnešními vojáky na zahraničních misích, jako třeba u obětí z řad účastníků Pražského povstání před skoro třičtvrtěstoletím. Měli bychom na ně vzpomínat jako na hrdiny, i kdyby se stokrát prokázalo, že jejich smrt byla jen politováníhodným vyústěním shody náhod.
Ti, co ani po mnoha letech ještě nedokázali rozdýchat skutečnost, že jsme členem mezinárodní vojenské organizace sdružující mnohé země euroatlantického okruhu, často se slzou v oku vzpomínají na dávné jasné a srozumitelné rozdělení světa: To jsou ONI a to jsme MY. ONI jsou špatní, kdežto MY jsme dobří. MY jsme "Smlouva", kdežto ONI jsou "pakt" (není snad krásnější ukázka drobných jazykových posunů, kterými se v různých dobách pokoušíme podprahově ubezpečit, že právě stojíme na té správné straně :-)). MY jsme čestní vojáci, kdežto ONI jsou bezectní žoldáci. MY stojíme na straně historické pravdy, ONI omílají průhledné lži. ONI agresivně útočí, MY se jen bráníme. Co na tom, že "naše" tehdejší slavná Varšavská smlouva, ono - v ústech tehdejších ideologů - ztělesnění poctivosti, společenské odpovědnosti a mírumilovná záruka trvalého bezpečí a šíření revolučního pokroku, prokázala svou stálou připravenost a bojovou i ideologickou pohotovost k nápravě světa výhradně tvrdými zásahy proti vlastním členům?
Jak je vidět, stejní lidé jsou schopni upřít mrtvým českým vojákům byť jen náznak čestných vlasteneckých pohnutek a odmítnout v jejich případě jakkoli uvažovat o hrdinství, a v jiné době bez uzardění prožívat vlastenecký orgasmus při oslavách celkem bezvýznamného hokejového vítězství, kterého dosáhli žoldáci hokejoví, tedy, ehmmm… chtěl jsem vlastně říct - naši milovaní chlapci, kteří jsou pro svou vlast dokonce ochotni se v obranném pásmu vlastními těly obětavě vrhnout do střel, tedy aspoň těch hokejových. Co do toho pletete nějakého nájemného Ramba v uniformě, sloužícího bůhvíjakým nadnárodním zájmům, kterým na rozdíl od ofsajdu na modré čáře vůbec nerozumím, v zemi, kterou bych možná ani nenašel na glóbusu. Dobře jim tak, nemají tam lézt! A vůbec - dejte mi s tím přemýšlením pokoj, teď si dáme pivko, cigárko, pogrilujeme u bazénu a společně si zanotujeme tu naši, vlasteneckou - Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!
Historie nás na mnoha případech učí, že civilizace neochotné obětí pro udržení a rozvíjení svého způsobu života, bývají pohlceny těmi, kdo k podobným obětem - ať už viděným našima očima jako oběti jakkoli zvrácené - připraveni jsou. Osobně si myslím, že přiznat hrdinství těm, kteří za svůj i náš společný stát jsou připraveni nést svou kůži i na vzdálený a nebezpečný orientální trh, by mohlo být dobrým prvním krokem na bohužel ještě velmi, velmi dlouhé a obtížně schůdné cestě.
Ode mne máte každopádně, kluci, poděkování a úctu - vy, kdo jste svou pouť završili, i vy, kdo v ní nadále pokračujete. A nenechte se, prosím, blbými internetovými výlevy různých mudrců přesvědčit, že za to nestojíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.